Konec léta na kole

Další cyklovýlet po Drahanské vrchovině a Moravském krasu.

Toto léto bylo na výlety skoupé. Naposledy jsme byli přesně před 2 měsíci, na začátku července. A taktéž na kole, prozkoumávali nové trasy kolem Vojenského újezdu Březina.

Červenec a srpen jsme zateplovali štítovou stěnu na domě a nic není jen tak, když si to děláte sami, po víkendech a jedné týdnové dovolené. Nicméně je hotovo, na zimu jsme připraveni a konečně se z té nekonečné řady deštivých víkendů vyloupl jeden se solidní předpovědí alespoň na sobotu.

Přivstali jsme si na cyklobus v osm. Byli jsme s koly jediní.

Ráno bylo syrové. Inu, září dalo jasně najevo, že léto už je za námi.

Za hodinu jsme vystoupili v Nových Sadech. Poslední cestující. Posadili jsme se na lavičku, vytáhli svačinu a nahřívali se na slunci. Krásné sobotní ráno.

Nové Sady, svačíme.

Krátce po deváté jsme už směřovali přes les k Drahanům.

Za Novými Sady

 

Sléz velkokvětý. Blížíme se k Drahanům.

 

Podzim je za dveřmi. Rybník nad Nivou.

Za Nivou v lese jsme na každém rohu potkávali houbaře. Ani na záchod nebylo jednoduché si odskočit, aby opodál nezevloval nějaký sběrač.

Nicméně, košíky měli poloprázdné. Sice v uplynulých týdnech a dnech pršelo dost, počasí bylo teplé a vlhké, ale nyní v lese zase takové vlhko nebylo. 

Projeli jsme skrz les do blízkosti Protivanovského rybníka, kde se za rekreačním střediskem rozkládá malá přírodní památka U Žlíbku. Roste tu kriticky chráněný hořeček český.

Kdysi tu bývala pastvina a zůstalo tu zajímavé rostlinné společenstvo, které se podařilo uchránit i před zalesněním. Před nějakou řádkou let jsem tu i trochu pomáhala s odklízením vyklíčených mladých smrčků, které tu někdo vysadil.

Teď svažitá loučka vypadá dobře a hořečků jsme tu našli několik. Už pomalu odkvétaly, ale i tak to byla pěkná podívaná. Hořečky se rozmnožují semeny, takže je pro ně klíčové, aby se semena měla kde uchytit. Lépe se jim to daří, pokud jsou drny trávy aspoň trochu rozrušené, aby se dostaly k hlíně.

Největší rostlina. Už pomalu odkvétá.

 

 Tyto krásné fialové kvítky většinou potkáváme na horách.

 

 Směrem k Protivanovu

 

 Roste tu i spousta pupav bezlodyžných

 

 A chrpa, typický zástupce konce léta.

Naše další cesta vedla k Oborskému dvoru, pak kousek cyklostezkou a už jsme sjeli dolů k Vlčí skále v údolí Luhy. Zastavili jsme se na svačinu a malé spočinutí a hlavně si užívali krásného údolí zalitého sluncem.

Kakosty u Oborského rybníka

 

 Údolí Luhy. Výhled od svačiny.

 

 Marek si dal dvacet a já naháněla motýlky. Tu "modro-hnědásek" na chrastavci :)

 

 Údolí je tu vážně malebné. A ty leskoucí se vrby.

 

 Další znak blížícího se podzimu - ocún

U Sloupsko-Šošůvských jeskyní jsme se posilnili nanukem a navlíkli se do dalších vrstev, protože naše další cesta pokračovala Pustým žlebem. Cesta hlubokým chladným údolím, kam sotva zasvítí slunce, navíc dolů z kopce... dobře si pamatuje z loňska, jak jsme tu vymrzli.

Vrstvy šly samozřejmě dolů cestou Suchým žlebem.

Úzká soutěska v Suchém žlebu

Krátce jsme prozkoumali jeskyně před Ostrovem a počkali až poodejde jakási výprava dětí, která se vydala kus po naší další trase.

Cigánská jeskyně - prý tu ještě v 1. polovině 20. století tábořili cikáni...

 

 Na druhé straně skály je vchod do Balcarky. A vlevo vzadu na obzoru větrný mlýn z Ostrova nad Macochou. My stoupáme nahoru kolem Krasovského potoka.

Následoval výšlap až pod Kojál. V nedalekých Kotvrdovicích byl letecký den na místním malém letišti, takže oblohu nad námi neustále křižovaly dvě malá letadla a vrtulník. Dokonce i na transparent "Vítáme Vás" došlo.

My jsme si na kopci ještě v lese narovnali záda na lavečkách a chvilku spočinuli, než jsme vyšlápli poslední úsek až pod Kojál.

Rovnáme záda

A pak nás čekala cesta přes Krásensko, kde jsme pohrdli zastávkou na ochutnávku gulášů a prosvištěli kolem až do údolí Malé Hané. Tu už jsme bundy oblékat nemuseli. Snad jen na kousek. Ale zase jsme je shodili při výšlapu do Rychtářova.

V údolí Malé Hané

 

 Stoupáme k Rychtářovu

 

 

Na kraji lesa šustot v podrostu. A on to ježek. Asi sháněl jídlo na vytvoření těch správných tukových zásob.

 

 Vratič. Další znak končícího léta.

A pak už dolů po cestě.

V parku to dunělo hudbou. Tak jako včera.

Všude se něco děje.

Ale my strávili krásný den v krásné přírodě a nejvíc si užívali toho ticha a klidu.

A moje myšlenky při psaní poslední věty se stočily k nedávno čtené knize (po spoustu letech jsem znovu začala navštěvovat knihovnu) od norského komika Are Kalva, který v knize Hory peklo ráj přináší docela zajímavé a místy dost vtipné zamyšlení nad chozením do přírody. A v mnoha věcech má pravdu. Stejně tak by se dalo zamyslet nad jakoukoli subkulturou, jejíž hlavní myšlenky a sílu devalvuje současná informační přehlcenost a pozérství související s tím, jak se dříve okrajové činnosti stávají moderními.

Ale musím říct, že sice jsem si užívala klid a ticho, ale rozhodně jsem neměla pocit, že bych chtěla na kopci rozpřáhnout ruce a ani mi na mysl nepřišly myšlenky o tom, jak jsem nepatrná. A už vůbec, že bych se chtěla překonávat :) Pokud chodíte do přírody a umíte si ze sebe udělat legraci, knihu doporučuji!

Ale i přes přečtenou knihu napíšu, že jsme zvládli 65 kilometrů. Ale už nebudu psát za jak dlouho, abych se zase tak moc nechlubila. Měli jsme na to celý den a rozhodně jsme nikam nespěchali :)

A jen bolavé nohy nám naznačují, že jsme byli venku. Dneska (neděle 4.9.) je celý den zataženo, tmavo, pršelo... jaká změna.