Na Sklenú Hutu

 konečně po dlouhé době zase na Slovensku

Vzali jsme si dovolenou v pátek a v pondělí a prodloužili si tak víkend pěkně z obou stran, když už sem jednou za čas jedeme, ať si toho užijeme.

A tak jsme už v pátek mohli vyrazit na dopolední procházku po krásném zeleném čerstvém lese.

Zaparkovali jsme na Zabitém u horárni a vyrazili směrem na Solírov.

Ze Zabitého na Solírov. Parádní malokarpatský les.

Buky, buky, buky, buky...

Solírov je poľovnický kaštiel (lovecký zámeček), který si nechal postavit rod Pállfyi, sídlící na Červeném Kameni.   

Solírov

Solírov

 

 

Údolím potoka Parná. Parno tu rozhodně nebylo.

Potok tekoucí od Sklené Huty. Na listech a větvičkách se zachycoval pěnovec - nezpevněný vápenec vysrážený z vody. Masiv Vápenné, který se zvedá od Sklené Huty je určitě dostatečnou zásobárnou.

U vodopádu hlístník hnízdák

Nejvyšší vodopád. Zdálky vypadá maličký. Ale byl vyšší než já.

Kus vodopádu zespodu.

Příjemné vodopády potoka nás přivedly na Sklenú Hutu, dlouhou louku pod masivem Vápenné, kde se v 17. a 18. století nacházela sklářská dílna a později ji obývali huncokári, němečtí lesní hospodáři, které si sem Pállfyovci (skloňováno po slovensky) pozvali. Takových luk uprostřed malokarpatských lesů je spousta. Louka, někde i zbytky domu, ovocné stromy. Vedla sem i úzkorozchodná lesní železnice, kterou vybudovali Pállfyovci pro svážení dřeva.

Na Sklenej Hute

Červnové louky

Zajímavě kvetoucí užanka lékařská

Vracíme se na Zabité

Studnička

V lese

Chvíli jsme se zastavili a odpočali si a najednou šustot - přišel se na nás podívat mlok - slovensky salamandra.

Dobrý den.

Buků není nikdy dost.

Starý buk

Další buk

Potůček, pravděpodobně s bukem :)

Na mýtině sova

Louka na Zabitém

Obyvatel louky

A další nenápadná orchidej nakonec - bradáček vejčitý.

Příjemná 10km procházka.