Ve středu předpověď hlásila na odpoledne déšť i s bouřkami.
Ideální den pro přesun do druhého kempu v oblasti, do vesnice Pichl-Grossdorf o
pár údolí vedle.
Opět jsme ráno projížděli sídlem Thörl, udělali předtím malý
nákup v Bille (a potvrdili si, že Hofer je nejlevnější. Ale zase v Bille mají
dobrý výběr kvalitních marmelád :) ) a hodlali jsme se podívat i na zříceninu
hradu Schachenstein, kterou jsme včera pouze obdivovali z auta.
Hned pod skálou, na které se zřícenina vypíná, je poměrně
velké parkoviště, ale nikde jsme neviděli žádnou stezku. Zeptali jsme se i
nějakého místního, moc nevěděl, ale ten říkal, že je zřícenina nejspíš zavřená a že se tam nechodí (tu je pár fotek zevnitř hradu). Těžko říct, ale nikde nebyla žádná cedulka, nic.
A tak jsme se jen prošli kousek podél cesty.
Malebné a trochu i průmyslové městečko Thörl. Taková jedna zatáčka v příkrém údolí.
Jestlipak jde o železo z místní fabriky? :)
Městys Thörl má, ještě spolu s okolními dědinami, asi 2300 obyvatel. V celém kraji je osídlení značně rozptýlené, takže samotný Thörl na nás působil jako daleko menší sídlo. Více obyvatel je soustředěno do nedalekého Palbersdorfu.
Osídlen byl už v neolitu, kolem roku 600 zdejší kraj obývali i Slované. V 15. století si tu opaté nechali postavit hrad, ale už v 16. století se nejspíš začal rozpadávat. V padesátých letech 20. století se na hradě dokonce pořádaly i festivaly. Nyní se o něj stará místní sdružení.
Už od 14. století se zde začala dobývat železná ruda. Nyní je tu i vystaven lis na válcování plechu z roku 1935 (hlavně se tu zpracovávalo železo, měď a hliník).
V souvislosti s železárnami tu stojí několik budov z různých období, kde většinou sídlili majitelé továrny.
Na konci 19. století zde byla postavena i železnice z Kapfenbergu až do Seewiesenu(!), bylo plánováno i propojení do Mariazell s napojením na další železniční trať. Toto však nakonec nebylo realizováno. Roku 1959 přestali na železnici jezdit osobní vlaky, v devadesátých letech byly snahy o muzejní železnici. Nakonec ale v roce 1995 zkrachovaly železárny, Štýrské železnice (vlastník kolejí) tak ztratil nejdůležitějšího zákazníka a nakonec byly koleje v roce 2003–4 odstraněny. Z Thörlu do Kapfenbergu na jejich místě vede cyklostezka.
Osídlen byl už v neolitu, kolem roku 600 zdejší kraj obývali i Slované. V 15. století si tu opaté nechali postavit hrad, ale už v 16. století se nejspíš začal rozpadávat. V padesátých letech 20. století se na hradě dokonce pořádaly i festivaly. Nyní se o něj stará místní sdružení.
Už od 14. století se zde začala dobývat železná ruda. Nyní je tu i vystaven lis na válcování plechu z roku 1935 (hlavně se tu zpracovávalo železo, měď a hliník).
V souvislosti s železárnami tu stojí několik budov z různých období, kde většinou sídlili majitelé továrny.
Na konci 19. století zde byla postavena i železnice z Kapfenbergu až do Seewiesenu(!), bylo plánováno i propojení do Mariazell s napojením na další železniční trať. Toto však nakonec nebylo realizováno. Roku 1959 přestali na železnici jezdit osobní vlaky, v devadesátých letech byly snahy o muzejní železnici. Nakonec ale v roce 1995 zkrachovaly železárny, Štýrské železnice (vlastník kolejí) tak ztratil nejdůležitějšího zákazníka a nakonec byly koleje v roce 2003–4 odstraněny. Z Thörlu do Kapfenbergu na jejich místě vede cyklostezka.
Malebné a trochu i průmyslové městečko Thörl. Taková jedna zatáčka v příkrém údolí.
Jestlipak jde o železo z místní fabriky? :)
Nevýhodou horských údolí je, že pokud chcete přejet do
dalšího, většinou musíte sjet k jeho ústí. Občas se ale najdou spojnice,
kterými si můžete zkrátit cestu přes kopce.
A jednu takovou jsme si vybrali i my. Do Bruck an Der Mur se
nám rozhodně sjíždět nechtělo. Přechod se nachází mezi vesnicemi Etmissl a St.
Katharein an der Laming (Laming je řeka tekoucí údolím). Z Etmisslu nás úzká asfaltka vedla stále dál do bočního
údolí a najednou ukazatel směroval prudce nahoru do kopce, po prašné
šotolinové cestě. Tak jsme si řekli: "No, dole byly nějaké značky, tak se to tu pravděpodobně
opravuje. Auto tudy do protivky nějaké jelo, takže asi se tu jezdit může." A
tak jsme vyrazili. Cesta byla prudká, ale celkem vyhlazená, bez větších děr.
Jen byla dost do oblouku, takže u krajů se značně svažovala. Pravděpodobně pro
lepší odvod vody.
Tak si tak na dvojku, s očima přilepenýma k cestě, šplháme vzhůru a najednou za zatáčkou proti nám náklaďák s cisternou s mlékem (co jiného se tu taky dá vozit kromě dřeva a kamení?). Tak ok. Asi tu opravdu makají. Zastavili jsme u kraje a až nás auto objelo vyrazili jsme dál. Ale neujeli jsme ani 100 metrů a za další zatáčkou na nás vybafl parní válec. Tady už jsme museli couvnout kousek do užšího místa, vlivem křivé krajnice jsme byli značně našikmo, ale nakonec nás válec šťastně minul a my se šplhali dál. A tentokrát došlo i na výhledy, kterých jsme si včera v údolí moc neužili. Až na Hochschwab.
Stoupáme na sedlo Lärchegg (v doslovném překladu "modřínové vejce" :), (asi 1000 m.n.m.). A výhledy na Hochschwab – ten vzadu s malým obláčkem.
Tak si tak na dvojku, s očima přilepenýma k cestě, šplháme vzhůru a najednou za zatáčkou proti nám náklaďák s cisternou s mlékem (co jiného se tu taky dá vozit kromě dřeva a kamení?). Tak ok. Asi tu opravdu makají. Zastavili jsme u kraje a až nás auto objelo vyrazili jsme dál. Ale neujeli jsme ani 100 metrů a za další zatáčkou na nás vybafl parní válec. Tady už jsme museli couvnout kousek do užšího místa, vlivem křivé krajnice jsme byli značně našikmo, ale nakonec nás válec šťastně minul a my se šplhali dál. A tentokrát došlo i na výhledy, kterých jsme si včera v údolí moc neužili. Až na Hochschwab.
Stoupáme na sedlo Lärchegg (v doslovném překladu "modřínové vejce" :), (asi 1000 m.n.m.). A výhledy na Hochschwab – ten vzadu s malým obláčkem.
Jakmile jsme dojeli do sedla, cesta se změnila na pohodlnou
asfaltku a začali jsme sestup dolů do údolí řeky Laming.
Ubytovali jsme v dalším kempu. Pán nám ochotně ukázal jak to
u něj v kempu funguje a zavedl nás na naše místo s krásným výhledem na jezero. Jo,
tak to si dáme líbit.
Celkově, když srovnám kulturu v rakouských kempech a těch českých, či slovenských, je to opravdu markantní rozdíl. Do rakouských kempů většinou jezdí lidé v karavanech či obytných vozech. Těch se stany je minimum. Zatímco do českých a slovenských kempů se často jezdí pařit, zde se klid důsledně dodržuje (v tomto kempu se například nesmělo vyjíždět před osmou hodinou ranní. Když jste chtěli dřív, museli jste auto nechat na parkovišti. Když si například vzpomenu na kemp v Blatnici (na úpatí Veľlké Fatry), nedokážu si představit, co by tu s takovými návštěvníky udělal zdejší pan majitel.
Celkově, když srovnám kulturu v rakouských kempech a těch českých, či slovenských, je to opravdu markantní rozdíl. Do rakouských kempů většinou jezdí lidé v karavanech či obytných vozech. Těch se stany je minimum. Zatímco do českých a slovenských kempů se často jezdí pařit, zde se klid důsledně dodržuje (v tomto kempu se například nesmělo vyjíždět před osmou hodinou ranní. Když jste chtěli dřív, museli jste auto nechat na parkovišti. Když si například vzpomenu na kemp v Blatnici (na úpatí Veľlké Fatry), nedokážu si představit, co by tu s takovými návštěvníky udělal zdejší pan majitel.
Najedli jsme se a vyrazili na krátkou procházku
do vesnice. V obchodě jsme koupili nějaké pohledy (moc velký výběr neměli, asi už tento zvyk stále více mizí), prošli se po chotári a když se začaly pomalu
nasunovat tmavější a tmavější mraky, vrátili jsme se do kempu.
Pichl-Grossdorf a za ním se vypíná Messnerin (vpravo) a Pribitz (vlevo).
Pribitz
Nezbytné krávy a kolem nevinně vypadající řeka Laming. Ale tekla pěkně rychle a v těchto místech bych možná stěží dosáhla na zem.
I na malé brodění místní říčky došlo. Na první pohled vypadala nevinně, ale jak se říká – tichá voda břehy mele. Na opticky nejplytším místě (samozřejmě s nejrychlejším průtokem) dosahovala do půli stehen a byla tak studená, že stačilo nohu jen ponořit a hned jsme cítili ty tisíce jehliček. Naštěstí k překonání říčky stačilo jen pár kroků. Voda v jezeru byla o poznání teplejší.
Na tu druhou stranu potřebujeme přebrodit. K jezeru, kde se nachází kemp.
Jezero, kemp a panorama hor. Zkrátka idyla.
Vytáhli jsme vařič a pustili se do vaření, zatímco se mraky
stále přibližovaly a tmavly. Ale i když se postupně přidal i déšť (naštěstí
nijak silný), nám to nevadilo. Seděli jsme v kufru s otevřenými zadními
výklopnými dveřmi, které nám sloužily jako stříška a chránili přistavený
stolek. Takže jsme si užívali večeři s krásným výhledem na jezero pod dešťovým
příkrovem a mlhu vypařující se z okolitých lesů. Navíc, majitel si potrpí na
upravené travnaté pláži, takže všechny stromky, tůjky a kameny působily spolu
se scenerií opravdu harmonicky. Prostě paráda. A nakonec vykoukla i duha.
Výhled od auta na "zenovou zahrádku". Déšť přichází.
Abyste mi věřili...
A závěrečná duha. Ani se mi nevešla celá do objektivu
Příjemný večer
Výhled od auta na "zenovou zahrádku". Déšť přichází.
Abyste mi věřili...
A závěrečná duha. Ani se mi nevešla celá do objektivu
Příjemný večer
Na dnešním kontě tedy 32 km autem, a asi 3 km pěšky + 1 duha :)
Žádné komentáře:
Okomentovat