Pálava 27.4.2008

Tak jsme se rozhodli, že protáhneme ztuhlé kosti a svaly po zimě...

...a vyrazili jsme na Pálavu.

Meteorologové slibovali slunečno, teploty až ke dvacítce a bylo pravdou, že v tričku a s vyhrnutýma kalhotama jsme zvládli skoro celej den. K dokonalosti chyběl snad jenom daleký rozhled. Byl opar, takže jsme Pálavu pořádně neviděli ani od Pohořelic.

V Brně jsme s Lubošem naložili zbylé členy výpravy. Já, jakožto nejmenší, skončila v kufru. Ano, sice na sedačce, ale aby měli kluci přede mnou víc místa na nohy, tak jsem se musela uskromnit já. Ale na ten kousek to nebyl problém.

Po cestě jsme pořád něco probírali, takže najednou jsme byli v Mikulově. Zajeli jsme k vlakovému nádraží a tam asi čtvrt hodiny čekali na bus. Ten jel poloprázdnej, ale na Pálavě už tak málo lidí nebylo.

Když jsme v Dolních Věstonicích vystoupili a pohlédli na rozcestník, Kája se zděsil, že 13 km, kolik to bylo do Mikulova, on teda rozhodně neujde. A když jsme ještě začali stoupat nahoru do kopce, tak stále vykřikoval, že se vrátíme.

Pravda, kopec nevypadal vábně (ten vysílač je na kopci Děvín), ale při pohledu dolů (Dolní Věstonice) bylo vidět, kolik jsme toho už zdolali...

A tak jsme si v prvním pořádném stínu museli trošku odpočinout.

Poté jsme se vydali nádherným jarním čerstvým zeleným lesem nahoru. Cesta byla sice neustále do pořádnýho kopečku, ale zase ten les to vynahradil... sice dojem trošku kazily zástupy lidí, ale nezbývalo nám nic jinýho než se s tím smířit, nebo je neustálým poflakováním v trávě nechat odejít a počkat si na až největší návaly opadnou.

Ale na Dívčích hradech to byla fakt krize. Vybrali jsme si příjemné zákoutí nad sklepením a ve stínu se rozhodli posvačit, ale kousíček od nás si sedla rodinka s třema dětma a maminka se jala vybalovat svačiny a snažila se děti uklidnit: "Ne Adélko, to není tvoje svačina, to je Lukáškova..." no... zkrátka nádherná romantika a dokonalá antikoncepce.

No, a takhle nějak se svačilo. Luboš, Martin, Marek, Hanka a Kája. Já svačila taky, ale za objektivem :)

Po sváče nás Martin zavedl na opuncie. Docela dlouho jsme se teda tvářili skepticky, navíc, když jsme asi 5 nebo 10 minut bloudili po stráni pod zříceninou a hledali pichlavé kaktusy.

Nakonec se zadařilo a posuďte sami. Opravdu tam byly.... hotový Mexiko. Kromě dalších kytiček, jako např. kosatců zakrslých... Tak jsme si říkali, že do těch opuncií, by jsme opravdu neradi spadli...

No samozřejmě to byla všude nádherná kochačka. Všude panoramata (která se ovšem ztrácela v nemizícím oparu...). Tady Pavlov z Dívčích hradů a pohled na skály nad Klentnicí a utíkající Luboš – no jo, to se mu to chodilo s fofrklackama... Neustále nás taky informoval o nadmořské výšce, kterou ukazují jeho hodinky – mimo jiné zvládají taky čas, ale někdy mi to přijde spíš jako jejich vedlejší funkce  

Samozřejmě, že jsme si našli spoustu mezí, na kterých se dalo v klidu ležet a válet a slunit se, čehož jsme využívali plnou mírou. Luboš se sice trochu nudil, ale vynahradil si to šplháním po skalách. Kamzík no...

Na Sirotčím hrádku byly nádherný prolízačky a chodníčky a rozhledy a zvlášť když všechno kvetlo. Opravdu moc a moc doporučuju Pálavu v tomto období, protože ty divoký ovocný stromy a kytičky (byly vidět hlavně peřiny fialových dymnivek) krásně kvetou. Trošku kazí dojem všudypřítomný hmyz, ale k tomu se ještě dostanu....

Výhled ze Sirotčího hrádku zpátky na Děvín. Tam jsme byli... 

Krásný okno svádělo k nakouknutí a k focení. Ulovila jsem tam vyhlížejícího Marka.
A abyste neřekli, nechala jsem se vyfotit taky. :) 

Zde Sirotčí hrádek v plném květu :)

Samozřejmě jsme se nezapomněli dívat i dozadu... Takže znovu Sirotčí hrádek a v pozadí Dívčí kameny.

A nyní se dostávám k zpropadnému hmyzu.

Marek byl určitě rád, že si už na Kočíčím kameni obul pohory a nešel bosky. Ani ne za kilometr, na posledním kopečku se na zemi začaly objevovat mrtví brouci. Chrousti. WWW.biolib.cz píše následující: "Vylíhlý brouk přezimuje v půdě, vylézá nejčastěji v dubnu a letí k okraji lesa, kde probíhá na listnatých stromech, často dubech, úživný žír. Samice pak letí klást vajíčka opět do půdy."

No, takže jsme byli svědky chroustího grupáče, kdy nejspíš umilovaní asi samečci (na zkoumání pohlaví nebyl žaludek) s pukáním jako popcorn padali ze stromu dolů na cestu. Martin se po celou dobu modlil, jelikož měl vyslečený tričko, Markovi spadl jeden na klobouk a na rameno. Já měla jednoho na noze a co bylo nejhorší, v těch místech s největší koncentrací se jim zkrátka nešlo vyhnout, takže křupali pod nohama.

Ještě jsme se nakoukli do lomu Turold, ale netrpělivý a hladový Marek nás neustále popoháněl do hospody. Přemluvili jsme ho ještě k nahlédnutí do Židovského hřbitova přes zídku a pak to přes Kozí hrádek vzali na náměstí do hospody. 

Na Kozím hrádku bylo fakt krásně. Zapadající sluníčko, upravený chodníčky z vápence a kvetoucí šeříky. A samozřejmě výhled na Mikulov.

V hospodě na náměstí Marek ukojil svůj hlad a my alespoň trochu žízeň. Asi nečekali v hospodě takovej nával přes den, jelikož neměli ani polívky, ani nealko pivo, ani nějakou normální limonádu. No, trošku to možná trošku pokazilo celkový dojem, ale my jsme si ho zase zkazit nenechali... 

Výlet to byl podařený, já mám pěkně růžovej spálenej ksicht – zkrátka jak to prasátko – chro. Naskočily mi zase pihy a světe div se, i přes polehávání v trávě, jsem si nenašla klíště.

Takže, brzo zase. Už se těším...

Ještě takový malý dodatek. Ušli jsme asi 13 km, trvalo nám to vzhledem k častým odpočinkům přibližně 8 hodin. A podle Lubošových hodinek jsme vystoupali něco přes 700 m výškových celkově a sestoupali taky něco přes 700 m, ale to míň, protože Dolní Věstonice mají kolem 175 m.n.m. a Mikulov u Vlakového nádraží má asi 205 m.n.m. A Děvín - nejvyšší vrchol dne - jen pro zajímavost: 549 m.n.m.