První letošní cyklovýlet za další jarní květenou (PP Stepní stráň u Komořan, NPP Větrníky)
.JPG)
Není nad to se sportem na nějakou dobu zřídit... :)
Jak k tomu došlo?
Volná sobota + krásné počasí. Toho je potřeba využít.
V pátek jsem opucovala kolo, vymyslela trasu a řekla o svém plánu pár lidem, aby bylo těžší se na něj vykašlat.
V sobotu ráno jsem posnídala, nachystala se a v devět vyrážela do světa. Konkrétně jsem chtěla prozkoumat nedaleká stepní stanoviště, z minulého víkendu rozmlsaná záplavou jarních lesních kvítků.
Vyrazila jsem kolem dálnice do Rostěnic, pak přes pole rozsypanou starou asfaltkou a následnou panelkou do Podbřežic.
Kdesi v poli mezi Rostěnicemi a Podbřežicemi
Podbřežice jsou milá malá víska s hezkým sadem a starými stodolami.
Podbřežice, na kraji dědiny
Odtud už to byl jen kousek do mé první větší zastávky - PP Stepní stráň u Komořan.
Překvapila mě svou rozlehlostí. Jen hledat tu koniklece bude jak jehlu v kupce sena. Nakonec jsem na pár narazila. Ale víc tu kvetlo fialek. No, žádný Kamenný vrch to není... Jinak kromě pomalu se rozvíjejích pupenů na keřích po jaru ani památky.
Koniklec velkokvětý. Jeden z těch rozvitějších.
Zdejší zajímavostí je mechovkový útes. Zbytek po oceánu, který zdejší břehy omýval. Vápencová skalka tvořená zkamenělými kulovitými schránkami mořských mechovek.
Mechovkový útes
Posvačila jsem, pokochala se, hledala ztracené brýle, které mi nepozorovaně sklouzly z krku... Zajímavější to tu bude o pár měsíců později.
Pak mě čekal největší dnešní kopec - vyfunět nad Dražovice. Jako děcka jsme s tatou často na kole jezdívali na místní koupaliště (byly tu skokanské můstky), takže kopec si pamatuju. Jen serpentiny ještě pokračují i nad něj. Tentokrát jsem se taky koupala - ale ve vlastním potu. Pofukoval větřík, tak jsem radši zůstala zabalená do bundy. Jen lýtka jsem odhalila příjemnému sluníčku.
Před Dražovicemi. A na obzoru strom z první fotky. Jen z druhé strany.
Ale i když jsem po hřebeni odbočila směrem k Větrníkům, stále jsem vytrvale stoupala. Už se bylo čím kochat. Až do té míry, že když jsem se v jednom místě za jízdy ohlédla a zjistila, že mi z nosiče vlaje za kolem šátek a začíná se mi motat do kola, už jsem nestihla sledovat výmoly polňačky před sebou, do jednoho najela a pěkně sebou škrábla. Odřená holeň (to mám z těch odhalených lýtek) a naražený prst. Už začíná modrat. V zimě na běžkách, teď na kole... To je určitě tím, že jsem minulý týden vzpomínala, že už ani nevím, že jsem s ním něco měla...
Nicméně ani zmíněný karambol mi nezabránil v další cestě, která začínala být zajímavější čím víc jsem se blížila k výraznému vrcholu Litenčické pahorkatiny - Větrníku 394 m.n.m., Na jeho jihozápadních svazích se rozkládá NPP Větrníky. Taktéž častá destinace z mých dětských let. Především na jaře, kdy stepní trávníky s loňským suchým kavylem pokryjí žlutá sluníčka - hlaváčky. Pár konikleců jsem našla i tu, ale zatímco u Komořan mi přišlo, že teprve začínají, tady už odkvétaly. Přece jen, orientace svahů je zde víc na jih.
Barvy hlíny
A tak jsem si pofotila, posvačila a spočinula. A dole v Lysovicích jsem byla za čtvrt hodinky.
V Lysovicích mají pár typických domů s tzv. žudrem - chráněným přístřeškem před hlavními dveřmi. Tento má i starou střechu.
Dalších pár ještě stojí v nedalekých Rostěnicích, Zvonovicích a jeden v Kučerově.
Další část cesty už nebyla tak záživná. Panelka mezi poli a pak po silnici z Hlubočan. Do kopce. Ale statečně jsem šlapala.
Nohy jsem cítila, ale nebylo to tak hrozné.
Doma jsem byla o půl třetí. Pak se vybalit, pozalívat pařeniště, najíst se... a nohy začínaly tuhnout. Teď ležím na gauči pod dekou a jsem ráda, že se nemusím ani pohnout. Stehna pálí a při každém kroku mám pocit, že jsem právě dodělala 50 dřepů.
A to mám zítra smělý plán pokopat další kus zahrady a zaset hrach. Tak uvidíme.
Nakonec 37 kilometrů a 450 metrů výškových úhrnného stoupání. Uf.
Žádné komentáře:
Okomentovat