Den první - sobota 19. května 2012
Jelikož jsme jeli ukázat Malé Karpaty našim a byli tu jen na dva dny, museli jsme zvolit ty nejprovařenější místa. A tím je samozřejmě i rozhledna na Veľké Homoli. V místním plátku Modranské zvesti jsme se dočetli, že na dnes chystá místní turistický spolek (první na Slovensku) velké oslavy. Desáté výročí rozhledny a stotřicáté výročí své působnosti. Začátek v jednu. Takže plán byl jasný. Vyrazit co nejdřív, abysme rozhlednu stihli tak před dvanáctou než se začne plnit lidmi a pak honem pryč.
Nahoru jsme to tradičně vzali zkratkou přes vývrat a udělali malou odbočku i na Zámčisko a potom obligátně po žluté, pak se napojit na červenou a užít si závěrečný stoupák. První lidi jsme potkali až těsně před rozhlednou. Stav nevídaný i v případě, že se tu nic neděje...
Po cestě do kopce jsem nabírala dech focením kapradin.
Pod rozhlednou to samozřejmě už žilo. Dostali jsme každý Pamätný list od Modranského turistického spolku, nějaké to vínko, pagáče a jiné dobroty. Prohlídli si fotky jak se rozhledna stavěla, ohodnotili soutěžní dětské kresby rozhledny a samozřejmě se pokochali výhledem.
A pak radši rychle pryč, protože lidí přibývalo... Vzali jsme to na Traja jazdce, skalky kousek pod rozhlednou. Tam už bylo návštěvníků o poznání méně. A jakmile jsme sešli ze značky a vzali to zkratkou přes les, užívali jsme si klidu, poslouchali a pozorovali ptáky, kvítka a pučící boučky. Z těch, co jsme tu obdivovali posledně už jsou 10 centimetrová stromiska :)
A jednou budou třeba takhle velké...
Dál kousek po zelené z rozcestí Zbojnické a pak zase odbočit zkratkou, kterou jsme vyzkoušeli posledně, pod vrchol Skalnaté, což byl náš dnešní druhý a poslední vrchol. Padaly sice takové návrhy, že na Vysokou už je to jen kousek, ale jakmile jsme začali stoupat na Skalnatou, jakékoli návrhy na prodloužení trasy šmahem zanikly.
Odsud to vypadá mírumilovně, ale holý vrchol skalnaté se nad námi tyčí opravdu do závratných výšin.
Stoupání v tomto případě lze proložit nádhernými výhledy na část Malých Karpat, takže se člověk ani nenaděje a je nahoře.
Dominanta celého vrcholu – osamělý buk.
Nahoře jsme usušili propocené trika, poleželi, pokochali se, i na svačinu došlo...
To je ona, naše stará známá Vysoká (2. nejvyšší vrchol Malých Karpat).
A potom nás už čekala jenom cesta dolů. Jak se mi cesta z Čermáku na Skalnatou po červené zdá dlouhá, opačným směrem to byl kousíček. I na Čermákově lúke byla spousta lidí. Inu, krásný, sic větrný, den, co sedět doma... Nabrali jsme vodu ve studánce a po žluté to vzali nejkratší cestou na Zochovu chatu.
U studánky pod Čermákem
Jelikož Furmanská hospoda se po požáru stále opravuje a protilehlý hotel Zochova chata nemá ceny pro upocené turisty, museli jsme trochu hlouběji do celé chatové oblasti, do jednoho penzionu, kde mají naštěstí (sice jen o víkendu) otevřeno i pro kolemjdoucí. Je tu sice chat spousta, lidí sem jezdí taky dost, ale hospody se tu moc neuživí... i když je to poměrně velké turistické centrum. Inu, Slováci...
Tak jsme dali pivečko, kofolu a po Panském chodníku jsme sešli zase zpátky do Harmónie.
Podél potoka jsme se nekochali jen květinami a meandrujícím a po kamenech skákajícím tokem, ale také podivnými bytostmi z pařezů... někdo si musel dát práci. Na většině z nich byl i krátký vzkaz k pobavení kolemjdoucích. Milé.
Dva zástupci z asi deseti podivných tvorů...
V jedné kaluži (asi jediné v okolí, jelikož bylo hrozné sucho) to žilo... z kolika vyrostou malé žabičky?
Jelikož jsme byli z výletu pěkně unavení, hned jsem zasedla nad mapu a změřila trasu. 17 km. No, je to poznat... ve Francii jsme toho v autě moc nenatrénovali.
Den druhý - neděle 20. května 2012
Neděle už se nesla v duchu malých místních výletů. Nejdříve oblíbený Holý vrch, odkud je krásný výhled na celou Harmóniu a blízké kopce Malých Karpat.Úplně nahoře uprostřed je Veľká Homola. A dole střechy Harmónie...
Do vinohradů chodíme na šípky. Bývá jich tam spousta. A teď všechny kvetly...
Naší další zastávkou byl hrad Červený Kameň. Jen jsme se prošli po areálu, nahlídli do volně přístupných prostor, Marek něco povykládal o historii a zase jsme frčeli dál. Já už to tu znám a mám to nafocené, takže jsem se věnovala spíš malým detailům...
A dál jsme pokračovali do Smolenic. Tam jsme si na salaši pod zámkem dali bryndzové halušky (na Slovensku musí být!) a s plnýma břichama se vydali nahoru do kopce.
Smolenický zámek je celý zarostlý břečťanem...
Dovnitř se dostat nedá, jen v červenci a srpnu, ale co, stejně jde o stavbu z počátku 20. století. Některé prvky jsou ovšem krásně autentické, ale některé - jako třeba železobetonová věž - mi celkový dojem docela kazí. Nevadí, že se snažili, aby zachovávala stavební sloh, ale...
A tak jsme nechali všechny procházející se lidi po parku za sebou a šli na průzkum hřebenu nad dolinou Hlboče, stepnímu stanovišti, kde roste spousta zajímavých kytek. A zvlášť teď v květnu. Po cestě jsme ještě měli tedy zajímavý zážitek - před námi skupinka se psem a proti ní další. Psi, malí rafani, k sobě vyrazili a najednou, když byli od sebe tak metr dva, vyrazil z blízkého podrostu divočák, prosvištěl napříč přes cestu a zmizel v keřích v druhém břehu. Psi byli jako opaření. Divočák je dostal. A nás taky. Byl takový tmavý, nám tak po kolena, našponovaný... ale situace byla jeho.
Kosatce teprve začínaly. Příští týden jich bude víc.
Kavyl Ivanův, a odkvetlé hvozdíky...
Tady hvozdíky ještě kvetou...
Třemdava
Zelená je ještě taková čerstvá...
Vodopád v Hlboči samozřejmě netekl. Letos je sucho už od jara. Ale vlhko i tak bylo cítit díky spoustě komárů kroužících nad námi.
Zarostlá Hlboča, plná stínu a komárů...
Jaro je v Malých Karpatech opravdu nejhezčí... ale to asi všude... :)
Jelikož jsme seznamovali naše s Malými Karpatami, protáhli jsme je po provařených místech, kam chodíme často. Na Homoli jsme byli nesčetněkrát, na Skalnaté už předtím dvakrát, v Hlboči asi čtyřikrát, nemluvě o Čermákově lúke... proto tu nebudu vypisovat všechny a odkážu vás na celou podsložku Malé Karpaty.
Žádné komentáře:
Okomentovat