Nikdo by to do ní neřekl. Společenská, zábavná, hezká, chytrá, nadaná, úspěšná... a vybrala si řád Betlémských mnišek. Služebnic Božích, které žijí odřízlé v rakouských horách, žijí v tichu a z milodarů. A tak jsme se vydali prozkoumat, kam nám to odešla a jak se jí tam líbí.
Od Lenčiné sestry jsme vyzjistily, že si návštěvu musíme předem (alespoň měsíc) telefonicky domluvit. Kamila, jazykově nejlépe zdatná, dostala tedy úkol zavolat. V klášteře mají pochopitelně jen pevnou linku, na kterou se dá navíc dovolat jen od úterý do
pátku, od jedné do čtyř. A to, že tam zavoláte neznamená, že se dovoláte. Po mnoha dnech pokusů se konečně zadařilo a Kamila kývla na návrh sestry ve středu 20.8. ve dvě.
Na dotaz v dopise, co máme přivézt, před naším odjezdem nedošla odpověď. Naštěstí asi zapracovala náhoda či Boží prozřetelnost (každý, jak chce) a nám večer před návštěvou zavolala Kamilina mamka, že dopis už přišel. A v něm odpověď na otázku - nejlépe do kláštera přivézt jídlo. Škoda, že nás to nezastihlo doma, mohli jsme si ještě něco nabalit tam, ale nakonec jsme se rozhodli, že nakoupíme alespoň něco málo ve městě ráno.
V noci pršelo a ráno se válely mraky na okolních kopcích. A dnešní předpověď neměla být o moc lepší. Kolem jsou hory a skály, na propagačním obrázku v kempu byl i vyfocen výhled z kempu, ale bohužel, my viděli jen něco jako Beskydy.
Ráno jsme se pomalu nasnídali, v Sankt Johannu něco nakoupili, v informačním centru nabrali pár mapek a letáků a před polednem jsme vyrazili hledat klášter. Věděli jsme jen, že má být v kopci kdesi nad Sankt Veit im Pongau a že se to tam jmenuje Kinderalm.
Naštěstí jsme našli v St. Veit mapu - ovšem ve změti nepřehledných cest jsme samozřejmě odbočili špatně a kousek se projeli k nějakému místnímu sanatoriu. Napodruhé už to vyšlo a začali jsme pomalu, ale jistě šplhat úzkou cestou nahoru.
Cesta byla nekonečná. Míjeli jsme osamocená stavení rozesetá kolem klikaté cesty neustále se kroutící nahoru příkrým svahem plným pastvin. Dolů se nám otvíraly krásné výhledy na zakaboněné okolí. Škoda těch mraků, mohly by tu být krásné výhledy - např. na Grossglockner. No nic, protentokrát jsme si museli zajít chuť. Snad to vyjde příště. (samotný klášter leží v asi 1200 m.n.m.)
V závěru cesty jsme narazili dokonce na skupinku cyklistů. No, tak těm to nezávidím. A podle výbavy nevypadali na žádné profíky. Jeden z nich např. zvedlý v sedle pomalými záběry makal na silničce podobné favoritu, další, s největšími lýtky co jsem kdy viděla, vedl kolo, v obličeji celý schvácený a červený, a mával na nás, ať jedem. Ale jak, když s kolem zabíral půl cesty? Pobaveně jsme si skupinku prohlédli a pokračovali dál.
Zastavili jsme na malém parkovišti a pobalili věci pro Lenku. Zrovna jsme rozjímali, jaké je to tu krásné klidné zastrčené místo, když tu se ze zatáčky vyřítily 3 mikrobusy plné důchodců a zastavili na cestě těsně před klášterem. No uf. Nejspíš si ale jen prohlédli interiér kostela, nakoupili v obchůdku a pokračovali v jízdě dál.
Vydali jsme se tedy zjistit, kudy se dostaneme dovnitř. Nakonec jsme odchytli jednu ze sester a poptali se. Už o nás věděla, posadila nás do přijímací místnůstky, omluvila se za ruch (že prý to tu není obvyklé), donesla něco na pití a dodala že Schwester Gemilah je tu za chvíli.
Než Schwester Gemilah přišla, seznámili jsme se ještě s další mniškou, stejně sympatickou, usmátou a vstřícnou jako ta první.
Mají tu totiž 2 části kláštera. Ta spodní je otevřená pro případné
návštěvníky. Můžete se tu nechat ubytovat ve své vlastní "cele" (malém
domečku podobně jako mají mnišky), nebo lze i do rodinné chatky s kuchyňkou za cenu "co kdo dá" a je tu i pár mnišek, které se většinou starají právě o provoz pro hosty. A v horní části je uzavřený areál s 22 "celami" (chatkami pro mnišky), kam už návštěvníci mohou jen na kůr v kostele.
A znovu pomohla náhoda (či Boží prozřetelnost). Dozvěděli jsme se, že sem dojel slovenský biskup z Nitry a ještě další slovenští kněží a že tu dnes budou sloužit omšu ve slovenštině. A že si vzali s sebou kola a dnes vyrazili na výlet. A nám hned secvaklo, koho že jsme to potkali na cestě sem! A jako na zavolanou jsme za oknem uviděli skupinku cyklistů, kteří své "oře" parkovali pod stříškou v areálu kláštera. A ten s těma velkýma lýtkama nebyl nikdo jiný než nitrianský biskup! :))
Schwester Gemilah doběhla za chvilku, v klasickém bílém hábitu s šedým šátkem na hlavě. A byla úplně stejná jako Lenka. Veselá, vysmátá a upovídaná. Chvilku jsme kecali v angličtině ještě s první mniškou - zástupkyní převorky a pak už v češtině.
Lenka nás vzala i na procházku po okolí - ukázat nám alespoň klášter z výšky, když nemůžeme dovnitř. Předali jsme jí u brány dary (sýr - ten ji potěšil, jablka a olivový olej, Kofolu odmítla) a vyrazili nahoru do kopce - v této krajině to vůbec jde buď nahoru, nebo dolů. Jiná volba moc není.
Pohled na klášter. V údolí za klášterem máme kemp. V každém malém domečku (mnišky jim říkají "cely") bydlí jedna mniška.
Řád Betlémským mnišek (a existují i bratři) vznikl v roce 1950 ve Francii a nyní má 31 ženských (asi 600 sester) a 4 mužské kláštery po celém světě (hlavně tedy ve Francii, Španělsku, Itálii, Izraeli, ale také např. Kanadě, Argentině, USA, Polsku a spoustě dalších zemí Evropy a Ameriky.
Vychází z kartuziánství, takže jde o poměrně přísný řád - žijí v izolaci, po většinu dne samy, v tichu. Jejich jedinná činnost kromě modlení a učení jsou ruční práce jako výroba sirupů, keramiky, ikon a podobných předmětů. Je logické, že jim to moc nevydělá a tak žijí z darů. Provoz kláštera, hlavně v zimě (která tu je od října do května), něco stojí a strava něco stojí (nejlepším darem je tedy jídlo).
- Nebudu zabíhat do církevní terminologie a pravidel tohoto řádu, to pěkně popisuje samotný kardinál Miloslav Vlk, který byl na návštěvě v italském klášteře.
- Zážitek člena farnosti Dýšina z pobytu v místním rakouském klášterem popsán zde.
- A fáze "vývoje" sester a jejich denní režim přímo na stránkách řádu
Cely sester jsou malé dřevěné chatky obehnané zdí a spojené křížovou chodbou. V přízemí mají malý "obývák", umyvadlo a hlavně modlitebnu - spojené přízemí s podkrovím, kde mají oltářík, nějakou tu ikonu a zde vykonávají některé modlitby dne. Nahoře potom sprcha, záchod, postel a stůl na studování. U každé chatky je i malá zahrádka.
Každopádně vstávají už o půl čtvrté, zahájí den ranní modlitbou ve své cele, nasnídají se (opět o samotě), pak je společná ranní modlitba v kostele se zpěvy, potom studium, oběd, po obědě trocha manuální práce, večer omša a do osmi spát, aby měly alespoň osm hodin spánku. Každou noc se také nepřetržitě modlí - alespoň tedy vždy jedna z nich. V dvouhodinových intervalech se střídají v kostele a modlí se - proto, aby se celý den alespoň někdo modlil a vyvážili tak hříchy, které se často páchají v noci. Takováto "noční hlídka" vyjde na každou sestru tak 1-2krát do týdne.
Co se týče studia, jde především o teologii a jazyky. Základním jazykem celého řádu je francouzština a samozřejmě tu, v Rakousku, se mluví a slouží mše německy. Francouzky jsou psány učební materiály. Lenka umí anglicky, na němčinu, jako svůj druhý jazyk na škole, musela trochu povzpomínat a francouzštinu se učí za pochodu. Má nějaké zadané úkoly co nastudovat, pak něco sepíše a nakonec o tom rozlouvá se sestrou, která má na starosti studium. Zkoušky naštěstí žádné neskládají.
Rakouský klášter slouží hodně pro nové mnišky, takže je tu věkový průměr nižší (nejmladší sestra má 23 let, nejstarší 90). Kromě ní jsou tu ještě tři Češky (mimochodem všechny studovaly v Olomouci - ne všechny teologii, Lenka na přírodovědě, jedna z nich práva) a jedna Slovenka.
Lenka do kláštera vstoupila vloni v červenci, v listopadu měla potom slavnostní přijetí jména (Gemilah) ve Francii a pokud vydrží, po pěti letech se skládají věčné sliby.
V neděli spolu mohou mluvit, dokonce spolu i stolují. Chodí na procházky (asi 3 hodinové) po okolí, občas i celodenní výlet na nedaleký Schneeberg s výhledem na pohoří Hochkönig. V pondělí potom tráví v naprosté izolaci a tichu.
Rakouský klášter slouží hodně pro nové mnišky, takže je tu věkový průměr nižší (nejmladší sestra má 23 let, nejstarší 90). Kromě ní jsou tu ještě tři Češky (mimochodem všechny studovaly v Olomouci - ne všechny teologii, Lenka na přírodovědě, jedna z nich práva) a jedna Slovenka.
Lenka do kláštera vstoupila vloni v červenci, v listopadu měla potom slavnostní přijetí jména (Gemilah) ve Francii a pokud vydrží, po pěti letech se skládají věčné sliby.
V neděli spolu mohou mluvit, dokonce spolu i stolují. Chodí na procházky (asi 3 hodinové) po okolí, občas i celodenní výlet na nedaleký Schneeberg s výhledem na pohoří Hochkönig. V pondělí potom tráví v naprosté izolaci a tichu.
Přístup ke spodnímu klášteru (ten je za zatáčkou). Idyla.
My jsme mluvili především o životě v klášteře a nakonec jsme se šli podívat i na omšu.
Když jsme vešli do "zákulisí" kostela, končilo zrovna pohoštění ve vstupním "salonku" pro slovenské kněze. Všichni ještě v cyklistickém :)
Naše další cesta pokračovala chodbou a schodištěm na kůr. Když jsme ale vešli do chodby, ani se nám nechtělo pryč - dřevem vyložená chodba neskutečně voněla včelím voskem - jakoby ji mazali propolisem. Snažili jsme se hlubokými nádechy uchovat co nejvíce vůně. Paráda.
Po točitých (a samozřejmě dřevěných) schůdcích jsme došli nahoru, usadili se a čekali na omšu. Venku pršelo.
Postupně začaly chodit mnišky a asi 5 minut se střídaly u tahání za provaz od zvonu. Pak začly zpívat (v němčině). Je zvláštní, že jeptišky vždycky tak dobře zpívají. Možná některé radši jen otvírají pusu naprázdno, ale znělo to perfektně.
Mši sloužili střídavě v němčině a slovenštině a střídalo se několik kněží a mnišek. Průběh byl v podstatě klasický, říkaly se stejné věci, jen v jiném jazyce. Zatímco mnišky seděly na oddělených místech po delších stěnách kostela a nebo stály v polokruhu směrem k vyvýšené části protilehlé kůru - kněžišti (presbytáři), 13 kněží sedělo právě tam. Na úpatí presbytáře se také nacházely 2 velké ikony, které v průběhu mše sestry adorovaly - chodily se klanět a líbaly je (zvláštností tohoto řádu je právě inspirace ve východních naukách - a tedy i uctívání ikon).
Až mše skončila a kněží opouštěli kostel, sestry opět zpívaly (tak jako v průběhu celé mše) a dokonce se před kněžími vyšvihly a jak normálně zpívaly jen jednohlasně, tentokrát rozezněly píseň vícehlasně. Bohužel jen krátce, ale i tak to byl impozantní závěr.
A pak nastalo ticho. Mnišky si klekly a sklonily se k zemi a modlily se.
A jelikož jsme se u předchozího posezení s Lenkou nalili šťávou a čajem, byli jsme nuceni asi po půl hodině opustit celou mši dřív, než mnišky se svými tichými modlitbami skončily. A sotva jsme opustili klášter a sestupovali dolů k autu, ozvaly se zvony. Těch deset minut jsme mohli vydržet, ale těžko říct, co by na to můj močový měchýř. Přírodě neporučíš.
Plni dojmů jsme se vraceli dolů.
Jedeme dolů
Těžko říct, co Lenku vedlo k tomu, vybrat si takovýto řád, kde "zahodí" vše, co se dosud naučila (hrála na varhany, pořádala akce pro děti, studovala přírodovědu - měsíc před odchodem do kláštera úspěšně vystudovala vysokou školu). Proto se ani nedivím postoji rodičů, ač věřícím, kteří se k jejímu odchodu stavěli, a nejspíš stále staví, značně nesouhlasně. Možná by ještě zkousli nějaký jiný řád, který je víc mezi lidmi a více "užitečný", ale tento extrém je na ně asi moc. To je totiž ta otázka: čím jsou modlící se mnišky izolované v horách užitečné? A musí být člověk užitečný? Ale to je asi na více intelektuální debaty...
Lenka nám bude chybět, ale můžeme jí kdykoli napsat nebo ji přijet navštívit. A vědomí, že je v klášteře spokojená a šťastná je pro nás nejdůležitější. Použila bych na závěr otřepaná, ale pravdivá slova Cimrmanova: "Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat." Všechno záleží na tom, jak se bude prát Schwester Gemilah s Lenkou. Ale jak ji tak známe, je nám jasné, že když něco dělá, tak ví proč a dělá to pořádně. Takže se těšíme na příští návštěvu.
_____________________________________________________________________________________
Žádné komentáře:
Okomentovat