Vršatec a okolí 8.–9.5.2014

Poznávání severního okraje Bílých Karpat (Lednický hrad, Červenokamenské bradlo, Vršatské bradlá)

Původně jsme chtěli celý prodloužený víkend strávit v okolí Vršatce a Strážovských vrchů, ale nakonec jsme se přesunuli na zbytek víkendu ještě severněji do Súlovských skal (v dalším příspěvku).

Čtvrtek 8.5.2014 - PR Nebrová, Červený Kameň, Lednica (bradlá, hrad)

Prodloužený víkend začal mou čtvrteční jízdou vlakem z Brna do Bylnice, kde na mě už čekal Marek v autě a mohli jsme vyrazit na druhou stranu hranice.

Z Bylnice jsme pokračovali přes obec Nedašov a po cestě se těsně za hranicemi zastavili na PR Nebrová, kde jsem trochu poběhala s foťákem a uvařili jsme si tu čaj. Čekala jsem nějaké orchideje, ale asi bylo brzo nebo jsem se pohybovala v místech, kde nerostly ty ranné. Hned na kraji u místa, kde jsme stáli jsem nakonec narazila na jedinný prstnatec májový. Aspoň něco :) Ale lokalita má slušný potenciál, nachystaných rostlin tam bylo víc než dost. A prý se tu vyskytují medvědi - naštěstí jsem žádného nepotkala.

Vítod choholatý a pryskyřník byli na louce všude...

Prha arnika nebo kozí brada?

Jediná rozkvetlá orchidej, co jsem potkala... prstnatec májový.

Po příjemné silničce lemované kaštany jsme sjeli dolů do Červeného Kameňa. V tomto místě není hrad (ten se nachází na jihu, v Malých Karpatech), jen slabě načervenalé bradlo (skála) a farma a mlékárna Agrofarma Červený Kameň. Jelikož byl zrovna svátek, měli zavřeno a tak jsme jen tak cvičně vyběhli kousek po modré značce vedoucí do vedlejší doliny směr Lednica. Naskytly se nám pěkné výhledy na protilehlá Vršatská bradlá, tak jsme se pokochali na louce a seběhli zpět. Ještě se tu zítra zastavíme nakoupit sýry.

V sadě zvonek klubkatý

Vršatské bradla ze severní strany. Pod skalami na louce je vidět střecha chatky - tudy budeme zítra procházet.

Louky plné jahodí... být tu o měsíc později... mňam.

Výhled z luk - jak to tak bývá, pokaždé když chci fotit, slunko zaleze za mrak. Vpravo Vršatské bradlá, vlevo vzadu úvolí Váhu a za ním Strážovské vrchy (kliknutím na fotku ji zobrazíte ve větším rozlišení)

Přesunuli do Lednice autem - což obnáší sjet dolů do údolí Váhu a zase dalším údolím vyjet nahoru (nevýhoda zdejšího kraje).

Lednica je zajímavé místo. Nejenže se nad vesnicí vypíná zřícenina hradu přilepená na příkrých skalních stěnách, ale vesnice je spjata i s naším Janem Ámosem Komenským, který zde navštívil (1650–1654) svého spolužáka ze Strážnice, Drahotušského rodáka a českobratrského kazatele Mikuláše Drábika, jenž tu pobýval v exilu. A Komenský ze společných rozmluv vydal už v Holandsku vizionářský text "Světlo v temnotách" – "Lux in tenebris" o novém uspořádání v Evropě. U zdejší studánky pod hradem mají i pamětní desku.

Zaparkovali jsme auto na malé návsi, pojedli a vydali se oběhnout skalnatý ostroh nad vesnicí se zříceninou hradu. 

Hrad se západní části dědiny. Konec údolí, pak už jedině na Moravu.

Mezi skalami nad hradem. Z Moravy se k nám cosi žene, ale nic z toho nakonec nebylo.

Lednický hrad vznikl v druhé polovině 13. století a vydržel stát až do roku 1830. Na vyobrazeních z počátku 20. století už zde však stojí jen jeho ruina.

Hrad je zavřený, v rekonstrukci. Už několik let. Což je škoda, protože je to opravdu důmyslná stavba: do horního hradu se dá dostat jen vyhloubeným tunelem. A nahoře nad hradem na kolmé úzké skále, na konci kamenného schodiště, stála pozorovatelna.

Jak asi vypadal Lednický hrad (Park miniatúr).

Podívali jsme se tedy ke vstupu, kde byl vyskládán stavební materiál a cestičkou jsme se pustili kolem skal a obešli celý blok na druhou stranu.

Na Stražovské vrchy bylo opravdu hezky vidět. Tu jejich nejvyšší, námi stále nedobytý vrchol Strážov (červen 2011). Podle jeho nahnědlé barvy ve vrcholových partiích je vidět, že jaro se tam teprve blíží (taky má 1213 m.n.m.).

Poseděli jsme chvíli na louce při klonícím se sluníčku a pozorovali mlsné kozy, jak se natahují ve skalnatém zarostlém téměř kolmém svahu těsně pod hradem. Kamzíci...

Lednické bradlo - hrad na jejich spodním okraji.

Na té skalce těsně nad hradem byla pozorovatelna (viz obrázek modelu o pár fotek výš).

Příjemný podvečer.

Dole v sadech těsně nad vesnicí vstavač vojenský.

Krásný podvečer, ideální k pálení bordelu.

Prvosenky ještě neodkvetly. A nad Lednickým hradem svítil měsíc a po jeho skalnatém příkrém úpatí se škrabaly kozy....

Zbývalo jen najít místo ke spaní. Vyrazili jsme tedy druhou cestou, která vede z Lednice do Lednických Rovní a zapadli jsme s autem první ucházející odbočkou dál od silnice. Projeli jsme krásným brodem plytkou říčku a na parádním krytém zpevněném prostoru na kraji lesa jsme si uvařili večeři, obnovili lůžkovou úpravu auta a ulehli ke spánku.

Říčka, u které jsme spali. Smrděla rybinou.

______________________________________________________________________________

Pátek 9.5.2014 - Vršatské Bradlá, Červenokamenské bradlo

Ráno byla zima a začaly se natahovat mraky. V Lednických Rovních jsme nakoupili v miniTescu (mají denně od 6 do 23 hodin) a vydali jsme se směr Vršatské Podhradie. Mraky byly čím dál tmavší a začalo i pršet. Nicméně sedět v autě se nám nechtělo. Tak jsme vzali sváču, pláštěnky a hůlky a vyrazili jsme. Jakmile jsme začali stoupat po kluzké žluté značce do sedla pod Chmelovou, pršet přestalo, ale stejně se okolní kopce halily do mlh.

Vypadá to, že slunce nakonec vyhraje. Vršatský hrad.

Bahna bylo dost. Blatouchů taky.

Vrchol Chmeľové jsme v tomto počasí vynechali a jali se sestupovat dolů. Už kousek pod sedlem jsme byli rádi, že jsme si hůlky vzali. Jestliže nahoru do sedla to po trávě a hlíně klouzalo, teď, ve vlhkém járku mezi dvěma vrcholy, orientovaném na sever bylo bahna habaděj. Potkali jsme 2 skupiny stoupajících turistů s krosnami. Nebylo jim co závidět.

Tentokrát se kocháme z druhé strany

Parádní louka. Být krávou, jsem v sedmém nebi.

Červenokamenské bradlo. Na jeho vrcholku je postavená mája (zvláštní, Slováci tomu hovoria ten máj).

Prvosenky kam se podíváš.

Výhledy do údolí Váhu.

O vodu tu není nouze.

Příkrá silnička spojující Vršatské Podhradie s Červeným Kameňem.

Z louky na druhé straně bradel jsme viděli i místo, odkud jsme včera pozorovali nad Červeným Kameňem skály tyčící se nad námi. Jenže nevýhoda Vršatských Bradel je ta, že turistické trasy vedou kolem dokola. Čekala jsem nějaký větší kontakt se skálou, cestičku vinoucí se úbočím skal, ale nic. Po žluté se jde lesem, po druhé straně zase vede silnička, kde si místní zkracují cestu mezi Červeným Kameňem a Vršatským Podhradím. Je sice odsud výhled na skály, ale z dálky. Chápu, že Vršatská Bradla jsou významnou zoologickou (např. jasoň červenooký) a botanickou lokalitou a je třeba je chránit, ale turisticky tím značně ztrácí.

A to nemluvě o Vršatském hradu, na který už nevede oficiální značka, i když tam stále lidé chodí, ale na vlastní nebezpečí. Já se chtěla podívat taky, ale Markovi se nechtělo a zamlouval to řečmi, že budeme hodní a nebudeme porušovat pravidla. Tak někdy příště. Ale když už sem příště pojedu, určitě to bude jen se podívat na hrad a pak na pár luk v okolí, kde to od konce května může hýřit zajímavými kytkami...

Takový výhled se nám naskytl ráno (někde tam vzadu jsou Strážovské vrchy).

A podobný pohled o pár hodin později.

Vršatský hrad.

Pro srovnání jeho model v parku miniatúr.

Stezka na hrad.

Hrad Vršatec, založen jako hrady v okolí v polovině 13. století, na konci 17. století ho vypálila císařská vojska a na začátku 18. století, po rekonstrukci, vyhořel znova. Stejně se už v tu dobu majitelé stěhovali především do níže položených a pohodlných zámečků.

Rozrazil lékařský

Violka trojbarevná skalní

Šalvěj

Hvozdík (slovensky klinček)

Údolí Váhu - i samotná regulovaná řeka jde vidět - a nad ním vypínající se Považský Inovec a jeho nejvyšší vrchol v nadm. výšce 1042 m.n.m.

Vršatské bradlá

Tak jsme se ještě pokochali trochu lepším výhledem, využili právě objevenou zkratku a po silničce jsme si ulehčili cestu do Červeného Kameňa. Pravda, byla pěkně příkrá a brždění motorem až zas tolik nepomáhalo, ale turisté ochotně uskakovali...

V podnikové prodejně jsme nakoupili (mají tu opravdu výběr - hlavně kravské výrobky, ale i několik ovčích - od másel, žinčice, kyšky, bryndzy přes spoustu čerstvých i zrajících sýrů, oštiepků apod.).

A tak jsme se hned posilnili bryndzou, zbytek jsme uklidili do ještě stále chladícího boxu (v tomto počasí se chlad od zmrzlé petlahve s moštem držel) a vyrazili jsme tentokrát po stezce nahoru k samotnému Červenokamenskému bradlu.

Stoupáme k Červenokamenskému bradlu.

Směr Strážovské vrchy

Na úpatí skály je uměle vyhloubená jeskyňka s Pannou Marií. A Vršatské bradlá v pozadí.

Pohled na západní část skal.

Červenokamenské bradlo a vzadu na obzoru Strážovské vrchy (vrchol vzadu vlevo je Strážov)

Poobcházeli jsme skalky, chvilku poseděli, pokochali se výhledem na Vršatské bradlá a Strážovské vrchy a vymýšleli, co s načatým dnem. Tu si Marek vzpomněl, že nebyl na Súlovském hradě. Procházel tudy tenkrát po červené, jenže ta nevede na hrad a vynechává rovněž tu asi nejhezčí část celých skal - okolí Gotické brány. Já na Súlově byla před devíti lety a ráda se tam podívám znova. Tak bylo rozhodnuto.

V Púchově jsme nakoupili další zásoby a podél vodní nádrže se přesunuli přes Považskou Bystricu až do Považské teplé a tady si zajeli na klasickou odbočku do Manínské a Kostolecké Tiesňavy. Ale o tom už v dalším příspěvku....