Víkend jsme začali v okolí Vršatských bradel, ale bylo nám toho málo, tak jsme popojeli ještě kousek dál. Do míst, která nikdy nezklamou...
Pátek 9.5.2014 – Manínská a Kostolecká tiesňava
Když už jedeme kolem, proč se nezastavit. Pomalu začínal podvečer a do tmy ještě daleko. Procházka přes obě tiesňavy je tak akorát.
Manínská tiesňava se dala ještě do začátku 20. století projít jen korytem Manínského potoka, který si proráží cestu skrz vápencový masiv a rozděluje ho na už z dálky výrazné vrcholy Velký a Malý Manín. Původně měla tiesňava si 1,5–2,5 metru a v průběhu razících prací (1931, 1945) byla rozšířena na 4,5–5 metru a tiesňava tak byla zprůchodněna. Nové přemostění se zábradlím a regulace koryta potoka byly provedeny až v roce 1976. Ale existují naštěstí i staré fotky tiesňavy před jejím "zničením". Zasloužil se o ně dr. M.A. Pattantyús, lékař Ilavské věznice, nadšený turista a fotograf.
V nejužším místě vede potok pod mostem. I klasický autobus tudy projede.
Omamně vonící měsíčnice vytrvalá.
Nejužší místo.
Další úzké místo. Tesně před vesnicí Záskalie.
Kostolecká tiesňava je o něco menší a ne tak uzavřená, jako Manínská, ale zato jsou tu pěkně vidět skály nad ní a hlavně skalní převis - největší na Slovensku.
Skalní převis v Kostolecké tiesňavě
Skály Kostolecké tiesňavy a opět měsíc, tak jak včera večer.
Vrásy. Vpravo nahoře ve stínu skrytý převis
Původně jsme mysleli, že by jsme to zapíchli už v ústí Manínské tiesňavy, kde je kemp, který ovšem nebyl otevřený. Možná premává, ale ne mimo sezonu. Na Súľov jsem spoléhala - tam je to přece jen dost známá lezecká oblast a o kšefty by určitě přijít nechtěli.
Přijíždíme k Súľovským skalám.
V kempu bylo otevřeno, poloprázdno. Dvě tři partičky lezců a cyklistů, nějaká rodinka, převážně Češi. Malý kemp v Súľově má na starosti obec. Nečekejte žádný luxus, ale zase je to takové příjemné. Potůček s blatouchy, pěkný trávník, pár přístřešků nad posezením, pitná voda teče venku do koryta, sprchy a záchody jen jako přístřešek a teplá voda teče jen když svítí slunce na tmavé trubky na střeše umývárky (nejlépe odpoledne). Ale zase 2 eura za osobu, 2 za stan, 2 za auto. Takže my platili celkem 6 za dva lidi a auto za jednu noc. Paní s pánem chodí vybírat většinou kolem páté, šesté večer.
Výhled z kempu. Paráda.
Večer jsme ještě chvíli seděli nad čajem, ale se západem slunce jsme se pomalu přesunuli do auta. Přece jen, byla zima. Aspoň se pořádně vyspíme.
Nad ránem nás vzbudil randál prudkého lijáku, bubnující na střechu auta. Hm, tak to těm ve stanech nezávidíme. A už vůbec ne té partičce, co spala pod širákem...
________________________________________________________________________________
Sobota 10.5.2014 – Súľovské skaly, Súľovský hrad, jaskyňa Šarkania diera
U snídaně mraky odešly a začalo svítit sluníčko. Dneska to vypadá na hezký den.
Nachystali jsme si sváču a vyrazili na klasický okruh po skalách obepínajících ze severu vesnici Súľov. Začínali jsme po zelené a rovnou pěkně zostra. Dost míst jsem si pamatovala od minula, kdy jsme tu šli před 9 lety. To nás chytla bouřka, kterou jsme přečkali akorát v jeskyni. Jaké dobré načasování. Dneska ale naštěstí podobný scénář nehrozil.
Oddechový úsek lesem.
Skalní slepencové město u Gotické brány. Úplně nám to tu připomnělo francouzský Chaos de Montpellier-le-vieux, kde jsme byli předloni touto dobou. I podobné rostliny tu kvetly.
Spolu se Súľovským hradem ikona Súľovských skal - Gotická brána
A začínaly vyhlídky.
Vesnice dole je Jablonové, za ním Váh a Javorníky.
O uschlé stromy všech tvarů nebyla nouze.
Súľovský hrad před námi.
Hrad Súľov vznikl až na začátku 15. století pro ochranu nedaleké cesty. V polovině 16. století vyhořel, ale byl znova opraven do původního stavu. Terén vlastně ani žádné jiné stavby nedovoloval. Od poloviny 18. století už v hradě nikdo nebydlel a dílo dokonalo zemětřesení v polovině 19. století a pozdější požár. Bylo s podivem, že se do horního hradu vměstnalo 18 místností. Každá asi měla tak 2x2 metry :)
- Kresba hradu, jak asi vypadal
- Panoramatický výhled z hradu
- Informace nejen o hradě pro lezce
Jen pro srovnání opět model hradu z Parku miniatúr (srpen 2012). Na místo bližší pozorovatelny se dá vylézt, zbytky zdi z obytné části nalepené dole u skály ještě stojí.
Vchod do hradu je opravdu úzký.
Čistý vzduch, sluníčko, malé mráčky, větřík a pěkná viditelnost - co víc si na výletě přát. Strážov tentokrát ze severu (i odsud má stejný profil jako ze západu).
Druhý fešák – Kľak. Ten taky vypadá z většiny směrů stejně (ať z Veľké Fatry, či odsud...).
Mráčky se honily a dole na početných loukách ovečky. Stejný pohled si pamatuju i tenkrát před devíti lety. Možná i na stejném místě byly :)
Na nejvyšším bodě hradu, kde stála jedna z pozorovatelen. Tenkrát jsem se bála sem vylézt, dneska to celkem šlo. Dole Súľov. Jen roztáhnout křídla...
Hvozdík Lumnitzerův
Fotky jsem nemusela ani nijak upravovat. Obloha byla krásně modrá, strom i louky čerstvě zelené, jen jsem si trochu pomohla polarizákem.
Na druhé skále byla další pozorovatelna. Teď jen kus zídky tvoří "oko".
Zbytky zdiva.
Klenby. Místností tu prý bylo dost, ale určitě byly mrňavé.
Cesta na vyhlídku.
Okvetlé koniklece.
Ovečky podruhé. Tentokrát je nejspíš bača svolával k dojení.
Krásná čerstvá jarní zelená a pohled dolů zpět na Súľovský hrad, Velký a Malý Manín a v dálce i Vršatské bradlá.
Velký Manín vlevo a vzadu vpravo Vršatské bradlá. Je to kus.
Panoramata byla perfektní (pro zobrazení ve větším rozlišení stačí kliknout na fotku).
Súľovský hrad.
Severní část hřebene skal.
Nejvyšší vrchol Súľovských vrchů - Brada (816 m.n.m.). Marek přidal historku, kterak se tu kdysi potkal se dvěma blázny z Bytče, co chtěli nahoře na nejvyšší skále přenocovat. Tak šel s nimi. Nahoře moc místa nebylo, oni byli ve spacácích připnutí za sedáky, ale Marek žádný neměl, tak musel postačit vojenský řemen. Přežil, nezmrzl, moc se nevyspal, ale ráno tam prý bylo krásné.
Všechny vyhlídky jsou v podstatě stejné, ale to nevadí.
Martinské hole a hřeben jižní části Malé Fatry.
Občas se tak zničeho nic objevil v lese kus skalky...
Pohled na jihozápad.
Koulenka
Lysá hora. Jen 40 kiláků vzdušnou čarou odsud (jen o 5 km dál než Vršatská bradla, to je co by kamenem...). Jen se mi nechtělo nasazovat objektiv s větším ohniskem.
Pokochali jsme se ještě jednou vyhlídkou kousek po hřebeni, vrátili jsme se na odbočku žluté značky a začali jsme sestupovat dolů.
Kousek pod hřebenem Obrovská brána.
Příkrý sestup kolem vysokých bílých skal...
...až k ústí úzké soutěsky.
Soutěskou dolů.
Rozcestí k jeskyni a výhled na skály.
K jeskyni Šarkania diera je to ještě pěkně do kopce...
Ale je velká. Na přespání snad úplně nahoře, kde je alespoň kousek rovného placu. Jinak je pěkně příkrá a plná jemného prachu - nic na sandály.
Pohled z jeskyně - charakteristický tvar.
Ohlédnutí zpět.
Od jeskyně je to už jen kousek na začátek luk.
A na loukách se to hemží orchidejemi.
Vstavač mužský znamenaný. Za poslední týden už na několikáté lokalitě.
Řídký vstavač vojenský.
Na okraji lesa i neobvykle zbarvená orchidej - hlístník hnízdák.
Odbočka s nápisem "Halušky" přišla právě včas. Kousek od JZD je nový salaš. A vaří dobře.
Ještě jedna zástupkyně orchidejí - okrotice bílá.
Výlet to nebyl nijak dlouhý, ale tak akorát. A hlavně bylo krásné počasí. V pohodě jsem celou dobu byla v tričku mikině a vestě. Příjemný větřík ochlazoval a v stínu lesa bylo fajn.
Dokonce jsme došli poměrně brzo a tak jsme ještě stihli teplou sprchu - no lahoda.
___________________________________________________________________________________
Neděle 11.5.2014 – Kostelík Pominovce
V noci opět trochu pršelo a ráno bylo pošmourné. Udělali jsme si rozvleklé ráno a odjížděli až kolem jedenácté. Po cestě jsem se ještě chtěla zastavit na pár míst. Ale začalo pršet ještě víc.
Prvním z míst, kde jsme se za drobného mrholení zastavili, byl románský kostelík kousek od Ilavy, v polích v údolí Váhu. Samotný Váh tekl za celou dobu stojícího kostelíku několikrát na jeho levé, několikrát na pravé straně. Od své časté změny koryta (je poměrně plytký, stěrkový) dostal i své jméno Váh - z latinského Vagus "bloudivec" "bludár".
Kostelík pochází z 12. století a pravděpodobně stojí na základech ještě starší stavby. Jeden dřevěný výjev na barokním oltáři dokonce dělal český umělec Max Švabinský. Na vnitřních stěnách byly v roce 2010 objeveny gotické fresky z 14. či 15. století. Milá malá stavba.
Ještě jsem chtěla stihnout návštěvu zříceniny hradu Beckov. Řekli jsme si - je čas oběda, pojíme tam někde a třeba se to na chvilku roztrhá. Tak jsme zapadli do pizzerky pod hradem. A opravdu, chvíli pršelo, chvíli ne... Ale víte jak to bývá. Jakmile jsme vylezli hnal se šedý mrak. Ještě jsme teda zoufale vyběhli k pokladně hradu, ale začalo lít, tak jsme to vzdali definitivně a odložili návštěvu na jindy. Třeba se tu stavíme někdy cestou na nedobytý Stražov... :)
Hrad Beckov je krásně vidět z dálnice.
Ještě jsme se stavili doma chvilku si odpočinout a přebalit se vzhůru do Brna.
Pršet přestalo až před Brnem.
