Cestou necestou...: Okolo Brda

Náhradou za "zapovězené" Slovensko jsme si vyšlápli do krásně barevných podzimních Chřibů, aby nám malokarpatské bukové lesy tak nechyběly.

Meteorologové slibovali krásný slunečný a větrný podzimní víkend. Alespoň jeden den jsme chtěli strávit v exteriéru a padlo to na neděli.

Vyrazili jsme do Roštína, vesnice na úpatí Chřibů, nad kterou se tyčí nejvyšší vrchol tohoto pohoří - Brdo (587 m.n.m.). Na kopci stojí rozhledna, ale dnešní den, s dost viditelným oparem, moc dobrou dohlednost nesliboval a správně jsme odhadovali, že tam stejně bude mířit až moc lidí. A těm jsme se, pokud možno, chtěli vyhnout. Takže jsme zvolili trasu okolo Brda. Skoro pořád po žluté (jak jinak, na podzim ve žlutém lese). Dvakrát jsme překonávali hlavní hřeben, ale zas až tak velké převýšení to není.

Ještě se nám do toho samozřejmě změnil čas, ale o to dřív jsme vyjeli :)

Nad Roštínem. Blížíme se k lesu. Fouká. Marek je rád, že jsem ho přemluvila vzít si bundu. Ve Vyškově na zahradě přece jen bylo vlídněji.

Kostel sv. Jakuba mezi Roštínem a Cetechovicemi

Lípa u Roštína. Ta něco pamatuje.

Stoupáme po žluté (po jaké jiné, když je žlutý celý les). Kousek prudký, kousek rovinka. A zahříváme se. Vrstvy jdou dolů.

Bukový nebo smrkový? Tady je to asi jasné.

Některé části cesty působily docela strašidelně. Ještě s tím vanoucím větrem...

Na Vlčáku jsme zkontrolovali mapu a abychom moc nevychladli, pokračovali jsme po žluté dál. Tentokrát dolů z kopce údolím Salašky.

Hned na začátku žlutooranžová nádhera.

Nemohli jsme se vynadívat

Protilehlý svah byl temný. Ale krásně jsme mohli vidět nerovnosti terénu zasypaného bukovým listím.

Na divně rostoucí houby máme v poslední době štěstí. Nebo jde snad o nenápadné sluchátko obyvatele Tajemného hradu v Karpatech? :)

V dolině se nachází Salašská hájovna, kde se na konci války ukrývala partizánská skupina. Dnes tu stojí poměrně velkorysý přístřešek pro turisty. S ohništěm a komínem, ale taky s pěkně vyuzeným černým stropem.

Pomník partyzánům

Od hájovny vede krásná asfaltka podél Salašky, v které nic neteče. Maximálně maličký, pod listím sotva viditelný čůrek.

Báli jsme se, že při tom větru bude všechno listí dole. Ale vydrželo.

U soutoku s potokem tekoucím od Bunče, kousek nad vesnicí Salaš se nachází pomník obětem tragédie, která se tu udála na konci války. V předvečer příchodu ruských vojáků. Němci se o zdejším partyzánském oddílu dozvěděli, vzali si ruské uniformy, dokonce i rusky mluvili a vesničany, kteří se na nedaleké hájovně nejspíš pokoušeli zorganizovat nějakou akci, vylákali až sem a postříleli. A ráno tu byla Rudá armáda.

Památník obětem Salašské tragédie

Po silničce stoupáme směrem na Bunč. Pár cyklistů jsme potkali. Musí to být super si takový krásný les vychutnávat cestou dolů. Ale pěšky si to člověk zase víc užije. A zas až takové teplo nebylo.

Les vyloženě hřeje

V údolí se nachází most, který postavili zajatí italští vojáci po 1. světové válce na tehdejší velehradské cestě. Evidentně se jim nechtělo dělat s obloukem.

Jeden z mála výhledů

Studánka U lvích hlav. Krásně opravená. Nové hlavy jsou rozhodně realističtější než ty původní.

Od studánky jsme to vzali z cesty nahoru, po lesní cestě, abychom se napojili na červenou hřebenovku a nemuseli zacházet až na Bunč.

Stoupáme lesem.

U červené značky nás totiž zajímaly zbytky nedokončené dálnice, která měla přes samotný hlavní hřeben Chřibů vést. Plány už se objevovaly ve 30. letech, k samotné výstavbě se přikročilo ve 40. letech. V Chřibech se seriózně těžilo, stavěla se úzkokolejka na přepravu materiálu, ubytovny... A několik staveb opravdu stojí. Pak "naštěstí" přišla válka a zdejší krásný kraj tak zůstal této hrůzy ušetřen.

Beton je jako nový. Lepší než na dálnicích současných. Tu měla vést lesní cesta pod tělesem dálnice.

Z červené značky jsme ale záhy odbočili na Jeřabčinu skálu. Opravdu vtipné bylo, že zatímco po červené značce, hlavní trase Bunč-Brdo proudilo neustále plno lidí (nikdy jsme na cestě nebyli sami), na skalce kousek od cesty nebyl nikdo. Nejspíš za to mohl rozcestník, který udával jen název "Pod Jeřabčinou", ale už chyběla směrovka. Na blízkém stromě sice byl trojúhelník značící vyhlídku, ale podle mě většina lidí ani netuší. Do mapy se nedívá a jde. Jde na rozhlednu, odkud je při dnešní mizerné viditelnosti opravdu omezený výhled. Ale co, pro nás jedině dobře.

Jeřabčina skála. Výhledy už zarostly. Ale možná se zase brzo ukážou, protože kůrovec je blízko.