V kamnech plápolá oheň a my odpočíváme na pohovce po krásném dni, který jsme si užili ve stopě.
Ale tentokrát mě 17 km (ano, přiznám, převážně z kopce) nijak moc neodrovnalo, i když tento nezvyklý pohyb si užívám zase po dlouhé době. Je tu totiž metoda převládající bolesti. Ve čtvrtek napadlo asi 20 cm sněhu, které jsem se jala spolu s Markem odklízet večer po práci. A jak to tak bývá, netrénovaná, už ten večer a druhý den jsem se hýbala v předklonu jak stařena. Nemohla jsem se ohnout, ani pořádně narovnat a ztuhlá záda cítím ještě trochu dnes. Ale aby toho nebylo málo, připojila jsem k tomu ještě jednu radost, která mi teď trochu komplikuje psaní na počítači. Jen se začtěte...
Čtvrteční nadílka na zahradě. Jako v pohádce... Odklízení sněhu kolem domů už tak pohádkové nebylo :)
Natěšený brácha s tatou vyrazili do stopy trochu už v sobotu, jen na pole za barákem. Já ještě cítila záda a tak jsem raději nabírala síly na neděli, kdy mělo přituhnout a vylézt slunce. Ideální kombinace na běžky.
Večer jsme po telefonu naplánovali trasu a odjezd, a v neděli před devátou ráno jsme se sešli na autobus do Bukovinky. Jeli jsme sami (až na asi 3 lidi, kteří vystoupili ještě pod kopcem).
Zatímco dole už sníh tál a trochu slehl, nahoře byl ještě krásný sypký prašan. Namázli jsme modrým a vyrazili.
Za Bukovinkou
Sněhu dost
Po lesní cestě, kolem "konvičky" jsme se dostali až na zelenou. Chvíli po uježděné prohrnuté lesní cestě, chvíli krásnou stopou. U rozcestí se zelenou jsme zastavili na první malou svačinku. Už jsem se mobilizovala, že pojedu, postávala jsem na uježděné, tvrdé cestě.. jak to tak bývá, ztratila jsem rovnováhu, převážila se a ze situace nešlo vyváznout jinak, než pádem. V touze aspoň trochu jej zbrzdit rukama jsem před sebe natáhla dlaň, ale už jsem ji nestihla propnout. A tak se stalo, že se mi trochu "prohnul" prostředníček... Už ani nevím. Každopádně to bolelo. Teď ho mám tlustý jak buřtík, místami začíná trochu chytat modrý nádech a bolí. Ale ohnout ho můžu, tak budu doufat, že je jen pohmožděný a ne zlomený. Psát na klávesnici zvládám. Mohlo to dopadnout hůř. Kamarádka si takhle třeba zlomila kostrč. Nemusím vysvětlovat, jak se taková kostrč rovná a že jí ji na pohotovosti rovnal sympatický mladý doktor, který nám dělal zdravotníka rok předtím na vodě se školou... Takže, mohla jsem dopadnout hůř :)
Pohádka
Místy perfektní stopa
Na sluníčku zastávka a svačina.
Následující sjezd po zelené, který byl občas docela prudký a okořeněný čouhajícími kameny, jsem ustála. Stejně jako ostatní. Základem je nenechat lyže rozjet až moc...
U Budkovanu jsme najednou začali potkávat spoustu lidí, cestu kolem Olšovce nejen prohrnuli, ale i posypali, takže jsme se jen zdálky podívali na hladinu a radši se otočili zase zpátky.
Pod Budkovanem
Alej kolem rybníků
Budkovan.
Chvilku jsme zvažovali, že pojedem údolím k Senetářovu a pak do Ruprechtova na bus, ale zase se nám nechtělo stoupat pořád do kopce. I když stopa tam vypadala lákavě. Nakonec jsme pokračovali dál v předběžném plánu - dolů Rakoveckým údolím. Stopa sice byla trochu rozšlapaná (bezohledných lidí je stále dost), ale dalo se to. Hlavně, cesta byla převážně z kopce.
Vyrážíme od Budkovanu do Rakovce. Stopu někdo rozšlapal.
Bystřec, na zdejších pláních se rozkládala středověká vesnice
Rakovcem. Paráda.
Na některých místech, v závětří, kam vytrvale vytrvale pralo slunce, dokonce docela tálo - až na trávu. Ale ve stínu zase prašan.
V lese sněhu nebylo zase tolik a navíc pomalu padal ze stromů a na vlhké teplé zemi tál taky.
Místy docela solidně tálo.
Ale pořád bylo krásně, místy až vedro, převážně v závětří, kochačka. Běžkařů jsme potkali tak akorát, aby stihli před námi prošlápnout stopu, kterou pár pěších a pár koňů zvládlo místy celkem rozdupat.
Ohlédnutí za Rakovcem
Poslední úsek od konce údolí kolem Hraničníku jsme prošlápli, protože se nám nechtělo až k silnici, ale zase jsme si užívali krásnou neposkvrněnou sněhovou pláň.
V Račicích kluci stihli ještě pivo než nám jel ve tři bus.
A pak k našim na čerstvý řízek z krkovičky a cukroví.
A teď poleháváme před hořícími kamnami.
Perfektní den.
PS: Už třetí den prst splaskl. Teď po týdnu je ještě trochu modrý a ještě trochu bolí, ale už je to nepoměrně lepší.
Žádné komentáře:
Okomentovat