Taková malá botanická expedice rozkvetlými vápencovými horami
V pátek počasí slibovalo ideální podmínky pro výlet do hor. Nehrozily bouřky, teploty v nížině jen kolem 26 °C, polojasno. A pracovní den sliboval aspoň trochu méně lidí na atraktivnějších trasách.
Využili jsme této kombinace a nechali se vyvést do 1400 m.n.m. lanovkou. Naše kondička vlivem prací na domě nijak zvlášť nevyrostla a tak jsme si chtěli dřinu trochu zjednodušit.
Kousek od kempu (asi 10 km) je základna lanového vláčku na Wurzeralm. V zimě se tu sjezduje, v létě pěší turistika, nebo se můžete nechat vyvést i s kolem a sjet si převýšení cca 500 metrů po singletrailu. 21 eur pro dospělce obousměrná. Jezdí od 8:30 do 16:30. My stihli až odjezd v 9:30, takže: žádné zdržování, ať stihneme poslední jízdu a nemusíme šlapat dolů pěšky.
Ale nebylo lehké toto předsevzetí splnit. Zvlášť, když jsme si připadali jak v botanické zahradě.
Zatímco dole jsme chvatně oblékali bundy, nahoře nás čekalo příjemných patnáct stupňů. Na dlouhé kalhoty jako stvořené.
Vybrali jsme si trasu na Warscheneck, jehož vrchol se tyčí asi 1000 výškových metrů nad Wurzeralm. Nahoru se dá dostat dvěma způsoby, ale jelikož nejsem fanoušek exponovaných tras a feratový set taky nemáme, zvolili jsme pohodlnější cestu kolem Rote Wand. Vracet se budeme po stejné trase, ale nevadí.
Takhle si to šlapete po sjezdovce... pětiprstka.
Krásné rozkvetlé louky. Prstnatce Fuchsovy rostly všude. A krásný kohoutek luční, v pozadí pryskyřníky a jestřábníky.
Kuklík potoční
Cesta zezačátku vedla mezi lesíky a loukami, na kterých se samozřejmě popásaly kravičky. Až jsme se dostali k malému jezírku, začali jsme stoupat prudce nahoru.
Brunnsteinersee a nad ním se tyčí Rote Wand 1872 m.n.m. Do sedla pod skalou se musíme vyškrábat ve svahu vlevo.
Pěnišníky začínaly
Krásné úpolíny. A kopec před námi...
Stoupání bylo otřesné, co vám budu povídat :). Ale díky kytkám všude kolem a postupně odkrývajícím se výhledům se naše příkoří snášela daleko lépe. A i na trochu sněhu došlo.
Na rostlinné skladbě bylo krásně vidět, jak nabíráme výšku - postupně jedny druhy ustupovaly jiným.
Pětiprstka žežulník
Další orchidej - hlavinka horská
Výhledy. Tady pohled na Ennstalerské Alpy - v dálce dost pravděpodobně samotný Hochtor.
Silenka bezlodyžná
Vyškrábali jsme se zase o kousek výš. Ten pruhovaný zelený kopec před námi je Tote Man. V dálce ve stínu samotný Warscheneck 2388 m.n.m. Uvidíme, kam to stihneme my.
Kopyšník tmavý – slovensky sekernica :)
Malé ohlédnutí zpět. Pod námi jsou louky Wurzeralm, které jsme ráno přecházeli. Vpravo dole Brunnsteinersee od kterého jsme stoupali kolem sněhového pole až doleva do sedla k Rote Wand (oranžová skála vlevo dole). Skalnatý hřeben vlevo víc vzadu je Bosruck, na který vidíme z kempu.
Trávnička alpská
Cesta se zase trochu narovnala. A před námi masiv Warschenecku, jehož vrchol se tyčí úplně vlevo. A nás začala trápit otázka - kudy nahoru? Z jedné strany plochý vrchol Tote Man je nad námi vlevo. My jej obcházíme.
Hořce - ty musí být. Tady hořec jarní (s největší pravděpodobností, ale listy jsem bohužel nevyfotila).
Na první pohled vypadají jako mrtvolky, ale tipujeme to na nějakou párty na ledu :)
Obcházíme Tote Man. Stačí aby trochu uklouzla noha a skončíme u kamzíků. Vlevo Kalkalpen.
Warscheneck vlevo. A cesta k němu je po homoli vpravo před námi. Svačíme špek a bergkäse. Jak jinak, v Rakousku na horách :)
Po zvážení časových a prostorových možností jsme se rozhodli to zkusit vyšlápnout, kam nám nohy a plíce povolí (popřípadě můj strach z výšek). Marek nastavil budíka, abychom věděli, kdy se máme začít otáčet zpátky.
Nakonec jsme exponované stoupání zvládli. Hnáni časem a mým adrenalinem jsme ho zdolali poměrně rychle. Ale na samotný vrchol bychom se vyškrábat nezvládli. Terén se sice narovnal a rozhodně nebyl náročný, ale ještě by nás čekal kus. Vyrazit tak prvním vláčkem v 8:30, to bychom stihli. No, nevadí. Nejsem člověk, který musí kořit vrcholy.
V sedle se nám ukázaly krásné výhledy na Totes Gebirge. Souvislý trávník nebo suť jsme vyměnili za škrapové pole.
Odsud Grosser Priel (vpravo, nejvyšší vrchol Totes Gebirge, 2515 m.n.m. nevypadá zase tak hrozně. Stejně tak jako zhruba uprostřed impozantní stěna Spitzmaueru (2446 m.n.m.) je jen z jedné strany.
A zahlédli jsme i Dachstein (2995 m.n.m.), dokonce i s paraglidistou nad blízkým vrcholkem.
Výhledy jsme měli i na sever, kde řeka Steyr klesá do podunajské nížiny.
Kocháme se a fotíme.
Grosser Priel.
Tam vzadu nahoře se tyčí nedobytý Warscheneck. Necháme si ho na příště.
A zpátky dolů.
Cestou dolů jsem na exponovaném úseku i trochu fotila. Přes foťák se na ten svah dívalo přece jen lépe. Ale základního pravidla jsem se držela - zbytečně se nerozhlížet a nezastavovat.
Takto jsme scházeli dolů. Cik cak kamenným svahem.
Jak se začal svah rovnat, začala jsem se rozhlížet víc. Před námi vlevo Tote Man. A tam na ty louky pod ním se potřebujeme za dvě hodiny dostat. V popředí silenka bezlodyžná.
Ramesch. Skoro jako pyramidy.
Rozrazil bezlistý
Ohlédnutí na Warscheneck. Po tom trochu zeleném žebru uprostřed jsme se dostali nahoru a zase dolů.
Konečně zase trochu trávy. Vpravo za masivem Warschenecku vykukuje konec hřebene Totes Gebirge (poslední vrchol vpravo je Kleiner Priel)
Další orchidej. Abych ji správně zařadila, málo kvetla.
Temnohlávek červený (někde také pětiprstka červená, latinský název Nigritella) a zvonek vousatý
Škoda, že musíme spěchat...
Obloha se vyčistila a viditelnost také. Pod námi pravo dole Rote Wand, vlevo vzadu Grosser Pyhrgas, vpravo Bosruck. A vzadu se táhnou Ennstalerské Alpy.
Hořec cluisův. A úročník bolhoj všudypřítomný.
Sasanka narcisokvětá
Všivec zobánkatoklasnatý :) (poloparazitická rostlina vysávající vodu a živiny z hostitelské rostliny, její odvar se používal proti vším). Na hřebeni rostl i menší všivec zobánkatohlavatý :D Kdo tomu dal druhová jména?
Lepnice alpská. Taktéž poloparazitická rostlina.
Rote Wand. Podle čeho se tak asi jmenuje... :)
A nyní nás čekal další únavný sešup dolů. Nohy už nás bolely z rychlého sestupu bez zastávek slušně a klopýtání přes kameny tomu nepřidávalo. Ale čas nás nemilosrdně tlačil. Klesání bylo nekonečné. Ještěže tu všude kvetou ty kytky...
Kozlík horský
Tohle bude nějaký druh svízele.
Hvozdík alpínský. Krásné velké květy.
Štírovník růžkatý a tu fialovou hluchavkovitou ještě musím pohledat
Tahle růžová miříkovitá kvetla všude. Kdopak to je? Že by krabilice chlupatá?
Další pětiprstka. Vypadá trochu hustokvětě... :)
Nádhera. Silenky, kopretiny, hlavinky, ty žluté máchelky-jestřábníky-pampelišky...
Vstavač mužský nejspíš
Jsme tu brzo. Lilie zlatohlavá teprve pokvete.
Kakost
Cestou nahoru v tomto níže položeném svahu kvetl krásně bledě modrý len horský. Ale při stoupání jsem si říkala - vyfotím ho až cestou dolů. A cestou dolů už zmizel. Asi se zavil, tak jako to dělají čekanky. Jen dopolední kvítek.
Od jezera nás už čekala pohodlná cesta. Naše nohy jásaly.
Zákoutí v lesíku
A na závěr trochu prstnatce Fuchsova. Kvetly všude. Suveréně nejhojnější orchidej široko daleko.
Vláček jsme stihli s 15 minutovým předstihem. Takže akorát. Polovina spolucestujících (i po cestě vlakem nahoru) byli Češi. Inu, svátky. A pro obyvatele Čech je tohle nejbližší pohoří s dvoutisícovkami.
Už nám to jede. V pozadí hřeben Bosruck
Valíme dolů.
Zasloužený odpočinek v kempu s výhledem na Grosser Pyhrgas. Tak tam zítra nepůjdeme :)
Celková bilance dne:
- 13 km, úhrnné převýšení 950 metrů v nohách, 600 m výškových vláčkem
- Marek si spálil lýtka ("ty si natírat nebudu, jsou mraky") a opálené ponožky jsou mu vidět doteď
- 7 druhů orchidejí (pokud rozliším pětiprstku žežulník od hustokvěté)
Kam dál?
- Den první :: čtvrtek 6.7. - Příjezd
- Den druhý :: pátek 7.7. - Výšlap na Warscheneck
- Den třetí :: sobota 8.7. - Hinterstoder a okolí
- Den čtvrtý :: neděle 9.7. - Piessling Ursprung, Goslitzbach, jezero Gleinkersee
- Den pátý :: pondělí 10.7. - Dr.Vogelgesang klamm, jezero Gleinkersee
- Den šestý :: neděle 11.7. - Cesta domů kolem řek Enns, Ybbs... a pak už dálnice
Krasne fotky aj tip na dovcu - ukladam do pamate, ked bude Magdalenka vacsia :)
OdpovědětVymazat