Kamenice

Letos už podruhé. A s extra sněhem.

Ve čtvrtek 2. ledna bylo hnusně. Dopoledne jsme si konečně rozbalili zásilky od Ježíška, dali si zbytek polívky a hovězího a vyrazili na malou procházku v dešti. Naštěstí zem byla na většině míst ještě zmrzlá, přestože se dost oteplilo. Ale večer začalo konečně sněžit.

V pátek 3.1. jsme nakonec, po několika verzích plánu, vybrali návštěvu Markova strýce. Vyrazili jsme kolem oběda s tím, že se stavíme v Tisůvce na jídle. Měli zavřeno až do neděle. A tak jsme pokračovali po hlavní (přes lesy kolem Račína jsme si v těchto povětrnostních podmínkách netroufli) a hledali otevřenou restauraci. Narazili jsme na ni až v Novém Ransku. Motorest s hořícím krbem a poctivými meníčky. Jasně, Tisůvka je jenom jedna, ale tohle byla poctivá klasika, na které jsme si pochutnali. A hlavně, měli tu nezahuštěné zelí moukou! 

Abychom trochu vytrávili a užili si trochu čerstvého sněhu, vyrazili jsme se projít po lese v blízkém okolí. Příjemná vycházka pomalu se šeřícím lesem.

U strýce bylo teplo, dostali jsme i večeři a zavzpomínali na rodinu. Kdy jindy než s jejím aktuálně nejstarším členem.

Když jsme se vraceli, zase něco málo připadlo a začal foukat vítr, který někde vytvářel poměrně slušné závěje. Cílový kopec jsme kupodivu vyjeli v pohodě. Ještěže posypali.

Přes noc napadlo ještě něco a hlavně vítr místy sněhu navál dost. Panenský sníh na dvoře nám hned chvilku po deváté pošlapali Tři králové. Přispěli jsme něco do pokladničky, poděkovali jsme a začali s aktivitou. Původně jsme se chtěli vracet až zítra, ale nakonec jsme kvůli předpovědi ledovky radši přesunuli odjezd na dnešní večer. 

Začaly tedy přípravy - uklidit, pobalit, uvařit... Po jídle jsme vyrazili ještě na procházku, počtvrté za tento týden na Kamenici. A jelikož připadlo nějakých 5 cm, vzali jsme si i sáňky. Když přežili let s třemi, nás dva unesou.

Pocukrovaný les

 

 Kamenice pod sněhem, vpředu závěje

 

 Sněhová pohádka

Občas vykouklo i sluníčko, ale spíš se nasunovala nízká oblačnost tradičně od jihovýchodu. Jeseníky ani Kraličák už vidět nebyly. Ale sjezd byl zábavný. Rozhodně lepší, než se plahočit pěšky.

Pohled směrem k Svratecké hornatině.

 

 Modro-šedo-hnědo-bílo

 

 Ohlédnutí za naší přistávací rýhou ve sněhu. Pozor na krtince! :)

 

 Vracíme se obvyklou cestou

 

 Nojo, zastávka u potůčků musí být :)

Pak ještě douklízet a dobalit, Marek naštípal a nachystal nějaké dřevo, zazimovat a vyrazili jsme na cestu. Kopec v dědině jsme s mírným podkluzováním nakonec vyjeli a celých šest kilometrů až na hlavní jsme si užívali jízdy po zledovatělém sněhu. Doma jsme byli v devět. Topení jen temperovalo, takže jsme si ze šestnácti stupňů museli barák trochu vytopit. Ale to byla naše běžná ranní teplota posledního týdne, takže vlastně žádná změna.

Zítra se nachystat a zpátky do procesu.