Z Vítovic na Kalečník

 Zelená a žlutá. To jsou barvy svěžího jara.

Nad ránem pršelo a odpoledne se obloha protrhala. Tak jsme toho využili a vyrazili do lesa. Po dlouhé době trochu slunce a konečně trochu lesní zelené. Letošní jaro je opravdu opožděné.

Zaparkovali jsme ve Vítovicích a vyrazili Vítovickým údolím na Kalečník. Míjeli jsme především cyklisty. Dost často na elektrokolách.

Nejužší a nejpříkřejší míso údolí. Hotový horský potok. Zvlášť po ranním dešti.

Šuměl.

Krásná zelená

Tiplice obrovská (3–4 cm na délku + nohy). Fuj.

Jezírko

V půlce května pampelišky v této oblasti? Ano. Letos je všechno možné. A krmí se čmelda, motýlek i mucha. Musí být po dlouhé zimě vyhladovělí.

Kalečník na dosah. I tam se kácelo. Tu u cesty pár smrků zůstalo. Ale jinak jsme míjeli hromady vyskládaného dřeva.

Z Kalečníku jsme vyrazili cestou Vandrovnice, která se vine nad Vítovickým údolím traverzem a díky vykáceným holinám po smrcích nabízí pěkné výhledy na Ždánický les, Litenčickou pahorkatinu, Vyškovskou bránu a dokonce i na Pálavu.

Střídají se tu různé typy lesů, vzrostlé, husté, smrkové, modříny, borovice, buky, duby... opravdu příjemná cesta po které je radost vandrovat.

Další kousek smrkového lesíku. Jako na Vysočině. Příjemné šero a vlhko.

Je to ale jen oáza mezi vykácenými zbytky. Modříny ponechány jako výstavky na vysemenění.

Další pampelišky s motýlkem - jarní generace babočky síťkované. Ta letní bývá tmavá s bílými skvrnami.

Smrkové zákoutí kolem cesty.

A kousek od smrků zase úplně jiný lesík. A neskutečně šťavnatě zelená tráva.

Ale ty holiny... Je hezké, že nechávají biomasu v lese a zabraňují odparu, ale co pod touto učesanou vrstvou mulče poroste?

Těžební zákoutí. Blato, hromada dřeva a suché smrky.

Avizovaná Pálava. I vysílač a hrad jsou vidět. A žluté lány řepky.

Takové pěkné údolíčko to mohlo být.

Další příjemná zákoutí cesty.

Nahoře modříny, dole kvetoucí borovice

Pryšec

Výhledy na Ždánický les a Litenčickou pahorkatinu. Vpravo dole Kroužek, část Rousínova

 

 

Drobná studie struktur v písku cesty aneb co dokáže voda.

 

 

Vítovický potok, kolem kterého jsme klesli zpátky do Vítovického údolí.

 

Vítovickým údolím zpátky dolů.

Jarní zelená...

Příjemné přítmí v údolí.

Porosty pryskyřníku u cesty.

Skalka nad nejužším místem údolí.

Bílo-žluté porosty kolem cesty.

Tentokrát jen deset kiláků. Ale bylo se čím kochat. A sluníčko nám udělalo moc dobře. Na to, že jiné roky už člověk chodí v letních šatech a jsou třicítky... tady jsem za bundu a dlouhé kalhoty byla ráda. Ale sluníčko už má sílu. Jen, kdyby ho ty mraky pustily častěji.