Začátek
většiny mých příspěvků začíná počasím. Ale je pravda, že když jde člověk
do přírody, to nejdůležitější často je počasí. Protože pokud je škaredě
(jako tentokrát), nic extra se vymyslet nedá... teda uskutečnit... ale
my jsme si přesto poradili a na fotkách je i trochu barev :)
Vyrazili jsme kolem jedenácté a před dvanáctou už jsme kupovali
lístky do Výpustku, teprve 3 roky otevřené jeskyně, kde dříve byla
továrna fosfátové hlíny, potom tu Němci vyráběli součástky do letadel a
nakonec tu komunistická armáda udělala kryt.
Ve Výpustku jsem už byla v dubnu 2008,
ale prohlídka se trochu změnila. Přibyly sochy jeskynního medvěda a
lva, jezírko, tabule a expozice o nálezech důkazů o životě lidí v
jeskynních v Evropě a u nás... rovněž kromě krytu čeká návštěvníky i
malý, trošku bizardní ale efektní posun v čase... Je to zkrátka trochu
jiná prohlídka, protože v této jeskyni moc původní krápníkové výzdoby
nenajdete. Ale zase se dozvíte věci, které vám jinde nepoví. Tentokrát
nás provázela milá paní středního věku.
Jelikož i po výlezu z jeskyně stále pršelo a bylo po dvanácté a mě
kručelo v břichu, vydali jsme se do hospody. Zajeli jsme si do Jedovnic
do Baraky nebo jak se jmenuje ta hospůdka na kraji rybníka Olšovec s
ohýnkem uprostřed místnosti... Po vydatném obědě a čokoládičce a kafíčku
přestalo pršet a my jsme popojeli kousek ke mlýnu a vydali se po zelené
k Rudickému propadání.
Cestou jsme potkali kocoura modelku. Seděl na patníku u cesty a ochotně se nechal fotit.
Po deštích bylo vody habaděj, takže jsme neměli šanci se dostat ani
na druhou strany vody u propadání a prohlédnout si jeskyňku. I pohled do
chřtánu propadání nám musel stačit zkraje, protože mokrý vápenec a ta
spousta vody a hluboká díra v zemi, to by nemuselo dopadnout dobře.
Vlevo: Pohled do chřtánu Rudického propadání
Vpravo: Pohled na přítok Jedovnického potoka těsně u propadání
Do Rudic je to do kopce, tak jsme se hezky zahřáli. Další zahřátí
způsobila už vytopená místnost ve větrném mlýně v Rudicích za vyprávění
místního vyhlášeného dědy o historii mlýna a o tom, jak se na mlýnském
kole jednoho dne oběsila koza. Já tam byla naposledy asi před deseti
lety a to už tam nějakou dobu tuhle pověst vykládal. Seděl za stejným
stolem, na stole položené ty stejné brýle... Ve věži mlýna jsme si potom
prohlédli geody nalezené v okolí Rudic a nahoře se u skvělých
speleologických fotek Rudického propadání shodli, že jeskyňáři z nás
nebudou.
Zde
si můžete pár informací o Rudici přečíst... zjistila jsem, že je to TA
Rudice a ne TY Rudice... ale asi tomu budu pořád říkat TY... :)
Kolem nového kostelíka nad Rudicemi a hřbitova v lese jsme to střihli
k známému kaolinovému lomu. Vypadá pořád stejně, jen možná jednou je
jezírko větší, jednou menší...
Moderní architektura pomocí starých dobrých přírodních materiálů prostě nemůže vypadat škaredě.
Škoda jen toho počasí, protože k barevným pískům a zeleným – skoro
teď už podzimním stromům se modrá obloha moc hodí. Tak příště :)
Vlevo: Pohled na pomalu zarůstající starý lom na kaolin.
Vpravo: Barevné detaily aneb sestup na dno lomu.
Kapučínová miniatura :)
Byl to takový vlastivědný než turistický výlet, ale v té zimě a v tom počasí to byl kvalitně strávený čas.
Žádné komentáře:
Okomentovat