Původně jsem všem ohlašovala, že jedeme na dovolenou do Nízkých Tater. Do Horehronie... vlatně ano, jeli jsme, ale hřeben Nízkých Tater se nám za celý týden mockrát neukázal.
21. června 2009 – Neděle
Po
300 kilometrové cestě jsme po osmé hodně večer dorazili na místo. Po
cestě naštěstí nepršelo, jen vrcholky Nízkých Tater se nám schovávaly v
mracích. Při průjezdu dědinami byli vidět hlavně zástupci věhlasné
menšiny, které je spíše většina... Konečně jsme vjeli do Závadky nad
Hronom, místa, kde jsme měli strávit nadcházející týden. Nikde jsme
neviděli žádné spoluobčany, samé hezké upravené dřevěnice a staré domy,
ale jak jsme se později dozvěděli, jejich tu daleko víc, než kdekoli v
ostatních okolních dědinách. Naštěstí ještě nejsou moc oprsklí, do
místního šenku nesmí a naše část dědiny byla klidná.
Podle návodu
jsme lehce našli náš cíl. Markův kamarád z vysoké, Peťo, nás už čekal.
Provedl nás po chaloupce (všech 2 místnostech), ukázal kůlnu, kadibudku a
vodu na druhém konci udržované zahrádky. Chalupa je stará, po rodičích
jeho tchýně, dostavěná 12. 7. 1925 Liptákem Ambrožem (to je vyryto na
jednom z trámů v místnosti). Kdysi tam prý bývala i krčma. A tak jsme
dostali krátkou přednášku o místním kraji, počasí (bývá tu vždy ta
nejhorší možná varianta z předpovědi – jak utěšující) a dědinách,
pokecali a v deset šli Peťa vyprovodit domů. A pak rovnou do hajan. Pod
okny nám šuměl potok, takže se usínalo nádherně.
Vlevo je
pohled na zahradu chalupy. Foceno z gangu, což je taková dřevěná
zastřešená úzká veranda – super věc když prší i svítí slunko. A
perfektně se tam snídá. Na fotce vpravo je pohled na uličku v které jsme
bydleli. Je to ta chalupa vzadu s autem před vraty. Vedle silničky tekl
potok a vpravo nad ním se zvedal kopec s kostelem. Vzadu se tyčí Nízké
Tatry. V mracích. Takhle jsme je viděli většinu doby.
22. června 2009 – Pondělí – Tisovec, Hradová
Ráno
se po obloze válely šedé mraky, které slibovaly príma den jako stvořený
pro hřebenovku. Nicméně, rozhodli jsme se pro mokrou variantu –
návštěvu Ochtinské aragonitové jaskyně, popřípadě výlet na Muráňský
hrad. Po cestě jsme si uvědomili, že v pondělí jsou muzea a jaskyně na
Slovensku zavřené, a tak jsme změnili plán a vzali to z Muráně až do
Tisovce. Po návštěvě místního obchůdku s hračkami, knížkami a mapami
vznešeně se zvícího Informační centrum jsme vyrazili na nádraží, jestli
jede nějaký vlak do Pohronské Polhory. Je tu totiž unikátní zubačka
(podobná je ještě ve Vysokých Tatrách), jelikož vlak překonává převýšení
asi 300 metrů na 10 kilometrech. Celá trať z Tisovce do Pohronské
Polhory má 16 km a nejvyší stoupání dosahuje až 51 promile.
Zde si můžete něco o trati přečíst:
Vlevo
je vláček a na jeho pozadí se tyčí Hradová – vrchol nad Tisovcem, kde
kdysi býval hrad. A náš cíl cesty, až se vrátíme z vláčku.
Vlak
jezdí asi každé dvě hodiny a zpáteční pro dva vyjdou na 3,60 euro.
Jelikož počasí bylo všelijaké, svezli jsme se hned z Polhory zpátky do
Tisovce, protože na sebe vlaky čekají.
O půl čtvrté jsme vyrazili
po žluté na místní kopec Hradová, který byl osídlený i v pravěku a
naposledy ve 13. nebo 15. století. Ale nebyl pravděpodobně ani dostavěn.
Z
horní části Tisovce jsme stoupali po žluté přes louky (sice nepršelo,
ale bylo po deštěi, takže jsme měli mokré kalhoty až do půli stehen) a
potom cestou, která stále do kopce traverzem přecházela několik roklinek
a přes mladý lesík až do sedla. Vždy, když jsme si libovali, jak nám
kalhoty vyzařovaným teplem schnou, objevil se úsek s vysokou trávou a
vše začlo nanovo :).
Na fotce je jedna z mnoha zatáček ve svahu. Všude vlhko a mokro – připadali jsme si jako v pralese.
Nahoře nad mladým lesem kousek pod sedlem jsme se kochali výhledy a liliemi (vlevo – lilie cibulkonosná, vpravo – lilie zlatohlavá).
Ze sedla jen kousek do kopce byly zbytky hradeb a potom Okrouhlá skala, od které jsme se vydali po hřebeni na vrchol Hradové
Rozcestník "Pod Okrouhlou skalou"
Vrchol
Hradová nám rozcestník sliboval za 10 minut. Nicméně za jiných
podmínek, než jsme měli my. Za chvíli se rozpršelo a ppřed námi se
objevila cedule: "Nebezpečný úsek". My v pláštěnkách, všude mokro, déšť a
vítr... A před námi úzký skalnatý hřeben a značka mizící mezi kameny.
Takže s foťákem na krku, pláštěnkou po kolena a s kapucí to na
klouzajícím vápenci nebylo zrovna příjemné. Naštěstí hřeben nebyl ú)plně
holý a na jeho úrovni končily koruny stromů rostoucích v pekelně
příkrém svahu, ale alespoň ta zeleň kolem trochu uklidňovala. Kdyby tam
byly jen holé svahy, tak se asi otočím. No deset minut nám to rozhodně
netrvalo – zdálo se to jako věčnost. Samozřejmě na jeho konci přestalo
pršet.
O krásné výhledy na okolní kopce a údolí jsme byli vlivem
šedé clony deště značně ochuzeni. Ale o to víc jsme si vychutnali
hřebenovku.
Vlevo je pohled na to, co nás čekalo. Není to moc
vidět, ale značka věrně kopírovala vrchol hřebenu. Na fotce vpravo je
pohled z dosaženého vrcholku zpět na absolvovaný hřeben.
Od Hradové dolů vedla naučná stezka a ještě se před námi otevíraly výhledy tentokrát už bez deště.
Vlevo:
údolí, kudy jsme jeli vlakem. Vpravo: Další dominanta Tisovce – lom s
vápenkou, která okolí dodává nezaměnitelnou zvukovou kulisu. Tisovec se
skrývá pod lomem za Hradovou vpravo dole. Pod lomem vlevo je vidět
železniční stanice.
Sestup
z hřebene byl zpočátku příkrý a poté vedl traverzem pozvolně po úzkém
chodníčku s četnými lavečkami a zastávkami naučné stezky.
Dole jsme sešli rovnou na náměstí, kde jsme před Městským úřadem (budova vpravo) nechali auto.
Cestou
zpět jsme to vzali přes Brezno, tedy podél železnice, kterou jsme si
mohli lépe prohlédnout. Všechny mosty, serpentiny a příkrá údolí. I
silnice se místy pěkně zařezává do svahu a v jednom mítě vede silnice,
pod ní ve svahu železnice a dole rokle s řekou. A svahy jsou vážně
prudké.
Pod tímto mostem podjíždí silnice hned dvakrát, jelikož křižuje jednu zatáčku serpentin.
V
Brezně naštěstí ještě měli otevřeno v Tescu (8-22) a dorazili domů. Po
koupeli v lavoře 2 litry vody (jde to) jsme šli spát, protože nás dnešní
výlet pěkně zmohl. Okruh na Hradovou byl sice jen 3 hodiny a asi 8
kilometru- Ale s takovým převýšením (asi 480m) jsme si užili. Hradová má
887 m. n. m. a Tisovec asi 400.
23. června 2009 – Úterý – Telgárt, Dedinky
No,
dnes jsme se dostali ven až v jednu. U šumícího potoka na čerstvém
vzduchu se spí... až do desíti :) V noci se mi zdálo, že mám dělat ještě
státnice, takže jsem se probudila poněkud vynervovaná – dost živé
pocity... musela jsem si chvilku ráno uvědomovat, že už to mám za sebou.
Po
jedné ranní bouřce (včera večer byla mimochodem taky) a vydatné snídani
na gangu jsme vyrazili na bus do Telgártu prozkoumat další železniční
zajímavost.
Telgárt je dědina pod úpatím Kráľovy hoľe (ano, na
středním Slovensku se mluví pěkně měkce) – známý pro některé pod
dřívějším názvem Švermovo. Na těchto odkazech si můžete přečíst něco o historii a okolí popřípadě se pokochat krásnými panoramaty a fotkami v galerii.
Telgárt je především známý svou železniční slučkou
vystavěnou v roce 1933 kdy trať vytváří smyčku. Nejdříve vlak nadjede
silnici a hned zastaví na zastávce Telgárt-penzion a odtud přímo vjede
do tunelu, v které obkrouží smyčku, aby mostem překlenul údolí u
zastávky a už po zemi nadjel tunel. No, dokonalá motanice.
Vlevo viadukt nadzastávkou, vpravo vjezd ze zastávky přímo do tunelu (vzadu je vidět viadukt).
Od
zastávky Vernár potom vjede do úzkého skalnatého údolí, přes Stratenou
až na Dedinky a dál. Po cestě projede spoustu tunelů a mostů převážně
zaseklý ve svahu občas poskytuje krásné rozhledy do údolí na svahy,
skály, řeku, silnici i domy.
Zde si můžete projet i danou trať ve dvou úsecích: Červená Skala – Dobšinská ľadová jaskyňa a Dobšinská ľadová jaskyňa – Nálepkovo.
Záběry jsou pořízeny z kabiny strojvůdce, takže není vidět moc do
krajiny, avšak je to pohled, který v normálním vlaku neuvidíte, protože
jezdí obousměrný vagon s lokomotivou dohromady, takže vidíte jen do
boku.
Nicméně než jsme se dostali k tomuto krásnému zážitku, museli jsme absolvovat trochu dobrodružství.
Když
jsme přijeli do Telgártu, na návsi (taková malá zatáčka..) jsme krátce
mrkli na Cestovné poriadky (vlak měl jet až ve čtyři) a rozhodli jsme
se, že ty vlakové podrobně prozkoumáme na stanici Vlaková zastávka
Telgárt-penzion se nachází asi 10 minut od návsi kousek za dědinou.
Tenisový kurt v její blízkosti byl trošku pěstí na oko, stejně jako
všudypřítomné šílené dráty. Měděné číslice na tunelu označující rok
stavby (1933) byly dávno sundány – spíš než časem nenechavými
spoluobčany). Jen poslední trojka zůstala, jelikož se na ni nedá
dosáhnout :) Zastávka je to malebná, ale čekali jsme víc, než jen
plechovou boudu s názvem stanice bez jízdního řádu. Jelikož jsme měli
čas tak jsme posačili, sledovali honící se mraky a užívali si občasného
sluníčka.
Nakonec jsme se vydali podívat zpět do dědiny, zda tam
nejede nějaký bus. Aspoň k Dobšinské jaskyni. Po cestě jsme provedli
několik zoufalých pokusů o stop, ale nikdo se nad námi neslitoval. V
dědině jsme studováním jízdních řádů zjistili, že nic nejede. Jen do
Vernáru a to by nám teda nepomohlo, tak jsme si v místní samoobsluze
koupili nanuky a vydali se zpět na zastávku.
Pohled zády k
tunelu. Jak končí nástupiště, začíná most přes silnici a Hron, který je v
těchto místech opravdu malý, protože kousek od Telgártu pramení.
Většinu doby jsme s napětím sledovali mraky a hřmění, které se na nás od Slovenského ráje nebezpečně přibližoval (fotka vlevo).
Když nastal čas příjezdu vlaku, zvedl se vítr a my sledovali čas. Už
měl zpoždění a na kopcích za námi byla vidět blížící se stěna deště. Už
jsme cítili první kapky a chtěli se schovat do budky, když tu vlak
zahoukal, objevil se v zatáčce a zastavil na zastávce. Naskočili jsme do
něj a lijáku zmizeli v tunelu. Z tunelu jsme vjeli přímo do šedé clony deště (fotka vpravo – pohled do vnitřní strany oblouku), která nás provázela skoro půl cesty. Strojvůdce to pěkně fičel, aby dohnal zpoždění...
Původně
jsme měli trasu naplánovanou z Dedinek pěšky k Dobšiné, ale jelikož
poslední vlak zpět jel za hodinu a něco, tak bysme těch 11 kiláků
nestihli. Obešli jsme tedy nádrž, sedli do hospody (opět zapršelo) a pak
se vrátili na vlak.
Dědinky tak trochu připomínají nějakou švýcarskou vesničku... zdálky :)
Vlevo
je pohled z hráze nádrže do kaňonu, kudy přijíždí vlak. Vede na náspu
při levém ústí. V té to trase až do Stratené je v kaňonu jen vzdutí
nádrže a železnice. Ani cesta se tam nevleze.
Vpravo je výhled z hráze dolů – po mostě vede silnice.
Zpáteční cesta vlakem: Úzké údolí vzdutí Dedinek.
Vlevo: Stratená a v pozadí ženoucí se mraky... kolikáté už...
Vpravo: kopec nad Telgártskou slučkou. Uprostřed snímku mírně nalevo je vidět vjezd do tunelu.
Nemusím
ani připomínat, že po cestě pršelo a jak jsme nastoupili v Telgártu do
busu, hnal se zrovna mrak, kterému jsme ujížděli až do Závadky a s
prvními kapkami došli na chalupu. Poprvé se námi i ukázal hřeben Nízkých
Tater, ale tentokrát zahalen do příkrovu deště. Ale aspoň jsme věděli,
kde končí :)
24. června 2009 – Středa – Ochtinská aragonitová jaskyňa, Jelšava, Magnezitovce, Revúca, Muráňský hrad
Ve
středu bylo opět podobné počasí. Ráno jako tradičně pršelo, tentokrát i
víc než včera, proto jsme se rozhodli pro původní mokrou variantu –
Ochtinskou jaskyňu. Hřeben Nízkých Tater nebyl vidět už od úpatí a při
průjezdu mezi Červenou skalou a Muráněm nebyl vidět ani hrad. Ale byli
jsme optimisté a doufali ve vylepšení počasí.
U Ochtinské jaskyne
ještě pršelo. Koupili jsme si teda na 13. hodinu vstup (6 euro na
jednoho) a čekali asi třičtvrtě hodiny. Před náma se z jeskyní vyrojil
zájezd školáků, takže jsme byli rádi, že jsme přijeli tak pozdě a mohli
prohlídku absolvovat v úzkém počtu asi deseti lidí.
Vchod připomíná trochu létající talíř... a ta modrá obloha se objevila po absolvování prohlídky.
Ochtinská aragonitová jaskyňa
patří do UNESCO a byla objevena v roce 1954 a nachází se v ní tři
generace aragonitové výzdoby. Typickou výzdobou jsou aragonity tvaru
nastrouhaného zelí, plísně, nebo vypadající jako klíčky brambor či
kořeny rostlin. Jsou situované na stěnách a stropech z různěbarevných
mramorů zajímavých tvarů, takže celkový dojem je vážně efektní.
Zpátky jsme se zastavili v Jelšavě, jen si obejít náměstí. Zdržovalo se na něm spousta zástupců "menšiny", avšak po zastavení dvou autobusů se zastávka vylidnila.
Toto banické město má mnoho zajímavých pěkných historických budov, ovšem ve značně zdevastovaném stavu.
Zde zámek Coburgovců (rod, s kterým se setkáte v tomto regionu hocikde) s pěticípou hvězdou a raketometem či čím...
Pohled na náves plnou zajímavých domů... jen v katastrofálním stavu...
Už
při cestě do jeskyně nám utkvěl v paměti obří závod u odbočky na dědinu
Magnezitovce. Už ten název napovídá, že se tam těží magnezit. Jak jsme
se později v Banské Štiavnici dozvěděli, je Slovensko 3. největším
producentem magnezitu (uhličitan hořečnatý), který se používá například
pro výrobu žáruvzdorných cihel. Před Slovenskem je akorát Turecko a
Čína.
Hlavním
důvodem, proč jsme zajeli do Magnezitovců, byl opuštěný viadukt a
tunel. My se podívali jen na viadukt, který se nachází za dědinou na
konci luk. Byla tudy naplánovaná trať spojující dvě doliny Slovenského
Rudohoří – tyto smělé plány měli Němci, avšak po vojně z toho sešlo. A
tak je zde k vidění viadukt i tunel, kudy nikdy nejel žádný vlak a ani
tam nejsou koleje. Dopodrobna si můžete o této části trati přečíst ve
čtyřdílném Putování po Gemerských spojkách.
A to už nám po cestě pěkně pražilo slunko.
V městě Revúca
jsme se zastavili na delší dobu, prošli po městě a navštívili zdejší
informační středisko nacházející se v budově Prvého Slovenského
gymnázia, kde nám ochotná pracovnice střediska povykládala obsáhlou
minulost tohoto města a instituce. Poutavé a vyčerpávající. Dozvěděli
jsme se o každém významném člověku, o rodině Reusseovců a dalších...
Bylo to první gymnázium, kde se na území Uherska učilo slovensky. No,
samozřejmě, že to nebylo jednoduché...
Zde jsou další informace o celém regionu Gemer.
Budova Prvého Slovenského Gymnázia a typický zástupce starých domů ve městě.
Gotický kostel v Revúci
Po jídle jsme vyrazili na Muráňský hrad, ať využijeme chvilky hezkého počasí. Slunko se síce už klonilo k západu, ale taková večerní procházka má taky něco do sebe.
Nahoru
jsme víceméně vyběhli – ovšem zabrat nám to dalo solidně. Při pohledu
nahoru do lesa jsme viděli osvětlené stromy slunkem, jenže slunko mizelo
rychleji, než my stoupali. Nahoru jsme se tedy dostali po západu slunce
za Muránskou planinu
Hrad byl opravdu nedobytný – pohled na přístupovou cestu svědčí o mnohém.
Na hrad vede Muránská hradná cesta. Hrad leží na osamoceném kopci (938 m. n. m.) vybíhajícím o 500 výškových metrů nad obec Muráň z Muránskej planiny, která leží v nadmořské výšce okolo 1200 metrů nad mořem.
Nahoře
jsou na každé straně hradu krásné vyhlídky na okolní údolí a
samozřejmě, na Muránskou planinu :) My si ji užili v ubývajícím světle.
Pohled do údolí – v pravém dolním okraji fotky je kousek obce Muráň a
na viditelném konci doliny trochu za zatáčkou je Revúca.
Fotka ukazuje pohled na skály Poľudnice a na mlhu, válející se na Muránskej planině.
Pohled na vstup do Hrdzavej doliny (ta vzadu) a Poludnice, Suchý doľ
(ta pod námi).
No a z druhé strany vyhlídky se nám konečně ukázala i
Kráľova hoľa. Aspoň kousek...
Dolů
jsme sešli už za tmy – vzali jsme to po asfaltce, takže se šlo dobře.
Na cestu nám svítily bludičky – jakou jinou kulisu si přát na
svatojánskou noc, že? :) Občas do toho zahoukala sova... no zkrátka
romantika. K autu jsme přišli v deset...
25. června 2009 – Čtvrtek – Odpočinek
... je tedy celkem logické, že další den jsme to bojkotovali. Ráno opět pršelo, potom se počasí vybralo, my si udělali oheň, pozvali Peťa s Monikou na grilovačku a začalo pršet :)26. června 2009 – Pátek – Přechod Muráň-Závadka
Odpočatí
jsme ráno v na osm vyrazili na vlak do Červené skaly, kde jsme
přestoupili na autobus do Muráňa. Červená skala je taková zatáčka s pár
barákama, kde je významný železniční i autobusový uzel (vlak tu teda jen
projíždí, ale často i končí nebo začíná a autobusy se to rozdělují dolů
na Revúcu a nahoru na Poprad – zkrátka konec údolí Hronu). Z Muráňa
jsme vyrazili nahoru Hrdzavou dolinou, kudy vede asfaltka, která ovšem
pořád vydatně stoupá. Muráň je asi 400 m. n. m. a sedlo Nižná Kľaková,
kam jsme mířili má 1200.
Ústí Hrdzavej doliny.
Nicméně,
opět nastal oblíbený okamžik a přestože ráno bylo hezky a svítilo
sluníčko, přihnaly se mraky, udělalo se dusno a začalo pršet.
Jeden z mnoha vodopádů Hrdzavého potoka. Všudypřítomné lopuchy jsme využívali jako pokrývky hlavy a provizorní pláštěnky.
Po
hodině a půl cesta z asfaltky uhla a šplhala se neustále úbočím kopců
nahoru. Nabízely se nám sice krásné výhledy na zdevastované lesy od
lesáků a zasvítilo nám i sluníčko, ale ani to kopec nenarovnalo.
Po
celkových třech hodinách výstupu jsme stanuli na louce v sedle Nižná
Kľaková, odpočinuli si, pojedli, trochu někteří i pospali a sledovali
mraky.
Vlevo – výhled Hrdzavou dolinou (tudy jsme přišli). Vpravo – výhled z útulny na sedle (pěkně ve stínu před ostrým slunkem).
Pořád se na nás něco hnalo, ale vždycky spadlo jen pár kapek a mrak se odehnal. A tak jsem mezitím fotila kytky (chrpa chlumní – Cyanus triumfettii)
Nakonec
se nám tam dobře lenošilo, původně jsme to chtěli vzít ještě oklikou,
abych si víc prohlídla Muránskou planinu, ale rozhodli jsme se, že to
necháme na příště. Mraky se pořád honily a my se rozhodli, že radši
půjdem, že za chvilku jsme stejně dole. A tak jsme se vydali na cestu a
ještě jsme ani nestihli zalézt z louky pořádně do lesa a ozval se hrom
až jsme nadskočili. Ještě jednou jsme kriticky zhodnotili stav oblohy a
rozhodli se, že to jde bokem. Naštěstí šlo. V půlce kopce nás sice
zastavil další, ještě silnější, hrom, ale nenechali jsme se zastrašit a
zašli krátkou zacházkou po uzkoučkém chodníčku šplhajícím se do skal i
na Skalnou branu, odkud byl krásný výhled na Malou i Veľkou Stožku.
Rostl tu modřín, jalovec a vůbec to tam vypadalo moc hezky. Trochu mi to
připomínalo hřeben Sokolie či Boboty na Malé Fatře.
Maľá Stožka ze Skalné Brany.
Dolů
jsme klesali prudce, ale poměrně rychle. Půlka šla lesem, půlka po
loukách se smrčky a kytkami a občasným potůčkem... a s výhledy nahoru na
Stožky.
Od poľovnické chaty jsme už šlapali jen po asfaltce (na
jedné chatě zrovna pořádal kdosi nějakou akci, takže jsme po cestě
potkali několik osobních aut a taky obrovské náklaďáky s dřevěnou drtí).
Cesta se vinula údolím, které poskytovalo krásné výhledy, vede tudy i naučná stezka Stožky,
akorát těch deset kilometrů je vážně únavných. Zvlášť po asfaltu, když
máme za sebou takové stoupání a klesání. Tato dolina kolem řeky Hronec
nevede tak příkře nahoru (už proto, že Závadka je asi o 200 metrů
výškových výš než Muráň) a proto tu dříve byla i železnice na dopravu dřeva.
Vlevo
je pohled dolů dolinou – vpravo je pohled zase nahoru do doliny na
Veľkou Stožku. Ve svahu který se vzpíná od místa fotografie je vidět
holá stráň – plná vývratů.
Sice
jde o národní park, ale slovenští lesáci si s tím hlavu nedělají a auty
dojedou až klidně na hřeben, kde to řádně rozrajtujou v bahně. Olej v
kalužích u lesní cesty v polovině Hrdzavej doliny není pro ně problém...
O těžbě dřeva nemluvě.
V dolině se válely mlhy a čím níž jsme
se dostávali, začaly se objevovat i pastviny pro ovce a posléze i
ovečky samotné (za nimi je vidět hřeben Nízkých Tater)
Jedno
stádečko jsme i potkali. Hnal je starý bača ve žluté pláštěnce, ovečky
pěkně zvonily a jakmile jsme se dostali před ně, vyrazili za náma...
zkrátka jak to stádo tupých ovcí. Bača hned zmobilizoval psy a prostým
zvoláním "Predok!" vybídl jednoho z dvou psů (Border kolií) a ten v
klídku doběhl za náma dopředu a zastavil ovce. S takovýma psama se musí
pást jedna báseň.
Jakmile jsme vyšli z údolí, mohli jsme si v celé
kráse prohlédnou hřeben Nízkých Tater. Občasný mráček se tam sice
objevoval, ale přes mírný opar bylo vidět pěkně. V Závadce i v údolí
kterým jsme šli evidentě pršelo. Nám se to vyhlo. Sice jsme nahoře na
sedle slyšeli hřmění, ale nakonec ani kapka, tak aspoň něco.
Kráľova Hoľa opět – tentokrát pěkně nasvícená zapadajícím sluncem. Bohužel v oparu.
V
sobotu jsme byli pozváni na guláš, který Peťo vařil se svými kamarády
na chalupě. Opět do toho asi 2x nebo 3x zapršelo a jinak pálilo slunko,
ale už jsme si pomalu zvykli. Ještě nás čekala cesta do Zvolena, kde
jsme se ubytovali tam co posledně a zašli na pokec s nadšeným
zaměstnancem Continentalu Johnym. V neděli jsme to na zpáteční cestě
domů vzali ještě přes Bánskou Štiavnicu, ale o té píšu v dalším
příspěvku.
Dovolenka to byla v krásném kraji, který ještě stojí za
to prozkoumat – kromě hřebenu Nízkých Tater ještě na nás čeká Muránská
planina a spousta dalších míst. Takže příště zase! Ale radši v září, kdy
bude trochu stabilnější počasí, než teď :) Opravdu nebyl den, kdy
bychom nezmokli. Ale nejsme přece z cukru, ne?
Žádné komentáře:
Okomentovat