Po rozmýšlení mezi různými alternativami jsme nakonec na třídenní vandr zvolili Loučku. Sice já už tam byla, ale před pěti lety a tenkrát jsme zdaleka nestihli vše, co bych chtěla. Poučena z tehdejší doby, jak jsou místní služby skrovné, vzali jsme si všechno jídlo na 2,5 dne s sebou.
Den první – Sobota 25. 7. 2009
Najezeni,
napiti a unaveni sedíme na skále. Dole šumí Loučka, nad námi se zvedají
lesy, vlastně, ty jsou všude kolem... A zpoza větví na nás mrká "orlí
hnízdo", chata čnící nad proslulou Trenckovou roklí, kde se prý hrozivý
pandur se svými loupežníky nějakou dobu skrýval a zakopal sem i poklad.
Ještě ho nikdo neobjevil :)
Stihli jsme toho za dnešek docela
dost. Asi proto, že náš den začínal v 5:50 (dobře, můj až 6:05, dostala
jsem čtvrthodinu k dobru). Sbalit jsme se stihli už večer, takže nám
zbývalo se jenom oblíct, nasnídat, vypít čaj a mohli jsme vyrazit.
Prozíravě
jsem ještě včera koupila lístky na šalinu a na vlak – hned jak jsme si
cvakli v šalině lístek, už se zpoza nás ozval hlas: "Revize jízdenek!"
Na nádraží jsme rovnou sedli do vlaku. Měl odjet 7.10, ale to by nebyly
ČD, aby vlak nenabral zpoždění hned v počáteční stanici. Čtvrt hodiny.
Ve vagóně s náma jeli 2 borci. Z jejich hovoru vyplynulo, že jedou taky
do Věžné – a vystoupením ve stejné stanici nám domněnku potvrdili. A
dokonce se vydali i po stejné značce. Avšak jen s malými batůžky na
jeden den vystartovali a záhy byli ti tam.
Po cestě rostly všude
krásný hříbky. Jeden hezčí než druhý. Proto jsme znejistěli a kousli do
nich. Ano, hořčáky. Tak jsme se na houby radši vykašlali... máme svoje
jídlo...
Cesta stoupala prudce jen ze začátku. Potom pozvolna s
výhledy na údolí Nedvědičky a s cestou vinoucí se úbočím kopce – trošku
mi to připomínalo Hrdzavou dolinu na Muráni – jen tady byly trošku menší
kopce. Stoupání jsme avšak zvládli v pohodě – ještě plni sil a nadšení.
Během celého výletu nadšení neubývalo, ale síly jsme postrádali.
Na
kraji lesa jsme se přehoupli přes kopec a před námi se objevila
Střítež. Zde jsem vzpomínala na náš čundr před pěti lety.Došli jsme na
kraj dědiny. Lípy, chodník, i ta budova, kde býval obchod stojí. Avšak
budova vypadá, že tam už dobrých několik let jsou jen pusté regály a
zamčené dveře. Kolem známé lavičky před obchodem, kde jsme si tenkrát
dávali tolik zaslouženou zmrzlinu, se prosmýkne jezevčík a běží nás
zkontrolovat, ze dveří vyjde paní s kabelou... tak pořád funguje.
Jestlipak tam ještě prodává ta pomalá paní, která vypadala, že jí tam
ten počítač dali před pěti minutama?
Nicméně dovnitř jsme nešli,
jen jsme si přečetli tabuli o místních zajímavostech a vydali se přes
dědinu směrem, kde jsme tušili JZD. Za ním nás totiž měla dovést cesta
někam až na ostroh vypínající se nad Bukovským potokem, kde kdysi stával
hrad Lísek (Bukov). Značka k zřícenině žádná nevede. Spoléhali jsme jen
na 15 let starou mapu... Cesty se možná mění, ale kopce ne. A nakonec
jsme ho našli. Skrytý v lesním porostu na nás vykukoval za polem se
pšenicí a posečenou loukou. Hrad to byl malý a moc dlouho nevydržel.
Postaven byl možná už před polovinou 13. století, ale byl zřejmě
opuštěný už začátkem 14. století. Při archeologickém výzkumu se zde
našly úlomky keramiky, 6 brakteátů (mincí z 13. století), gotický klíč,
hospodářské nářadí a také spousta kostí hospodářských i ulovených
zvířat.
vlevo: Malebná krajina vysočiny cestou na hrad Lísek
vpravo: Dominanta hradu Lísek
Více si o hradě můžete přečíst na hrady.hyperlink.cz nebo na castles.cz.
(tento zdroj a odkaz se objevuje u většiny hradů tu zmíněných – jsou tu
jak fotografie, nákresy, tak i jeho popis a historie – na stránce v
levé liště) Můžete si zde prohlédnou i více fotografií a nákres zbytků
hradu a jak asi hrad vypadal v minulosti. V podstatě šlo o věž a pár
budov obehnaných hradbou. I když sem značka nevede, vřele doporučuji, je
to tu krásné, útulné a dá se tu i přespat, je tu ohniště i lavičky a
malý plácek.
Na hradě jsme chvíli spočinuli a pak se cestičkou a
přes les vydali dolů z hradu k Bukovskému potoku. Podél potoka – už ani
nevím, kolikrát jsme ho přeskakovali – přes lesy a louky jsme došli až
na modrou značku, která vedla ze Stříteže. Napojili jsme se na ni,
vystoupali mezi pastvinami na kopec a sešli přes vesnici Habří k Loučce.
Krajina nad Habřím směrem k hradu Lísek
Habří
jsem si dobře pamatovala z minulého čundru. Konec světa. Dědina, co má
31 obyvatel a pod názvem obce značku slepé ulice. Jak mě ale překvapila
velká stavba u této značky. Stavení naštěstí po vzoru místních starých
hospodářských domků, šipka, hospoda, asi deset aut, pštrosi za plotem a
kočár v průjezdě. No, tak tady se to změnilo. Ta tam je největší prdel
(místní prominou), co jsem dosud poznala. Ale obecní nástěnka stále visí
na stalé, polorozpadlé stodole, pod ní je stále ta samá lavečka a vedle
stojí terénní úprava trabanta. Odjel odsud za tu dobu vůbec?
V
Loučce hrnulo spousta vody, i pár vodáků na Pálavách jsme viděli. Vydali
jsme se proti proudu, k zřícenině hradu Mitrov. Minule jsme to
vynechali, tak jsme nyní vyrazili podél vody k rekreačnímu zařízení
Podmitrov a vystoupali kousíček na zříceninu. Mitrov byl vybudován jako
náhrada za Lísek. Asi se jim tam nelíbilo, či co... Zachovala se z něj
kromě příkopu zeď, gotické okno a vchod do sklepení. Podrobnější
informace a větší množství fotek můžete opět shlédnout zde nebo zde.
Zachovalé zbytky věže hradu Mitrov
Po
prohlédnutí zříceniny jsme se vydali dolů do Podmitrova, kde kdysi
bývala podhradní vesnička (nyní rekreační středisko) a zašli na pivo a
limču. Limča za patnáct, jedenáctka za 19. Lidové ceny. Sotva jsme
dosedli pod slunečník, přihnal se mrak a protrhly se mraky. Liják byl
krátký – vždyť na dnešek hlásili přeháňky – a tak jsme se po chvíli
mohli vydat opět na cestu. Vrátili jsme se na rozcestí pod Habřím a
podél řeky Loučky vyrazili po červené.
Pohledy do svahu ze stezky kolem řeky
Stezka
zde vede podél řeky, chvíli těsně u hladiny – jelikož Loučka byla
poněkud rozvodněná místy – chvíli se chodník zase šplhal do svahu,
obcházel zvrchu skály a srázy... no zkrátka romantika. Cesta mi trochu
připomíná údolí Divoké Oslavy nebo Moravice, ale zde je to tak nějak
koncentrováno do jednoho... U studánky blízko jakéhosi tábora jsme
nabrali vodu. Úzká stezka se místy střídala s cestou podél chat, kterých
je v údolí poměrně hodně. Nachází se tu i hodně lávek přes řeku a
nespočet brodů – ten by ovšem při tomhle stavu vody mohl být docela
napínavý. Já si z minula Loučku pamatuju, jako říčku líně plynoucí po
kamenitém dni, kde jsou v korytě více vidět kameny než voda... a teď?
Peřeje, vlny a rychlý proud nahnědlé řeky, která se místy vylévá z
koryta. A muselo to být i horší podle polehané trávy a všudypřítomné
invazivní omamně vonící a růžově kvetoucí netýkavky. Už měsíc docela
vydatně prší, takže jsme se vysoké vodě nedivili.
Stezka vinoucí se podél řeky Loučky
Po
úseku, kdy se stezka ztrácela na kamenech pomalu v řece a nebo v hustém
porostu malin, netykavek a kopřiv, jsme konečně dosáhli hlavního cíle
dne – Trenckovy rokle. Z rokliny vytékal mohutný proud vody, což
slibovalo zajímavou podívanou. Napřed jsme ale složili batohy,
posvačili, poleželi si a odpočinuli. Mezitím jsme stihli zmoknout – jak
šedý mrak přišel, tak rychle i odešel. Sotva jsme na slunci usušili
pláštěnky a rozhodli se prozkoumat úkryt barona Trencka, ozvalo se
zahřmění. A tak jsme si sedli na kořeny stromu, přikryli se pláštěnkami a
čekali až bouřka přejde. Hřmělo asi čtvrt hodiny a nakonec šla bokem.
No, nezlobili jsme se...
vlevo: Řeka u Trenckovy rokle
vpravo: Tak po téhle skále vede červená
Až
znovu vysvitlo slunko, vydali jsme se konečně do kýžené Trenckovy
rokle. Jde vlastně jen o jakýsi potůček, který přitéká do Loučky. Je
krátký, ale zato strmý. Takový malý Slovenský ráj na Moravě. Nad roklí
je i srub – jeho poloha ala "orlí hnízdo" připomíná chatky v údolí Sázavy
z Kamenného Přívozu do Pikovic. Lezli jsme podél vodopádů kam až to
šlo – korytem potoka a vody nebylo málo... nahoře nás zastavil zarostlý
terén.
Vodopády v Trenckově rokli
Dál už nejdem...
Původně
jsem chtěla, že bysme spali na zřícenině dalšího hradu – Víckov, ale
jelikož se nám už nikam nechtělo, vylezli jsme nahoru na skálu a na
útulném plácku se utábořili. Jelikož přes noc ještě hlásili nějaké ty
kapky, radši jsme si postavili přístřešek z plachty, uvařili si
gulášovou polívku s bramborama a teď tu sedíme a absorbujeme do sebe
genius loci.
vpravo: Plošinka nahoře na skále, kde jsme spali
Setmělo se brzy a tak zalézáme do spacáků a noříme se do říše snů.
Den druhý – Neděle 26. 7. 2009
Noc
byla dlouhá a chladná. Poprvé jsme se probudili ve tři, pak kolem páté a
ze spacáků jsme vylezli v osm. No kosa byla solidní.
Rychle jsme
si uvařili čaj, posnídali tuňáka s cibulí, paprikou a chlebem, sbalili
věci a přibližně v deset vyrazili na cestu. Další asi dva a půl
kilometru jsme šli docela dlouho. Neustále jsme se zastavovali, kochali
se, já fotila jak japonskej turista.
vlevo: Stezka místy vedla po kamenech těsně na břehu rozvodněné Loučky
vpravo: A místy vedla přes kmeny, které na místě leží u několik let...
Taky
jsme nabrali trochu vody u studánky a čekali na most, který nás převede
na druhou stranu, abychom dobyli hrad Víckov. Jenže milý most (měl být
druhý v pořadí) tam nestál, takže jsme místo přešli a tak jsme se
alespoň na hrad Víckov dívali zespodu (další informace)
vlevo: na tom kopci je zřícenina hradu Víckov – my tu odpočívali ve stínu na lavičce u chatičky...
vpravo: Cestou po proudu za Šafránkovým mlýnem – na tom kopci vpravo někde bude hrad Košíkov
Pokračovali
jsme dál údolím.. u Šafránkova mlýna jsme si dali opět pivo a limču.
Opět dohromady za 34 Kč... asi kartel... a přes Louky se vydali dál po
proudu řeky. U dalšího kopce nás čekalo překvapení. Hrneme si to tak po
stezce vyšlapané v kopřivách, netykavkách a podobné havěti, když tu
vidíme, že se v lese kousek od nás zaleskly kola. Říkáme si, kam proboha
v tomto terénu tak můžou jít. Zavolají na nás: "Ahoj. Je tam voda?" My:
"Ne, jen trochu vlhko." "No, radši to vemte lesem, dál je voda, nedá se
to projít." My: "Díky, my si poradíme." A opravdu. Neušli jsme ani sto
metrů a zastavilo nás slepé rameno. Přímo mezi stromem s rozcestníkem a
stromem se značkou tekla do půli lýtek hluboká a asi 4 metry široká
řeka. Už si nepamatuju, jak to tu vypadalo dřív, tenkrát moc vody
nebylo.
No, tak nám nezbývalo nic jiného, než pohory dolů a
brodit. Šlo to lehce, proud nebyl silný a kameny tak akorát. Rozcestník
nám naznačil, že tady někde brzo už bude další zřícenina hradu Košíkov.
A tak jsme při první příležitosti – stezce – začali šplhat do kopce.
Samozřejmě jsme to vzali na opačnou stranu. Košíkov se sice tyčí nad
Loučkou a jedním jejím přítokem, jenže jsme zvolili ten nesprávný... no,
na mapě byl zkrátka nakreslený na jiné straně kopce. Takže jsme se
museli smířit jen s land-artem nedalekého tábora. Příště už budeme vědět
kudy kam. Cvičně jsme si vylezli nahoru na kopec – no alespoň jsme si
zlepšili kondičku.
Hradní palác hradu Košíkov
Zachovalé stáje pro bujné oře
Následující cestou jsme potkávali spoustu rodičů – v již zmiňovaném táboře měli návštěvní den.
Ve Skryjích jsme posvačili na hrádku, kde je od roku 1928 kostelík, přečetli jsme si něco o zdejším tvrzišti, nedalekém hradě Rýsov a po cestě jsme pokračovali dál podél toku.
vlevo: Skryjský kostelík na místě bývalé tvrze. Na vysokém kopci za ním jsou zbytky hradu Rýsov
vpravo: Pohled od kostelíku směrem proti proudu Loučky
V Újezdě u Tišnova jsme odbočili od značky a vydali se hledat místní hrádek Újezd.
Šlo se k němu po úzkém hřebeni, vypadal moc hezky a sliboval, že na
hradě bude ideální místo k přespání. Ovšem skutečnost byla jiná. Zbytky
hradu patrné byly, zdi též, akorát všechno příšerně vlhké, zarostlé a
plné komárů. Nebrat. Vrátili jsme se tedy kousek zpátky po hřebeni k
dvěma opuštěným, ale udržovaným chatkám a tam si uvařili francouzskou
polívku s kuskusem – takže spíš: kuskus s francouzskou polívkou :)
vlevo: Solitér v otevřeném údolí Loučky mezi Skryjemi a Újezdem u Tišnova
vpravo: Újezd u Tišnova
Chodníček po hřebenu k hradu Újezd u Tišnova
Poučeni předešlou nocí, nabalili jsme se, ohřáli si vodu do petflašky do spacáku a tentokrát už spali líp.
Den třetí – Pondělí 27. 7. 2009
Po
snídani jsme vyrazili opět na cestu. V Újezdě jsme koupili minerálku a
čokoládu a vydali se do kopce, abychom se napojili na zelenou, jelikož
se nám nechtělo jít po červené po silnici do Dolních Louček.
Při
stoupání jsme se posilňovali mirabelkami (špendlíky), které byly
nádherně sladké. Z kopce a místních luk jsme měli nádherný výhled směrem
k Dolním Loučkám – opravdu jsou tu v okolí samé loučky. Název řeky
nekecá. Trefili jsme i přejezd přes železnici a napojili se pod lesem na
zelenou. Ta nás úzkým chodníčkem lesem a loukami a výhledem do údolí
Libochovky dovedla až ke žluté a tou jsme sestoupili až k železniční
zastávce v Dolních Loučkách. Prohlédli jsme si zespodu proslulý viadukt s
rozpětím železobetonového oblouku 120 m a vydali se do hospody na
náves.
vlevo: Stoupáme z Újezdu u Tišnova k trati
vpravo: Mostem pro traktory přes železniční koridor Brno – Havlíčkův Brod (směr Říkonin)
Z
minulého výletu si pamatuji hostinec U Suchánků obložený vevnitř dřevem
s různými plechovými reklamními tabulkami na Šaraticu, kávu z cikorky a
další... Teď jsme našli nově zařízenou hospodu se sympatickou zahrádkou
ve dvoře a stodole, kde ještě byly pozůstatky cedulí: "Stanice obecního
plemenného býka" "Zemědělská poradna" a další. Po dostatečném množství
tekutin a jídla jsme vyrazili na poslední etapu výletu. Před těmi pěti
lety jsme tady v Loučkách končili, jelikož začalo pršet. Teď bylo pěkně
vedro a jasno a my se s obědem začali škrábat do kopce, prohlédnout si
zbytky hradu Loučky
(Lúčky). Hrad byl větší než ostatní, které jsme zatím podél Loučky
navštivili. Bylo vidět, že jej obývalo víc generací, které jej postupně
rozšiřovali. Zachované jsou základy věže, hradního paláce, zbytky
opevnění, budov na dolním nádvoří a hlavně mohutné příkopy. Hrad sice
nevydržel husitské tažení, ale byl opraven a zdokonalen. Zkázu mu
nejspíše přinesly česko-uherské války v druhé polovině 15. století.
Kontrast
staveb z 13. a 20. století: vlevo – hrad Loučky a část opevnění – Foto
je pořízeno z příkopu vlevo pod zdí vedla příjezdová cesta do blízké
brány na konci hradeb, které chránily nádvoří s hospodářskými budovami.
Hlavní nádvoří s palácem byly za dalším příkopem. Vpravo – železniční
viadukt přes řeku Loučku. V blízkém tunelu, který na most navazuje byla
za 2. světové války továrna Diana, kde se montovaly trupy Messerschmittů.
Až
jsme se dostatečně pokochali rozhlehlostí hradu, slezli jsme opět dolů a
pěšinou podél řeky jsme vykračovali k Předklášteří. Po cestě jsme
podešli druhý železniční most, kochali se náspem a chvíli se nahřívali a
nohy chladili na šutru uprostřed Loučky. Ještě musím zmínit kamenolom,
který dodává poslednímu úseku před Předklášteřím zvukovou a prachovou
kulisu. A ještě nesmí chybět hrádek Čepička asi kilometr od kláštera na nedalekém kopci – tam už jsme taky nešli.
vlevo: Zpevnění svahu pod železnicí
vpravo: Ženský cisterciánský klášter Porta Coeli v Předklášteří z roku 1233. Ukázka kombinace románsko-gotického stylu.
V
Předklášteří jsme nahlédli i ke klášteru Porta Coeli, avšak bylo
pondělí – zavírací den muzeí a památek ( jaký my máme na něj tento rok o
dovolených štěstí...). V Tišnově jsme koupili lístky a vlak nám jel za
deset minut. Celou cestu se ve vagóně hádala jakási paní s panem
průvodčím, že když člověk zapomene průkazku, že nemusí platit
jízdenku... no, pan průvodčí byl opravdu vlídný. Já už bych té paní něco
udělala. Zvládla se s ním hádat z Tišnova až do Brna.
My jsme vystoupili v Židenicích, na lístek se svezli ještě i šalinou a těšili se na sprchu.
Výlet
to byl krásný, mimo civilizaci... sice na chatách kolem Loučky bylo
docela dost lidí, ale tam to nějak nevadí. Turistů jsme potkali
minimum – vlastně kromě těch dvou na začátku a dalších dvou na Mitrově
jsme pár lidí potkali až pod Trenckovou roklí. No zkrátka trefili jsme
to. V Trenckově rokli jsme nepotkali nikoho. Teda – ráno při snídani
akorát houbaře, kteří okolí kolem nás šmejdili docela důkladně, až to
bylo trapný. Jen mě překvapila vybavenost, co se týče hospod – před pěti
lety nebyla ani v Habří, ani na Šafránkově mlýně, ani ve Skryjích... a
nevím, jestli je to dobře nebo špatně.
Nicméně řeka krásně tekla,
počasí až na chladné noci taky vyšlo.. no, ráda se tam ještě někdy
vrátím. Připomíná mi to trochu již zmiňované údolí Sázavy, Moravice,
Oslavy a taky trocha Slovenského ráje. A to všechno na několika
kilometrech...
Celková bilance:
klíšťata: 5 kskomáři: asi miliarda
počet kilometrů: 16km + 13 km + 13 km = 42 km (i se zacházkami k hradům)
počet hospod na trase: 5 (Habří, Podmitrov, Šafránkův mlýn, Skryje, Dolní Loučky)
obchody: 3 (Střítež, Újezd u Tišnova – v budově obecního úřadu, Dolní Loučky)
počet zřícenin: 9 (Lísek, Mitrov, Víckov, Košíkov, Hrádek – Skryje, Rýsov, Újezd u Tišnova, Loučky, Čepička)
studánky: 2 (asi 1 km po proudu za Habřím, asi 1 km za T. roklí po proudu – naproti hradu Víckov)
Žádné komentáře:
Okomentovat