Po včerejším výšlapu jsme hodlali regenerovat. Protože předpověď slibovala teplý den, hodlali jsme se uklidit někam do údolí, nejlépe k vodě. A odpočívat. Marek se na včerejším výletě pěkně připekl (charakterizovala bych to jako well done :)), takže jsme preferovali něco alespoň trochu ve stínu.
Naše cesta autem vedla přes vesnici Thörl nad kterou se tyčí krásná zřícenina hradu Schachenstein - více o celé vesnici v dalším příspěvku.
Zamířili jsme do údolí za St. Ilgen (Ilgner Tal), konkrétně na jeho samý konec Bodenbauer, do samého srdce pohoří Hochschwab (nachází se tu i místní muzeum). Vlastně jsme neměli přesný cíl, možná se projít na blízkou chatu Häuslalm, nebo se jen tak někam vyplácnout na deku a kochat se okolitými štíty hor...
Údolím Ilger Tal (kliknutím na fotku ji zobrazíte ve větším rozlišení)
Každopádně, skutečnost byla jiná. A rozhodně lepší.
Jakmile jsme vjeli na parkoviště, bylo nám jasné, že tento nápad mělo dnes asi celé Rakousko. Auta byla všude - co bysme taky chtěli, když jsme se sem dostali až v poledne, že... Tak jsme se projeli po přecpaném (a poměrně velkém) parkovišti, zklamaně pohlédli na hory nad námi a vyrazili zpátky. Je to přímá úměra - hodně aut znamená hodně lidí. A všechna auta měla rakouské značky. A pak nám to secvaklo. Je 15. srpna, já v průvodci četla, že to se konají poutě do Mariazell... ano, v Rakousku je svátek. Proto ty nacpané chaty včera, proto všude tolik aut.
Naštěstí jsem v mapě měla vyhlídnutou další blízkou zajímavost - kamenné koryto Karlschütt. Měla by být podél stezka a na jeho konci snad nějaký pramen a trocha vody (jinak je údolí Ilger Tal v podstatě suché). Skromné parkoviště kousek od ústí koryta nebylo ani zaplněné. Tak jsme vzali něco na jídlo, po včerejším výpeku se radši namazali a vyrazili jsme příjemným chodníčkem v polostínu borového lesa.
Místní les je rezervací, kde to na jaře a na začátku léta pěkně rozkvétá (různé druhy orchidejí a dalších chráněných kytek). Teď v srpnu už to bylo slabší.
Jalovce tu rostou jako regulérní stromy. A pod námi konečně obrovské štěrkové koryto. Suché. (fotka i ve větším rozlišení)
Všude kolem nás byla slyšet sarančata. Především jejich klapavý či praskavý zvuk, který vydávaly při létání, ale i v sedě. Však právě kvůli tomuto zvuku dostala saranče i druhové jméno - saranče vrzavá. Při letu se vždy zaleskla její charakteristická červená křídla.
Bílé vápencové kameny nás pěkně oslňovaly. Na spálenou kůži to nebylo nic moc, ale zvědavost nás stále lákala jít dál, i když už jsme vystoupili ze stínu lesa a teplota a sluneční zář se zvyšovaly. Jak jsme stoupali výš a výš, "kamenná řeka" se zužovala, objevovaly se větší balvany a místy stezka vedla přímo po dně koryta. Záhy jsme začali slyšet i zurčení vody a cesta byla stále prudší, až se před námi objevily malé vodopádky a tůňky průzračné vody a kolem na dekách nebo v tůňkách se povalovalo pár lidí. Takový malý zastrčený ráj.
A tak jsme udělali podobně. Sešli jsme k vodě a na chvilku si odpočali ve stínu a schladili se v ledové vodě (já aspoň nohy a obličej).
Pohodička u vodopádů. Někdo ve stínu, někdo se sluní, někdo spí, někdo si čte... zkrátka, prázdninová idyla (my byli vypláclí ve stínu vpravo).
Stále jsme ale zvědavě pokukovali po vyšších místech. Kam to asi vede? Kde to končí? Co je nad tím vodopádem? A tak jsme se vydali po cestičce nahoru, která vedla v lese těsně nad okrajem soutěsky.
Po cestě nahoru jsme se konečně mohli porozhlédnout kolem a zjistit strukturu celého místa. Nad vodopádem, který je vidět na předchozí fotce, se totiž stékaly dva potoky a každý má svou soutěsku. Do té napravo se dá dostat právě jen přes soutok. My jsme se napřed rozhodli prozkoumat tu levou.
Místy se otevíraly výhledy, které jen podněcovaly zvědavost - pohled do pravé soutěsky. A nahoře nad námi rozeklané vápencové stěny a skalní města. A kdesi nad nimi ty pravé hory.
Našli jsme si zastrčené místo nad koncem těch nejužších míst a rozložili jídlo. Rakouský sýr, olivy, chleba a rajčata. Taky zbytek uzené slaniny, který jsme měli s sebou včera nahoře v horách.
Tomu říkám místo na oběd...
Pohled dolů naznačuje, že soutěska byla opravdu prudká. A nikde žádné zábradlí, řetězy, žebříky... jen panenská příroda.
Po jídle jsme se vydali kousek zpátky, k soutoku obou potoků. Po cestě jsme samozřejmě zastavovali u všech četných vodopádů. Jen škoda, že bylo tolik světla, které se navíc od bílých skal odráželo, takže opravdu zářily. Zkrátka podmínky pro focení pomalé vody moc nebyly.
Vodopády menší...
Vodopády větší... (kontrast mezi tmavým lesem a zářícím vápencem je markantní - a to jsem tomu už trochu úpravou v počítači pomohla...)
Pohled dolů po proudu. Tam, kde stojí paní se nachází soutok.
Pohled ze soutoku (nebo na soutok?) - zleva padá vodopádem jeden potok, zprava druhý a dole už tečou do dalších vodopádů společně. A my se vydáváme prozkoumat druhou soutěsku.
Ani tato soutěska nebyla zadarmo. Krajem lesa, nad soutěskou, se jít nedalo, takže nám nezbývalo nic jiného, než zdolat několik poměrně prudkých a velkých schodů (jeden měl určitě přes 3 metry) přímo korytem potoka. Alespoň jsme si procvičili trochu horolezení :) Ale za tu námahu a trochu strachu to rozhodně stálo. Připadali jsme si trochu jako ve filmu Pláž, kdy se člověk překonáním vodopádu dostal do toho pravého ráje.
Po překonání několika překážek se nám otevřel úžasný pohled na pěkně velkou soutěsku. A to tudy teče takový malý potůček...
Poslední skalka byla nejprudší a největší (uprostřed si všimněte postavy).
Soutěska ještě dál pokračovala, ale zastavila nás poměrně vysoká a v podstatě kolmá stěna, po které jen tak lehce stékal čurůček vody.
Konec soutěsky (alespoň bez horolezeckého náčiní). Pro lepší představu velikosti si všimněte postav stojících na kamenech.
Zkrátka, byli jsme nadšeni. Tohle jsme opravdu nečekali.
Pomalu se vracíme ze soutěsek. Dole ještě teče voda...
Ohlédnutí na spodní vodopád. Nad ním se potoky rozdělují.
V korytě byly místy opravdu velké balvany
Jaké příjemné místo to necháváme za svými zády...
Vyskytovaly se tu i slepence a mezi některými byly opravdu velké šutráky.
A jelikož už se nachýlilo k večeru, správně jsme předpokládali, že parkoviště na konci údolí prořídne. A tak jsme se šli projít a pokochat se skalami hor. Potkávali jsme spoustu turistů, kteří se odtud vraceli. Z tohoto místa je to na Hochschwab nejkratší. Sice nastoupáte 1500 výškových metrů, ale dá se to zvládnout za den.
Ten špičatý je vrchol Zinken 1926 m.n.m. Hřeben pak dále stoupá až k Hochschwabu, na který jsme ani neviděli.
Muzeum Hochschwabu v původní roubené stavbě. Je otevřeno o víkendech a ve svátky. Ale byli jsme celkem unavení, tak jsme vynechali.
Jen jsme se prošli kolem a vydali se na cestu zpátky.
Znovu pohled do údolí kamenného koryta, kde jsme strávili dnešní den.
Silnice vede přímo přes toto kamenné koryto bez jakéholik násypu, jen s upozorněním před velkými dešti. Asi tu natahují asfalt docela často...
Ještě ohlédnutí zpátky
Příjemný teplý večer plný hvězd... a soutěžní otázka na závěr – najděte Kasiopeu ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat