Opatrný podzim na Vysočině

Hlavním účelem bylo dovést dřevo. Ale malou procházku jsme si nenechali ujít.

Je třeba využít teplého počasí, kdy se dá na chalupu dojet jen tak na víkend a nezmrznout. Většinou totiž její vytopení celý víkend trvá. A to se pak člověku nechce domů... Teď jsme přijeli do příjemných 17 stupňů vevnitř. Nato, že doma máme 19, to zase nebyl takový rozdíl.

V sobotu po snídani jsme za zvonění poledne vyrazili užít si ještě trochu slunce, než se zatáhne. Druhý den mělo přijít ochlazení a dobře víme, jak se tu dokáže počasí změnit. I tak jsem si ale čepku vzala aspoň jako ochranu před docela silným větrem.

Krásný den. Zatím.

 

 Zaujala mě barva posečeného jetelového pole.

 

 Temná zákoutí lesa

Zkontrolovali jsme les a vyrazili lesem nahoru na silničku a pak na vrchol Kamenice. Krásný rozhled. Orlické hory, Kraličák i slabý náznak Jeseníků. Paráda.

Chvilku jsme se kochali, zkontrolovali naše, zda se na každoročním pochodu slováckými vinohrady ještě neválí v příkopě, a vyrazili jsme přes louky zase dolů.

Stoupáme na Kamenici. Pohled na východ. Kopečky Svratecké hornatiny

 

 Metodka. A za ní se od západu nasunuje oblačnost

 

 Opět pohled na východ

 

 Na jihozápadě za lesem Studnice a Pasecká skála. Dole pod námi Koníkov

 

Zhruba na sever. Komín v Poličce a v dálce se rýsují Orlické hory (vlevo), Kraličák (cca uprostřed) a Jeseníky (vpravo). Dole "lízátka" kolem silnice na Jimramov.

 

 Poseděli jsme

 

 Z kopce

 

 Zvonky na louce

 

 Už toho moc nekvetlo

 

 Podzim čeká za dveřmi

 

 A u ostružin jsme potkali bourovce ostružiníkového. Vybavený kožichem na zimu :)

 

 Poslední paprsky slunka, než ho zahalí mraky.

Slunko už se pomalu schovávalo za natahující se oblačnost ze západu. Předpověď nelhala a my byli rádi, že jsme ho trochu stihli. Domů jsme došli už při zatažené obloze. 

Oblíbená alej

 

 Březový hájek

Jelikož jsme byli celkem odhodlaní, Marek nastartoval pilu a ještě jsme si trochu zařezali a potahali dřevo. Marek musel hlavně naložit auto, ať nemusíme zítra.

V neděli jsme jen chvilku polenošili, najedli se, uklidili a vydali se na cestu zpátky.

Co mě překvapilo byla barva stromů. Zatímco tu nahoře byly lesy ještě podobně zelené jako u nás, od Bystřice po Kunštát jsme projížděli daleko intenzivnějším a barevnějším podzimem. Možná je to chladnějšími údolími, těžko říct. Ale druhová skladba je podobná - buky, javory, břízy, jasany...

Ještě jsme se zastavili ve Žďárné v místní slibně vypadající restauraci Miláček, kolem které na chalupu zatím jen jezdíme a ještě jsme se v ní nezastavili. Nebudu vás napínat - budeme jezdit nadále kolem a rozhodně se nezastavovat. Vizuál mají poměrně moderní - takový rustikálně-industriální. Tak by člověk čekal i zajímavou kuchyni. Možná měli, ale odešel jim pořádný kuchař, těžko říct. Restaurace totiž klame tělem. Daleko víc by jí slušela osdesátková hliníková vyklápěcí okna, staré osahané židle, zelené ubrusy Starobrno a sololitové obložení. Maso ještě celkem v pohodě, ale teda s grilovanou zeleninou jsem vážně dost naivně prohloupila. Plavala v oleji. Jakožto slušné děvče jsem aspoň trochu nechala okapat a něco snědla, ale většinu jsem nechala na talíři. Už jsem si připravovala řeč k paní číšnici, co má vyřídit kuchaři, když mě zvedly ze židle křeče v břiše a než se stačila číšnice zastavit odnést talíře, vyrazila jsem svižně na záchod a strávila tam nadcházející asi čtvrt hodinu v dost silných křečích. Až jsem se slušně zapotila. Takže děkuji, víckrát ne. Možná hranolky by byly míň mastné než tohle...

Ještě za Protivanovem jsme museli zastavit v lesíku. Ještěže jsem si prozíravě odmotala kus papíru do kapsy. Tomu říkám detoxikace. Ale ano, zase jsem měla chvíli pěkně ploché břicho :)

Doma jsme si chvilku odpočinuli a ještě dodělali trochu dřeva, abychom měli nachystané vše pěkně po ruce, až začne přituhovat.