Nový rok jsme chtěli strávit nějak smysluplně, tedy výletem do okolí. Jelikož Verča se Zdendou to tu ještě neznají, rozhodli jsme se je zavést na největší kopec v okolí – vrchol Veľká Homoľa, na které stojí rozhledna ve výšce 706 m.n.m. – převýšení tedy asi 450 m.
Ráno krásně svítilo sluníčko, takže by bylo hřích, nejít ven po těch dvou dnech nechutné mlhy.
Vyrazili jsme brzo po snídani – už o půl druhé odpoledne. Dole pod Zámčiskem jsme se Zdendovýma super baterkama prozkoumali štolu vedle vodojemu, která má asi 200 m na délku a je plná kalíšků od svíček, petlahví, netopýrů a podobně. Ale alespoň jsme prozkoumali geologické podloží Zámčiska.
Na Zámčisku jsme se pokochali výhledem, který zase nebyl tak čistý, jak jsme předpokládali, občerstvili jsme se a pozorovali mlhu, která se převalovala kolem rozhledny.
Rozhledna na Veľké Homoľe v mlhách
Obláčky nad Pezinkem – nebo asi kousek dál... :)
Potom nás čekal trochu náročnější výstup po žluté na hřeben – a tam už jsme se pomalu začali dostávat do mlhy. Na rozcestí jsme se napojili na červenou highway co vede ze Zochovy chaty a stoupali spolu s davy po uklouzaném sněhu do kopca na rozhlednu.
U rozhledny sedělo na lavičkách spousta lidí, často v podroušeném stavu, takže byli dost hlasití. Nahoře na rozhledně jsme strávili nějakou čtvrthodinu, ale mlha se ne a ne roztrhat. Viděli jsme, že někde nad náma je modro, ale rozhledna byla zkrátka nízká...
Tak jsme se rozhodli, že ukážeme ještě Zdendovi a Verče Traja Jazdce, ať alespoň něco vidí. U skalek jsme se zase trochu občerstvili, chvilku se pokochali mlhou – přece jen tam bylo tepleji – a nakonec se vydali zpátky na cestu. Když jsme procházeli kolem vykáceného pruhu stromů, najednou jsme v mlze v dáli rozeznávali kopce a za chvilku už bylo vidět.
vlevo: To jsou ale panorámata, mámo!
vpravo: Obloha se začíná protrhávat.
Nebylo pochyb, že se na nás přece jen usmálo štěstí a mlha mizí. S nadšením jsme málem vyplázli plíce a spěchali znovu vyběhnout ten poslední šílený kopec před rozhlednou.
A nahoře nás sluníčko odměnilo svými paprsky, nádherným pohledem na mraky válející se pod námi, objevující se kopce a barevnou oblohu. Nádhera.
Za těma kopečkama je Bratislava
Kochali jsme se až do západu slunce a pak vyrazili na cestu, protože nás čekal ještě hodinový sestup svižnou chůzí. Ale měli jsme baterky, takže jsme se nemuseli bát. Stejně nám na cestu svítil měsíc chvilku po úplňku, na trochách sněhu se jeho svit ještě odrážel, takže nebyl problém.
Domů jsme došli už za tmy, Marek vzal Zdendu s Verčou na prameň a já se kochala fotečkama...
Když člověk vidí do dálky z rozhledny, je to bezva, ale to se tak nějak předpokládá. Ale takovouto podívanou si příroda a počasí připraví jen málokdy, proto jsem ráda, že jsme mohli být u toho.
Proto vám všem přeji plno krásných dnů v novém roce 2010 a když budete mít někdy stíny a mraky, těšte se na to, až se vyjasní :)
Ostatní články, kde vystupuje rozhledna nebo Traja jazdci:
- Stejnou trasou, ale v květnu 2008: Hned první den.
- Traja jazdci v srpnu 2008: Dvě předposlední fotky skal.
- A opět ta samá trasa, ale podzimní v říjnu 2008: První tři fotky – potom jsme pokračovali ještě dál
Žádné komentáře:
Okomentovat