Pochmurný a mlhavý prodloužený víkend nakonec přinesl i trochu slunce. Trávili jsme ho v lese a výletem po nových zákoutích Toulovcových maštalí (na písku není takové bahno).
Na sobotu, den příjezdu, byl plán jasný. Topit, topit a topit. A navíc, venku bylo hnusně. Mlha, bláto, občasné mrholení... zkrátka, pravý pošmourný listopad.
V neděli jsme pokračovali v topení a abychom se alespoň trochu protáhli, vyrazili jsme na krátkou vycházku do lesa.
Po letních prudkých srážkách trochu potok změnil své koryto a průběh některých vodopádků, takže jsem je hned musela s foťákem zkontrolovat. A navíc, teklo v nich docela dost vody, oproti normálu.
Moc hezké počasí, že?
Naším účelem bylo odpočívat a alespoň jeden den vyjet někam na výlet. A jelikož po letošní intenzivní těžbě dřeva a deštivému počasí jsme stavu lesních cest moc nevěřili, orientovala jsem náš pondělní výlet do míst, kde velké množství vody nedělá takové komplikace - někam, kde je propustnější podloží - třeba písek :)
A jelikož od našich minulých návštěv Toulovcových Maštalí (červenec 2018, leden 2020) stále v okolí zbývá dost neprobádaných míst, cíl byl jasný.
Bohužel, start naší výpravy byl opět v Markově tempu, takže jsme vyjížděli v jedenáct :/. A o půl čtvrté už se pomalu stmívá... No, tak nebudeme moc odpočívat – stejně je zima.
Jako východisko jsme zvolili tentokrát vesnici Zderaz. A po dnešním výletě víme, že zde raz nebudeme. Určitě se sem ještě vrátíme :)
Zderaz leží netypicky ve svahu, s výhledem na údolí Prosečského potoka a borové háje okolí vesnice Bor u Skutče (Jak se taky vesnice v srdci pískovcových skal může jmenovat jinak, že?).
Domy z vesnice máme ve svahu za sebou. Dole se rozprostírají borové lesy směrem k Boru u Skutče
Ve Zderazi najdete netypické pískovcové zajímavosti. On, pískovec k tomu svádí – přímo ve svahu zdejší obyvatelé kopali sklepy. A některé později, při nedostatku bydlení, využívali i jako obydlí. A později si k nim přistavovali další přístavky, někdy i celé chalupy.
Tento má dokonce i okna a komín. Vypadá trochu jako řopík (vojenský bunkr).
Naše další cesta vedla přes zmíněné borové háje plné borůvčí směrem k místním zajímavým skalním útvarům.
Tohle je zrovna smrkový les s bukem.
Prosečský potok není velký, ale když ho za dostatku vody máte v chladném listopadovém dni přeskakovat po kluzkých a vratkých kamenech přes vodu po kolena, moc malý vám nepřipadá. Přeskakovali jsme ho alespoň třikrát a naštěstí vždy suchou nohou.
Potok překonán. Skákat do svahu není zrovna ideální. Naopak by to šlo líp.
Dál se cesta odpojila od řeky, překřížila silnici a vedla nás k dalším skalám. Samozřejmě do kopce.
Po červené. Uf.
Nahoře nás čekala Betlémská jeskyně. V parném letním dni může poskytnou příjemný chládek. Zvlášť po tak strmém výstupu. I my jsme se zahřáli.
Příjemné posezení. Ale ne pro nás. Musíme uhánět, polovina cesty před námi a za 2 hodiny zapadá slunko.
Následoval úsek příjemným údolím řeky Novohradky.
U studánky Kapalice. Studánka nekape, teče solidním proudem. Což dokládá krásně čisté jezírko, do kterého voda vtéká.
Jezírko obývali siveni
Pískovcové koryto Novohradky
Borovice vystřídal buk
Barvy podzimu
Dolanský mlýn
Naším hlavním cílem byl pískovcový útvar stranou těch známých Toulovcových maštalí. Jedná se o rokli, kterou v pískovci vytvořil potok pramenící za Zderazí. Pivnická rokle.
Pár podobných soutěsek jsme prošli (především v Rakousku a samozřejmě větších a vápencových, např. výstup na Schneeberg) a musíme uznat,
že pískovec má oproti vápenci, zvláště při protékající vodě, nespornou výhodu, že v
podstatě neuklouznete a i po celkem šikmých stěnách je člověk schopný se nějak dostat. Ale zase se velmi lehce o skálu zašpiníte, odřete se a nakonec, spadnout můžete tak či tak. Bezpečné to není.
Vody nebylo málo, ale ani moc. Při vyšším stavu vody rokle průchodná není. Tady zatím vypadá nevinně.
Objevují se první skály
Průchod se zužuje. A nápisy na skále vpravo naznačují, že zde návštěvníci byli už pěkně dávno. Třeba v roce 1878.
I malý tunel tu voda vymlela.
U tunelu se soutěska rozděluje na dvě další. My zvolili tu zpočátku větší (pravou, odspodu). Dokonce i s malou jeskyňkou. Ale dál cesta nevypadala moc slibně. Kam teď? Inu, do koryta.
Na konci údolíčka na předešlém snímku nás čekalo překvapení.
A voda naznačuje naši další cestu – ano, nahoru soutěskou proti proudu... Žebříky ani mostky nečekejte.
Soutěska zmenšuje své rozměry. A listopad je tu.
Voda pískovec vymílá do roztodivných tvarů. Jaká to musí být síla! Už jsme mysleli, že se zastavíme - dole je poměrně hluboká tůňka průzračné vody, rozhodně hlubší než celé naše pohory, natož podrážky. Zachránila nás větev o šířce mé boty, která ležela napříč přes tůňku.
Soutěska se pomalu zmenšovala
A tu už jsme se zastavili.
Po pár desítkách metrů se údolí otevřelo v krásný bukový les.
Vyšli jsme na pole (naštěstí oschlé oranisko následované strništěm) a chytli poslední paprsky slunce.
Heřmánek. Voněl.
Končí se den. Škoda, že tak krátký.
A nakonec jedno zvířátko na přání, co se při návratu z výletu páslo kousek od našeho auta ;)
A prý levá soutěska je větší a hezčí. Tak se aspoň máme na co příště těšit. Protože tu rozhodně nejsme naposled. A dáme si na to rozhodně víc času než jen hodinku před listopadovým západem slunce.
Tak, a příští víkend vyvozit 4 tuny štěrku a srovnat ho na budoucí chodník :)
Žádné komentáře:
Okomentovat