Podél Sázavy

Z Českého Šternberka do Sázavy na koloběžkách. A ještě malá zastávka ve Zruči nad Sázavou.

Včera jsme šli pěšky ze Smrčné, kolem Stvořidel až do Ledče nad Sázavou.

Dnes jsme chtěli cestovat dál po proudu. A jelikož nás nečekal takový složitý terén jako na Stvořidlech, rozhodli jsme se rovnější úseky si zpříjemnit jízdou na koloběžce.

Ráno jsme si opět nastavili budík. Tentokrát na sedmou, abychom stihli vlak v devět ze Zruče n. S. Konkrétně ze zastávky Horka n. S. těsně před Zručí. S koloběžkami jsme se nalodili do starého motorákového vagonu a vyrazili asi hodinku jízdy po proudu, do Českého Šternberka.

Hrad Český Šternberk mě zaujal už tehdy z lodi. Mohutné hradby se tyčí na skále přímo nad řekou. Je unikátní tím, že ho stejný rod, který hrad zakládal, vlastní už po 20 generací.

Český Šternberk. Impozantní.

Tentokrát jsme nechali hrad se tyčit, a jelikož už teď slunce nemilosrdně pražilo, vyrazili jsme rovnou podél řeky po proudu, pěkně ve stínu stromů. Silnička se vinula kolem vody, na druhé straně jedna chatička vedle druhé, idylka.

Příjemná cesta podél řeky

Idylka byla po pár kilometrech přerušena koncem silničky a nástupem do zerodované lesní cesty do pěkného kopce, navíc většinou po slunci. Ještě tlačit koloběžku s nákladem... no potili jsme se slušně.

Ale nahoře nás naštěstí čekala zase asfaltka a příjmený sjezd k další civilizaci blízko Ratají nad Sázavou.

Chtěla jsem najít nějaké místo s výhledem na město, ale to bychom museli sjet víc z kopce a objet celý poloostrov, který tu meandrující tok vytvořil. A to se nám na slunci nechtělo. Tak jsme jen skrz stromy pozorovali železniční unikát – vlak, který rovnou z tunelu vjede na výrazně klesající most přes řeku a na druhém břehu se rovnou rozděluje na dvě trati – doleva na Kutnou Horu a doprava na Ledeč n.S. a rovnou tu za rozdvojkou začíná i nástupiště malého nádražíčka.

Rozdvojka železnice v Ratajích nad Sázavou. Víc toho v létě za stromy vidět není. Kolej vlevo dole jede do Kutné Hory, kolej vlevo nahoře do Ledče nad Sázavou a vpravo od snímku je most přes Sázavu následovaný tunelem.

Taky jsem si prohlídla bolavou nohu – prasklý puchýř pod odrážecí plochou palce. Zrovna na nejvíc používané levé noze. A ani nemám náplast. Tak jsem ho aspoň oblila Betadinem a snažila se odrážet víc pravou.

Čekal nás příjemný sjezd k překvapivě velkému nádraží Ledečko, kolem kterého se v úzkém údolí rozprostírá jen pár domů. Ale je to nádraží před Ratajskou křižovatkou, takže několik kolejí na křížení vlaků je nutnost.

Další stoupání stále po asfaltu nás dovedlo na úžinu k poloostrovu, kde odbočovala značka na dobrodružnější část cesty. Úzký kamenitý chodníček, vlevo železeniční násep, vpravo řeka a kolem dvoumetrové kopřivy a na zemi občas naplavené dřevo. Terén na koloběžku ideální :) Tak jsme si koloběžky aspoň vyměnili, protože Marek má lehčí, a pěkně v náručí jsem s ní aspoň rozrážela kopřivy.

U staré lávky, která už se dlouho nepoužívá jsme posvačili a nabrali trochu sil na další úsek, který už byl trochu lepší a stezka nás po pár set metrech vyplivla na perfektně udržovaných trávnících místních chatařů. 

Od Ledečka stoupáme nad vodu. Tu je vidět její krásná barva...

 

 Nejhorší úsek za námi. Šli jsme v tom zeleném porostu pod železničním náspem.

Přes lesní nádraží v Samopších jsme zase stoupali do kopce a napojili se na další asfaltku. A zase dolů. A pak už poslední úzký chodníček, ve svahu nad řekou a železnicí, skrz krásné bukové lesy až na okraj města Sázava.

PR Posázavské bučiny. Vlevo chodníček, dole vlak a úplně dole se hnědá mezi listy Sázava.

Ano, buky tu jsou

 

 Je vedro a tak s povděkem zastavujeme u malé studánky. Voda je chladná a osvěžující.

V Sázavě jsme se chtěli podívat do Sázavského kláštera, kdysi vyhlášeného benediktinského centra (založeno v 11. století), kde se používala staroslověnština a psalo se hlaholicí. Na nádvoří tu stále stojí zbytky rozestavěného raněgotického chrámu, který ovšem už kvůli husitům nikdo nedostavěl. Jaký paradox. Přitom kázání ve staroslověnštině, kvůli čemuž byli často v klášteře v nelibosti krále, by mělo být husitům blíž...

Klášter byl zrušen za Josefa II. a přestavěn na zámek, takže už svému účelu neslouží.

Místo je spjato se sv. Prokopem, který zde poustevničil v jeskyni, a proto zde byl i klášter založen.

Věž nedostavěného kostela

 

Stihli postavit jen část. Bazilika byla plánována daleko větší, což odkazuje na tehdejší věhlas sídla. V pozadí původně klášterní, nyní farní kostel sv. Prokopa, který vznikl z části původního rozestavěného.

Nyní tu můžete absolvovat dva okruhy – jeden po prostorách kláštera, který je v majetku Národního Památkového ústavu a druhý po prostorách kostela, kde provází místní farnost. Každý má svou pokladnu a dost to mate.

Základy původní rotundy v klášterní zahradě.

 

Ve starých prostorách kláštera jsme se příjemně ochladili a pak vyrazili do centra najít nějakou drogerii, kde bych si koupila náplasti. Odraz nebyl úplně ideální, ale už to bylo lepší.

Ještě jsme se zastavili v restauraci na jídlo a vyrazili skrz starou Sázavu počkat na zastávku na vlak. Ve staré Sázavě mají taktéž románsko-gotické prvky kostela (ke kterému se ale moc nedalo dostat). Bylo vedro, a i když jsme jen seděli, koupali jsme se v potu. A co teprve, až jsme nastoupili do vlaku. Ve starém vagoně byly jen vyklápěcí okna a ač byly otevřeny všechny, vedro tam bylo nechutné. Navíc jsme neměli už ani kapku vody. Za použití slovenských nářečních slov – boli sme zhyndračení a udynstovaní (rozuměj vyčerpaní a udušení/usmažení) :)

Projíždíme po mostě v Ratajích (bohužel vyklápěcí okénka...)

 

 Odbočka na Kutnou horu hned za mostem. My zatáčíme na nádraží směr Ledeč nad. Sázavou.

Cestou se vagon postupně vylidňoval, kochali jsme se cestou a do Zruče jsme jeli už sami. Tam, ač bylo už sedm hodin, jsme ještě vystoupili a popojeli si prohlédnout město. Hlavní důvod tedy byla žízeň, ale zámecký areál nás velmi příjemně překvapil a tak jsme na žízeň na chvíli zapomněli.

Zámek mají pěkně opravený a v jeho okolí se rozprostírá park a řada dalším menších či větších staveb. Dokonce i docela rozhlehlý statek s muzeem vodáctví.

Pojezdili jsme po parku, pokochali se a dole na náměstí jsme si v restauraci dali na stojáka vodu, pivo a nanuka (litr vody do sebe fakt naráz nenaliju, i když bych chtěla).

Zámek ve Zruči nad Sázavou. Překvapil nás.

 

Kolowratská věž, původně hláska

 

Zámek zepředu. V hradním příkopě hned kolem zámku se nachází velké dětské hřiště. Jak důmyslné - odtud nikam nespadnou :)

 

 Příjemná zákoutí v parku

Ze Zruče to byly ještě asi 2 kiláky k autu i s pořádným kopečkem na tlačení.

Už jen kousek k autu. V údolí pod námi teče Sázava, slunko se kloní k západu a my strávili celý krásný den venku.

Celkem asi 23 km a necelých 400 metrů úhrnného převýšení. A asi 2 kilometry z toho s koloběžkou v náručí.

Na ubytování jsme se vrátili před devátou. Opálení, zpocení, zaprášení, popálení od kopřiv, ale bez jediného klíštěte. 12 hodin venku, ale bylo krásně. Na sprchu jsme se těšili opravdu hodně.

Následující den – Kutná hora a Jakub.