Cestou necestou...: Červnová Vysočina

Krátký výlet do okolí Pusté Rybné.

Letos je to s dovolenou slabší. Sice už tolik nemakáme na domě, ale zase obhospodařujeme zahrádku a odpočíváme. A občas do toho vlezou i jiné události. Takže jsme z týdenní dovolené vyrazili někam jen na 5 dní a z toho jsme výlet podnikli nakonec jen jedno odpoledne :).

Počasí hlásili značně nestálé. Už jsme se o tom přesvědčili v pondělí, kdy jsme jeli v třicetistupňových vedrech na pohřeb a když jsme se odpoledne vrátili, stihla nás brutální průtrž mračen. Foukalo tak, že voda pršela v podstatě všemi směry (parádně umyla okna, na které normálně neprší), poloprázdné bečky a kubíkovou nádrž jsme měli naplněné asi za 10 minut, rýny ani nestíhaly. Dle našeho provizorního srážkoměru (stará váza čtvercového půdorysu umístěná v záhonku mimo stromy) napršelo za hodinu 80 mm. Docela bych tomu i věřila.

O zahradu tedy nebylo nutno se až tolik starat. Zalito jsme měli na 14 dní dopředu.

V úterý navečer jsme proto vyrazili směr Vysočina. Původně za výlety, ale díky nestabilnímu počasí a povinnostem v lese jsme toho nakonec moc nezvládli.

Ve středu jsme dopoledne udělali nákup v Jimramovském koloniálu a odpoledne rozjeli traktůrek a zajeli se podívat, jak se má les. Hlavním účelem bylo nasbírat mladé boučky z cesty a zasadit je doma do květináčů. Přes léto je chceme trochu posílit a pak je na podzim vrátit do lesa, na vyřezanou malou holinu, která nám zbyla po napadených smrcích.

Na kraji lesa

Jaké štěstí máme, že náš les nejsou jen smrky.

Ještě jsme chtěli něco v lese udělat, ale při jakékoli statické pozici nás tak žraly všelijaké krvelačné potvory, že jsme rychle vyryli boučky a pelášili pryč. Beztak to byly zase ti pakomárci, kteří nás kdysi trápili při přechodu Žďárských vrchů. Ve vlhku a vedru se jim daří.

Ve čtvrtek jsme se, po tradičně pomalém ránu, radši brzo naobědvali božských tvarohových knedlíků s čerstvými jahodami ze zahrádky a vyrazili na procházku. Tentokrát prozkoumat okolí Pusté Rybné.

Zastavili jsme u hospody a vyrazili dědinou nahoru. Údolí zdejšího potoka jsme opustili v místě osady Damašek, kde se rozkládá i stejnojmená Přírodní rezervace horských nivních podmáčených luk. Škoda, že byly opravdu podmáčené a zarostlé a nedalo se k nim nějak rozumně, alespoň na kousek dostat. Ale aspoň tam nikdo nechodí a rostliny jsou v klidu, pravda.

U cesty z Pusté Rybné. Rdesno.

PR Damašek - nivní podmáčené louky plné chráněných rostlin.

Nyní byl v hlavním "květu" suchopýr

Nechali jsme louky pod námi a vystoupali jsme až k lesu.

Cestou k lesu kolem roztroušených chalup. Malebná Vysočina.

Černé potůčky jsou pro Vysočinu charakteristické. Tohle je potok Hlučál.

Krásný les. S nachystaným podrostem.

Našim cílem byly nedaleké rulové skály Rybenské Perničky (ano, s krátkým). Perničků je v okolí dost. Dostaly svůj název podle charakteristických zerodovaných kamenných mís na jejich vrcholech, které připomínaly mísy lidově zvané pernice, v nichž se třel uvařený mák o jejich hrubý povrch.

Před námi Rybenské Perničky.

Klasický místní reliéf skal. Z jedné strany příkrá a vysoká stěna, z druhé strany porostlá skála, se snadným přístupem.

Nahoře kamenný "stůl"

S dvěma kamennými mísami. Není třeba stavět žádné stezky korunami stromů. Stačí si vylézt na skálu.

Zajímavé buky. Lesklé, pevné a tmavé listy rostoucí do "růžic" skoro jako složené listy kaštanů.

Odpočinek na skále

Cesta dolů. Na borůvky je ještě brzo.

Tenhle už tu dlouho nebude

Druhá skála.

Rozcestí u arboreta Hraničný.

Kdysi tu stála hájovna. A v ní se ukrýval někdejší zdejší majitel panství Filip Kinský na konci 18. století. Asi se trochu popral s jistým jiným generálem ve Vídni, který se ochomýtal kolem jeho ženy. Za to si vysloužil zatykač a zbavení generálské hodnosti. Pronásledovaný se skrýval na nedalekém zámečku Karlštejn, zde na hájovně i na Damašku.

Malý oplocený kousíček lesa s různými druhy stromů. Zatím tu rostou 26 let