Podzimní Jeseníky

Jednodenní výlet z Červenohorského sedla přes Vozku do Ostružné

Kamarád Marcel nás navnadil na podzimní výlet do Jeseníků. Původně předpověď slibovala déšť, ale ve druhé polovině týdne se začala vylepšovat a nakonec počasí předčilo očekávání.

Vyrazili jsme vlakem (radši v osm, přece jen, unaveni po pracovním týdnu, který Marek navíc celý trávil ve Francii na služebce s nabitým programem), v Šumperku přestoupili na bus a v jedenáct jsme vystupovali na Červenohorském sedle. Já bych se možná nechala na vlak v šest vyhecovat, ale byla jsem přehlasována.

Pofukoval větřík, ale mezi mraky prosvítalo slunko a v dlouhém rukávu a vestě mi bylo akorát. Vyrazili jsme po červené k Vřesové studánce a něco málo posvačili.

Stoupáme a kocháme se prvními výhledy do údolí.

 

 V údolí opar, tu krásně

 

 Lesy pod Červenou horou

 

 Svačíme u Vřesové studánky - pod námi údolí Desné. V oparu dole někde leží Šumperk. A ty vzdálené hřebeny budou nejspíš Zábřežská a Drahanská vrchovina... i když odsud se zdají nějak moc mohutné.

 

 Keprník na obzoru. Vřesová studánka pod námi.

 

 Základy bývalé chaty

 

 Na Vozku vede naše další cesta.

 

 Ohlédnutí při stoupání na hřeben. Usadil se nad námi pruh střední oblačnosti a ne a ne zmizet.

Naše další kroky vedly nahoru na hřeben, abychom nakoukli i na druhou stranu světa - na Jeseník a Polsko. U kamenného okna se nějaká čtveřice turistů fotila v různých kombinacích a polohách a pohledech a čekat, než udělají těch padesát fotek, se nám nechtělo. A je ani nenapadlo třeba na chvíli uhnout, abychom si mohli udělat aspoň 1 fotku bez cizích lidí. No, však stejně je to jen takové okénko z opřených kamenů...

Abyste si nemysleli, že nebyl vidět :) Praděd, Petrovy kameny a Vysoká hole.

 

Druhá strana světa. Pod námi Jeseník (který jsem nějak zapomněla vyfotit) a vzadu jezera a větráky a smog v Polsku.

Jakmile jsme odbočili z hlavního hřebene na zelenou směrem na Vozku, lidí znatelně ubylo.

Zase vysvitlo sluníčko a my sundávali bundy, které jsme na sebe na hřebenu na chvíli navlékli. Tam přece jen foukalo víc. Taky shodit vrstvy se hodilo kvůli výstupu, který byl sice krátký, ale intenzivní. Naštěstí na Vozkovi jsme si sedli pěkně do závětří pod skálu a kochali se výhledem na Praděd.

Odbočili jsme na zelenou směr Vozka. Krásná oranžová tráva.

 

 Konečně vysvitlo stuníčko. Rázem se oteplilo. Červenou horu necháváme za sebou.

 

 Pahorky podhůří Jeseníků.

 

 Překračujeme Hučivou Desnou. Zatím moc nehučí :)

 

 Stoupání na Vozku začíná. A Hučivá Desná teče do údolí...

 

 Viděli jsme i pár zvířátek. Třeba tohoto slona se vztyčeným chobotem a brokolicí na hlavě...

 

 Vozka (1377 m.n.m.) nejvyšší vrchol dnešního dne.

 

 I odtud byl vidět Praděd :) A dole sjezdovky Červenohorského sedla, odkud jsme dnes vyráželi.

 

 Na druhé straně Vozky

 

 Kousek slaťového chodníku.

Marcelův hlavní cíl dnešního putování nebyl jen samotný výlet, ale i restaurace poblíž Ostružné, na kterou měl dobré reference. Nevěděli jsme úplně jistě, jestli bude otevřeno, ale za pokus to prý stojí. A jelikož nám poslední vlak měl jet 18:30 (lépe kdybychom stihli ten 17:30, protože je bez přestupu), museli jsme máknout a moc se nezastavovat. Proto jsem se snažila moc nezdržovat focením, což jsem samozřejmě těžce snášela, protože mnohá místa na trase jsem neměla čas zachytit tak, jak bych mohla. O to víc jsem se aspoň kochala, nakolik to v našem svižném tempu šlo.

Podzim

Tento pařez s chůdou má tři patra pro houby. Jednu nahoře, druhou uprostřed a úplně dole malou červenou :)

 

Otevřely se nám výhledy směrem na masiv Kralického sněžníku a údolí řeky Hučavy, kolem které budeme klesat. A konečně trochu podzimních barev.

 

 U potoka

Cestou dolů podél potoka jsme se střídavě předháněli s mladým párem s hnědým retrívrem. V jednu chvíli si pesan prostě lehl do hluboké kaluže, takže mu koukala jen hlava a vršek hřbetu. Svou barvou dokonale splýval s okolním blatem. Asi se potřeboval schladit :)

Vodopády Hučavy jsem vyfotila jen tak zběžně, ať nezdržuju, i když nálada tam byla krásná. Slunko svítilo do žlutých bukových listů a vytvořilo příjemnou atmosféru. Sice jsem si sebou brala malý stativ, ale nebyl na něj čas a onen pár se psem taky dost zavazel. Museli bychom tu pobýt chvilku déle. Tak příště.

Hučava

 

 Buky uprostřed smrkového lesa vždy dokázaly rozjasnit své okolí

 

 Hučava v podzimním hávu

 

 Vodopád Hučavy tvoří několik poměrně vysokých stupňů

Rozsáhlé cedule kolem zaniklé sklářské osady z 18. století Josefová a lesní železničky jsme taktéž jen přeletěli pohledem, přečetli pár vět a pokračovali dál. 

Základy domu ze zaniklé osady

 

Svážnice na dřevo. 3 koleje s křížením a kladkou. Jeden vozík jel dolů a na kladce vytáhl nahoru zase ten prázdný. Měli to chytře vymyšleno.

 

 Skalky poblíž. Zvrchu vypadají nenápadně.

 

 Krásný bukový les

 

 Krajem luk

 

 Podzim jako malovaný

 

 Do žlutohněda se barvilo i kapradí

 

Ze zelené jsme na Zadním Alojzově odbočili a zkratkami překřížili žlutou a sešli k ústí Klepáčského potoka. Bylo něco po čtvrté.

 

Scházíme dolů. Pod námi louky nad Brannou a vzadu se tyčí Králický Sněžník.

 

 Jeden z mnoha řopíků

 

 Ostružná

Restaurace u penzionu Baita byla bohužel zavřená. Asi tu budeme muset zajít v sezóně. A tak jsme pokračovali dál do Ostružné, kde jsme se v hospodě příjemně najedli (Marek se rozplýval nad bůčkem na listovém špenátu s chilli) a díky rychlé obsluze jsme stihli i vlak v 17:30. Takže o osmi doma.

Nakonec 19 km, nastoupaných 570 metrů, klesnutých 860 metrů. 5,5 hodiny ve vlacích a autobusu.