Původně to měl být výlet na Vápennou, jenže jsme těch skoro 30 km a 8,5 hodiny chůze trochu přehodnotili. To by chtělo lepší kondičku. A v tom sněhu...
Probudili jsme se do typického pošmourného zimního dne, kdy vlhko leze až do morku kostí a hlavně za nehty a i když není zas až taková zima, každé zastavení sníží teplotu těla o podstatný kousek.
Vyrazili jsme z Časté v počtu 10 a jeden pes. Po zelené směrem na Keltek. U obory s výhledem na jih Malých Karpat jsme se otočili a začali šplhat nahoru do lesa na kopec s názvem Skalka (Glóc), kde se nachází kříž na památku třech obyvatel Časté, kteří byli v dubnu 1945 zabiti ustupující německou armádou.
Jerry. Velký cholerický trhač :)
To není sníh, jen vysrážená a zamrzlá vlhkost
Po krátkém občerstvení jsme vyrazili dolů na Zabité.
vlevo: Kříž na památku 3 častovským obětem války
vpravo: Klesáme na Zabité – černobílé buky
vlevo: Ohlédnutí zpět
vpravo: Další torzo
A ze Zabitého jsme přehodnotili plán a vyrazili na Majdan po zelené. Cesta ovšem byla dlouhá, monotónní a únavná, jak jen může být na zledovatělé asfaltce 2 hodiny mírně klesající lesem. Původně jsme navrhovali modrou skoro hřebenovou nad Dolní Orešany – však ji dáme někdy příště. Stejně by tam nebylo vidět, protože se na kopcích držela mlha, na kterou by to chtělo trochu vyšší kopečky, abysme se ocitli nad mrakama.
Po cestě jsme tak mohli obdivovat poľovnickou vilu Solirov. Tam tak jezdit na prázdniny...
vlevo: Solirov ze spodu. Vilka na loučce uprostřed lesů... nádhera.
vpravo: Kousek pod Solirovem byla taková malinka studánka... :)
Z Majdanu jsme chtěli stihnout autobus z Horných Orešan – stihli bychom to, ale to bychom museli všichni držet stejné tempo. Ale co, alespoň jsme poseděli v Poľovnické restauraci... Autobus jsme viděli jak sjíždí z kopce do Orešan. Tak jsme mu alespoň zamávali.
Trochu mi to připomíná Packardovu pilu... to je asi tím, že zase koukám po dlouhé době na městečko Twin Peaks. Jinak je to opuštěná fabrika na Majdanu. Na predaj.
Cestou z Majdanu kolem přehrady se ozýval rachot, jak kdyby údolím projížděl vlak a pěkně se to rozléhalo, ale nakonec jsme zjistili, že to jen vlny mlátí o rozbité ledy nahrnuté v jednom konci přehrady a ty o sebe taky bouchají a dohromady to dává docela slušný randál. Možná i trochu strašidelný.
No a nemohla jsem se s vámi nepodělit o tu nádhernou výzdobu v restauraci. Než jsme do restaurace vstoupili, chvilku jsme stáli, protože vchod vypadal jako do páté cenové. Vevnitř na nás čekala útulná nekuřácka restaurace – vzadu se salonkem, kde zrovna byla nějaká akce, takže pro nás nevařili, ale i čaj byl dobrý. Velice nás upoutala již zmiňovaná výzdoba – opravdu poľovnická – pro všechny generace.
Tyto fotky jsou z protilehlých stěn – takže to barevné kolečko vlevo se asi při použití otáčí, přičemž vrhá barevné světlo na kouli na protilehlé stěně, která ho distribuuje dále po celé místnosti. A máme diskotéku mezi parohy... jak důmyslné. Povšimněte si i prakticky řešených šňůr a zásuvek.
Ušli jsme celkem 16 km. Velké převýšení jsme nezdolávali – jen trochu na začátku. Vyrazili jsme někdy po deváté – možná i po půl desáté a o pár minutek nestihli autobus 14:33 z Horných Orešan, takže docela krátký výlet. Ale na tu zimu to stačilo.
Tak snad to novoroční předsevzetí, či co se to vytvořilo na Kelteku, na kterém jsem tuto zimu nebyla, dodrží a každý měsíc půjdem zase někam.
Žádné komentáře:
Okomentovat