Vymýšleli jsme pohodový program na pár dní. Tak co třeba Luhačovice? Nikdo z nás tam ještě nebyl (když nepočítám mou návštěvu ještě v kočáře, z které mám akorát fotky...), kousek za Luhačovicemi je kemp... Dlouho jsme se nerozmýšleli.
Původně jsme měli naplánované kouknout se i víc po okolí, ale příšerné vedro (až 35°C), které ty dny panovalo, nám dovolilo vždy jen malou procházku stinnými chodníky a měli jsme toho plné zuby.
Místo, kde Luhačovice leží, obývali už Slované. Po Bílé Hoře se dostaly Luhačovice do vlastnictví rodiny Serényi, která objevila potenciál pramenů. Už v 17. století byla místní voda doporučována na pitnou kúru a byly známy její účinky. Prvním pramenem byla Amandka (uprostřed kolonády), která už nevyvěrá na povrch od roku 1988, kdy byl proveden vrt Vincentka 2. Jako druhý pramen byla využívána Vincentka, pojmenovaná po hraběti Vincentu Serényi. Už od roku 1780 se Vincentka vozila do Vídně, o deset let později začali přijíždět první hosté do lázní. V roce 1820 byla v okolí pramene zřízena první plnírna lahví.
V 19. století zažívaly Luhačovice rozmach lázeňství, jenže s narůstajícím počtem lidí bylo třeba zvětšit a modernizovat ubytovací i lázeňské kapacity.
Luhačovice, jako každé lázeňské město, se pyšní lázeňskou architekturou, kterou značně ovlivnil Dušan S. Jurkovič. Jeho budovy tu najdete na každém rohu.
Jurkovič pracoval na projektech od zimy r. 1901, pobýval v lázních i 3 týdny aby si vše proměřil a prohlédl. Před samotnými projekty také navštívil i další lázeňská města jako Baden, Bad Ischl nebo Karlovy Vary. V roku 1902 přišel s prvními přestavbami stávajících budov (Janův dům, Sluneční koupele), o rok později vznikla zcela nová stavba - Vila Jestřabí.
Najdeme tu ovšem i stavby dalších předních českých architektů, jako např. Bohuslav Fuchs (Bílá čtvrť). V roce 1934, výstavbou funkcionalistického Společenského domu, se změnil vzhled hlavního lázeňského náměstí, které "doplnila" v letech 1945-49 kolonáda. A teprve v roce 1936 byly Luhačovice povýšeny na město.
A teď zpátky k nám:
V úterý kolem poledne jsme dorazili, ubytovali se v kempu a odjeli do města shánět nějakou levnou alternativu matrace - např. nafukovací lehátko - Marek si totiž zapomněl nafukovačku.
V Luhačovicích je jeden sport, ale bohužel měl otevřeno jen pondělí-středa-pátek. A tak jsme zabrousili do hračkářství a za 150 Kč koupili nejlevnější variantu měkké postele.
A když už jsme byli ve městě, šli jsme se projít a po cestě sháněli restauraci, co bere stravenky, abychom se jich trochu zbavili.
Už podle barvy okolí pramenů a jejich linoucí se "vůně" mi bylo jasné, že tohle není rozhodně voda pro mě. Aby se neřeklo, ochutnala jsem a jen jsem se utvrdila ve svém přesvědčení. Ne, tohle není voda z Vichy.
První pramen, který jsme potkali - Ottův pramen.
Přestavěný Janův dům - nyní Jurkovičův dům. Ústřední budova lázní.
Vedle krásného domu skoro o půl století novější ryze moderní kolonáda.
Pramen Dr. Šťastného.
Večer jsme se trochu smočili v nazelenalé přehradě.
Stan jsme sice postavili, ale noc jsem strávila venku. Bylo teplo, chvílemi jsem musela rozpnout i spacák.
Další den jsme po snídani pomalu vyrazili do lázní z druhé strany, od přehrady. Včera jsme totiž došli jen na hlavní lázeňské náměstí a dál už jsme neměli sil. Koupili jsme oplatky a vyrazili jsme zpět do města na jídlo, schváceni vedrem.
Pozlovická přehrada se začala stavět už roku 1912, dokoncena 1930. Na plotě přilehlého koupaliště si můžete prohlédnout tabule s fotkami a textem, jak se přehrada stavěla. Dozvěděli jsme se tu, že před tím, než nad přehradou vyrostl bazén, bývala tu střelnice.
Hráz přehrady
Sluneční koupele - přestavěné Dušanem... Uprostřed se nacházel bazén napájený vodou z potoka a po okrajích byla lehátka, kde se návštěvníci mohli slunit... Na začátku 20. století velmi populární - veřejné opalování tehdy ještě nebylo moc v kurzu.
Vila Jestřabí. První Jurkovičova novostavba zde v Luhačovicích (1903).
Nábřeží
V záhoně
Dům Bedřicha Smetany. Secese jak vyšitá. Trochu jiná, než ta Jurkovičova (1908–1910).
Znovu kolonáda a Janův (Jurkovičův) dům
Fontána - převezena z Expa 1958 v Bruselu.
Pramen Vincentky. Chuťově taky nic moc. Lahvovaná je alespoň odželezněná. Tu často používám na kloktání a stříkání do nosu, když na mě něco leze.
Po obědě jsme se odvalili zpět do kempu, rozvalili se do stínu a odmítali se hýbat víc, než bylo třeba.
Poslední den jsme se pobalili, projeli autem Pražskou čtvrť plnou vilek a vydali se pomalu směrem k domovu. Vedro nás opravdu zmáhalo a nikam se nám chodit rozhodně nechtělo.
Pražská čtvrť je pověstná svými vilami ze začátku 20. století.
Zahájila to tato nenápadná stavba pro Jurkovičova známého Františka Pospíšila - Vila Vlastimila, kde se několikrát ubytoval i Leoš Janáček, častý host lázní. Stavba je takovým menším předchůdcem Jurkovičovy vily v Brně a také jedním z prvních popudů k výstavbě honosné Pražské čtvrti v Luhačovicích (tedy spíš Pozlovicích).
Vedle vily Vlastimila stojí i další Jurkovičova vila – Valaška.
Další vily ve čtvrti - podle jejich názvů je jasné, proč se čtvrť jmenuje Pražská...
A na závěr hádanka. Kam jsme se to zajeli na závěr podívat? :)
Žádné komentáře:
Okomentovat