Slunko peče, na obzoru se kupí mraky. Ležíme ve stínu auta, z trávy se ozývají kobylky a za blízkými keři hučí potok. Letní idyla. Ale stačí pohnout nohama a už se to vrací. Stopy naší včerejší výpravy na nejbližší dvoutisícovku u Vídně - Schneeberg. Konkrétně tedy nejvyšší vrchol celého masivu – Klosterwappen (2076 m.n.m.).
Schneeberg je nejvyšší horou Dolního Rakouska a taktéž nejvýchodnější dvoutisícovkou Alp. A z Moravy nebo Západního Slovenska je to coby kamenem dohodil. Tuto vápencovou horu lze zdolat mnoha způsoby (turistická mapa Rakouska online, nebo mapa Schneebergu). Cest na vrchol je nepřeberné množství.
- Nejpohodlnější cesta je vláčkem (zubačkou), který vás přímo z Puchberg am Schneeberg (městečko severovýchodně od vrcholu, 577 m.n.m.) vyveze až do výšky 1800 m.n.m., takže pak už je to na vrchol kousek. Zpáteční jízdenka pro dospělce stojí 34 euro. Vláček na tuto svou vrcholovou stanici jezdí už od roku 1897. Na délce 9,7 km překoná převýšení 1200 metrů a stoupání dosahuje na některých místech i 20 %.
- Další usnadněnou cestu lze absolvovat lanovkou. Ta vás sveze z Losenheimu (blízko Puchbergu) do nadmořské výšky 1207 metrů a usnadní vám asi 340 výškových metrů.
- A pak samozřejmě pěšky. K mání jsou trasy jak exponované (tečkovaně značené v mapě) s žebříky a skalami, tak stezky pro méně odolné jedince. A můžete si vybrat zda z jihu, severu, východu, západu... Celý masiv také obkružuje úbočím stezka v nadm. výšce přibližně 1300–1500 m.
- Webkamery z Schneebergu
- Puchberg am Schneeberg na české wiki
- Turistické cesty v okolí Puchbergu
Tento horský masiv máme vyhlídnutý už pěkně dlouho – vždyť ho za pěkné viditelnosti hltáme pohledem po cestě mezi Malackami a Pernekem, jak se tyčí nad dlouhou rovinou mezi řekami Moravou a Dunajem.
Foto je z listopadu 2010 z vrcholu Vápenné v Malých Karpatech, kdy jsme vymákli perfektní viditelnost.
A teď konečně nadešel ten správný čas. Na pondělí hlásili vedro, tak kde jinde ho strávit, než v horách...
Shlédli jsme počasí, krátce naplánovali, zjistili si, kde přespat, pobalili jsme se a už v neděli navečer vyrazili. 160 km a 3 hodiny před námi po okreskách. Alespoň jsme poznali rakouský venkov...
Když jsme přijížděli k Neunkirchen, zrovna se za Schneebergem schovávalo slunce...
Na místo našeho noclehu jsme přijeli s posledními paprsky slunce, které nasvětlovaly bílé vápencové rozeklané skály vysoko nad námi. Působivé. My byli už v temném údolí řeky Schwarzy, v osadě Kaiserbrunn, kde se nachází veřejné tábořiště. Vlastně takové kamenné prostranství hned vedle silnice na zhruba 30 stanů, s malým parkovištěm a skromným sociálním zařízením. Ale zadarmo. Proto není divu, že bylo plno. Stejně jako bylo uvedeno v diskuzích na internetu, kde jsme se o něm dozvěděli. Místní kemp je východiskem také pro ferratisty na oblíbený masiv Raxalpe, který odděluje tok řeky Schwarzy od masivu Schneebergu.
Kolem řeky Schwarzy je u silnice spousta dalších parkovišť, vždy s cedulkou zákaz kempování. A při znalosti místní mentality jsme si netroufali najít si osamocenější, avšak zakázané, místo.
V úzkém údolí, na štěrkovém náspu mezi řekou a silnicí se v tábořišti krčil jeden stan vedle druhého. Přilehlé parkoviště nacpané auty především s maďarskými, polskými, slovenskými a českými značkami. Jedno místečko se tu pro nás na parkovišti ale našlo. Ohřáli jsme si polívku z domu, nachystali si spaní v autě a před desátou zalehli.
Před sedmou nás probudilo světlo a zbytek kempu byl záhy probuzen alarmem jednoho z aut. My si uvařili čaj, nasnídali se, nachystali svačinu a popojeli pár kilometrů na parkoviště k chatě Weichtalhaus (547 m.n.m.). Tu začínala naše trasa na Klosterwappen (2076 m.n.m.).
Dobré ráno v Kaiserbrunnu
První úsek vedl po červeném místním značení přes soutěsku Weichtalklamm. Hned za chatou nás nápis na skále "klamm" (soutěska) se šipkou navigoval přes řetězy do údolí potoka. Zezačátku vedla cesta poměrně zarostlým vyschlým korytem. Voda tudy teče nejspíše zjara. Ale jedině dobře, alespoň nám kameny nebudou klouzat. Stezka se vine chvíli korytem řeky, chvíli vedle něj, ale stále jen kameny a příkré svahy. Až najednou se za jedním takovým příkrým kamenitým úsekem vyschlého potoka zjevila kamenná stěna. Když jsme došli blíž, zjistili jsme, že se mezi vysokými skalami dá projít. Roklina to byla opravdu úzká a vysoká. Za chvíli jsme ji prošli, následoval volnější úsek a opět další roklina. Takhle jsme jich absolvovali několik. Občas žebřík, občas jen řetěz s pár dírami ve skále, nějaká ta stupačka. Ještěže jsem minulý týden trénovala ve Slovenském Ráji.
Konečně se před námi v údolí zjevila jedna z roklin
I žebřík hned ze začátku...
Pohled vzhůru. Skály byly všude kolem nás
Ve většině z mnoha dílčích roklinek byla nějaká pomůcka na překonání velkých schodů.
Tamtudy asi voda taky někdy tekla...
Pohled zpátky. Dolů visí řetěz a leskne se malinká kaluž vody. To bylo asi nějvětší množství, jaké jsme v soutěsce viděli.
Celá soutěska byla ovšem nekonečná. Už jsme viděli nahoře modro, ale to tak vypadalo po několik úseků. Vždy po rovnějším úseku následovala záhy úzká kamenná soutěska. Jejich velikost a šířka se postupně zužovaly, až v poslední roklině (druhá za kamenným mořem) jsme podlézali i pod kameny zakleslými do stěn rokliny. Působivé.
Kamenné moře. Už bysme mohli být nahoře, ne?
Ještě 2 soutěsky... tyhle už jsou menší, než na začátku. (Pro informaci – pod tím kamenem jsem se nijak zvlášť ohýbat nemusela).
Sluníčko napovídalo, že soutěska už končí.
Ze soutěsky jsme vyšli na plácek, kde se tato trasa setkávala s boční cestou (Ferdinand Mayr Weg) od Weichtalhaus vedoucí po schůdnějším terénu (tudy budeme klesat). Ale my jsme nelenili a po žluté, kolem studánky Jakobsquelle, stoupali zbytkem soutěsky a poté po příkrém kamenitém hřebeni na chatu Kienthaler v nadmořské výšce 1380 metrů. Ta je otevřená jen o víkendech a svátcích od 11 do 16 hodin a nabízí nějaké to občerstvení. Teď v pondělí, byla zavřená. Nad chatou ční kámen Turmstein, na který se dá i vylézt, ale je to trochu náročnější terén.
Kienthaler hütte (1380 m.n.m.) a Turmstein (1416 m.n.m.)
Masiv Raxalpe
Krátce jsme se osvěžili zbytkem melounu, namazali se opalovacím krémem a vyrazili na další dvouhodinový výstup po modré značce, tentokrát až na vrchol dnešního putování. Cesta šplhala cikcak lesem, který postupně řídnul a přecházel v kleč, nad kterou se tyčil Klosterwappen. Nakonec stezka opustila i kleč, proti nám peklo slunko a my se škrábali do nekonečného příkrého travnatého svahu.
Ještě ve stínu lesa. Výhledy na jihozápad už se otvírají. A polarizák byl nutnost.
Raxalpe na jihu. Dole se zprava doleva táhne údolí Höllental kudy protéká řeka Schwarza. A dolů k řece klesá soutěska, kterou jsme vystoupali. Ta skalnatá dolina naproti, v masivu Raxalpe, se jmenuje Grosses Höllental a najdeme na ní četné ferraty či jinak exponované cesty.
Pohled na skálu Schauerstein, hřebínek, který se táhne až k Kaisersteinu (2061 m.n.m.), druhému nejvyššímu vrcholu masivu Schneeberg. Tudy půjdeme dolů.
Klosterwappen před námi, kolem nás kleč s porosty oměje šalamounku. Vypadá to nevinně, ale byl to pořádný kopec. Odsud jsme se nahoru na vrchol plahočili ještě hodinu na poledním slunci.
Na trávníčku vykukovaly menší či větší trsy hořečku drsného
Chvilku před 13 hodinou jsme se došplhali až k vrcholovému kříži. Panorama tedy trochu kazilo staveniště kolem několika vysílačů hned vedle kříže. Ale výhled na okolní krajinu byl impozantní. Už jsme se jím kochali během cesty nahoru, ale z vrcholu je to vždy nejlepší. Hned jsem mezi kopci na západním obzoru rozpoznala Ötscher, 1893 m vysoká hora kousek od Mariazell, která ve mně vyvolává smíšené pocity. Byla jsem tam tak před 10 lety, z jedné strany je hřeben oblý, vede tam i lanovka, ale z druhé strany připomíná Roháče a já sice mám ráda prostor kolem sebe, ale už méně pod sebou, když stojím na úzké pěšince a na obě strany mizí zem v několik set metrů hlubokém srázu a stezka se ztrácí nahoru ve skalách... ještěže jsme měli tenkrát mlhu. Ale komu výšky nevadí, doporučuji. A vůbec celé okolí Mariazell...
Klosterwappen stále daleko. Nahodila jsem pomalé ale vytrvalé tempo a za pravidelného dýchání šplhala k cíli.
Sehnout se k vyfocení kytky byl vždy nadlidský výkon. Slunko pralo, pot ze mě tekl proudem. Tu hvozdík alpínský.
Při cestě na vrchol jsme se stále otáčeli dozadu směrem na západ, kde se nám objevovaly nové a nové kopce. Vrchol vpravo vzadu je Hochtor (2369 m.n.m., 90km vzdálený), nejvyšší hora Ennstaler Alpen. Uprostřed na obzoru se tyčí Hochschwab (2277 m.n.m., 52 km vzdálený), nejvyšší vrchol části Alp s názvem Hochschwab-Gruppe. Ostrá skála mezi těmito vrcholy v popředí je Donnerwand (1799 m.n.m., 18 km vzdálený, náležící do skupiny Schneealpe či Mürasteger Alpen)
Pohled směrem na severozápad. Dunajská nížina a za ní kopce zdvíhající se k České Republice.
Polštáře měkoučké trávy a v nich kvítky písečnice nebo kuřičky.
Nicméně Schneeberg je naší trasou dobře schůdný. Samozřejmě nahoru existují exponovanější trasy (Rakušáci je v mapách značí tečkovaně), kde můžete očekávat řetězy, stupačky a trochu toho lezení po skalách, okořeněného závratí.
Vrchol Schneebergu. Od jihu se o hradbu Alp zastavuje inverzní oblačnost.
Vrcholový kříž na Klosterwappen (2076 m) doplněný o "vkusný" doplněk vlající pásky.
Pohled na druhou stranu na třetí vrchol Waxriegel (1888 m) náhorní plošiny, zpoza něhož přichází ti, co přijeli vláčkem.
Panorama západním směrem, hory až do nevidím... My přišli zleva odspodu. V jedné třetině zprava hned pod námi je menší náhorní plošina Kuhschneeberg asi v nadmořské výšce 1500 m, která patří k masivu Schneebergu (kliknutím na fotku ji otevřete ve větším rozlišení).
Pokud byste chtěli vědět, co který kopec je, zde můžete srovnat panorama (jih-západ). Nejvyšší hora, kterou bylo vidět byl 130 km vzdálený vrchol Grosser Priel (2515 m.n.m.) nejvyšší hora části Alp Totes Gebirge (Mrtvé hory).
Zmiňovaný Ötscher (1893 m.n.m., vzdálený jen asi 46 km vzdušnou čarou) kousek za Mariazell. Po pravé části hřebene vede stezka podobná exponovaným místům v Roháčích.
Masiv Raxalpe – nejvyšší vrchol Heukuppe (Rax) má 2007 m.n.m.
Poseděli jsme, poobědvali, pokochali se a za chvíli zase vyráželi na trasu, protože jsme byli teprve v půlce. A ta horší část dne nás teprve čekala – sestup.
Když už jsme vážili takovou cestu nahoru (1500 metrů převýšení na pěti kilometrech – 4 hodiny poctivého supění), rozhodli jsme se užít si výhledů a podívat se i na druhou stranu masivu, na asi 20 minut vzdálený vrchol Kaiserstein (2061 m.n.m.), pod nímž leží chata Fischerhütte.
Fisherhütte, nad ní vlevo Kaiserstein a v dáli a v oparu ztrácejícíse kopečky až k Vídni a údolí Dunaje... (pohled na sever). Na Malé Karpaty jsme bohužel neviděli, ale kdyby byla lepší viditelnost, nebyl by problém.
Pohled na sever na celou stezku z Klosterwappen až na Kaiserstein. Člověk si chvílemi připadal, jak kdyby ten štěrk na tu cestu navezli schválně :)
Z Kaisersteinu je krásný výhled na druhou stranu masivu, na Puchberg, odkud vyráží vláček vzhůru, na skály a kamenité svahy. Výstupných proudů podél příkrých skal využívali krkavci, kteří plachtili kousek od nás, ve štěrkovém kotli.
Kaiserstein (2061 m.n.m.) a památeční cedule, že až sem vystoupal Kaiser Josef I. v roce 1805 a 1807.
Panorama z Kaisersteinu. Dole v údolí Puchberg.
Lavinový svah, jak má být...
Skály na severní straně Schneebergu. Vpravo vzadu jde vidět Waxriegel a pod ním chata Damböck-Haus.
A pak dolů, tentokrát po zelené, přes Schauerstein na kraj menší náhorní plošiny Kuhschneeberg (v nadm. 1500 m.n.m.), odkud k nám doléhal cinkot kravských zvonců a občasný koláč u cestičky naznačil, že chodí i sem nahoru.
A hurá dolů.
Hořec jarní a detail kožovité tvrdé trávy, která v kobercích zaujímala od nadm. výšky asi 1800 metrů veškerou zelenou plochu.
Sníh :) ...ještě aby na Schneebergu chyběl, když to má v názvu...
Pohled z Schauersteinu zpět na Klosterwappen.
A pohled z Schauersteinu dolů, co nás ještě čeká (vpravo náhorní plošina Kuhschneeberg)
Sestup dolů na okraj náhorní plošiny Kuhschneeberg byl pěkně namáhavý. Nahoru to tak nepřišlo, ale přece jen jsme nešli po tak kamenitém povrchu. Teď jsme si připadali jako kamzíci a děkovali tomu, kdo vymyslel hůlky.
Odkvétající koulenka
Silenečka čtyřzubá
Znovu ohlédnutí zpět - vlevo skála Schauersteinu, nahoře Klosterwappen a dole porost oměje šalamounku.
Oměj šalamounek v detailu
Tolije bahenní
Jakmile se cesta trochu narovnala, zapadli jsme do stínu a chvilku spočinuli. Kousek od nás byla chatka, mysleli jsme, že útulna, ale byla zamčená (Heinrich-Krempel Hütte). Tak jsme se vydali kousek po rovném úseku, přes turniket v hrazení výběhu pro kravky, až zpět na modrou značku vedoucí od Kientaler Hütte nahoru na Klosterwappen. A odtud zase dolů.
Ze studánky Jakobsquelle (kousek nad ústím soutěsky) jsme nabrali vodu, protože jsme naše dvě 1,5 litrové lahve už vypili, a vzali to dolů po žluté. Kousek vedla po cestě, což byla pro naše nohy úplná slast. Ale pak dolů odbočil chodníček a stezka se ztrácela v bukovém lese. Naštěstí klesala v četných serpentinách, takže klesání nebylo tak náročné. Cestou se střídal vysoký vzrostlý bukový les s hustým smrkovým, takže jsme si značně užili střídání nálad v lese. Místy vanul úplně teplý vzduch – přece jen, klesali jsme po jižním svahu.
Zástupce živočišné říše – na slunné vyhlídce do údolí Höllental jich bylo plno.
Údolí Grosses Höllental
Údolí Höllental, kudy teče řeka Schwarza a pohled zvrchu i na naši soutěsku pod námi, kudy jsme ráno stoupali.
Stezka vzrostlým bukovým lesem
Cesta dolů byla nekonečná. Jistě, od Kientaler Hütte jsme museli klesnout 800 výškových metrů, ale i tak nám přišlo, že už tam přece musíme být. Ne, chodník klesal dolů a dolů. Posledním 200 výškových metrů už jsme slyšeli šum aut i řeky z údolí.
V šest hodin jsme byli konečně u auta. Dole čisté a studené vody Schwarzy, balzám pro nateklé nohy...
Na trasu jsme ráno vyšli o čtvrt na devět. Nahoře na Klosterwappen jsme byli chvilku před jednou hodinou. A dole v šest hodin. Takže v podstatě deset hodin venku. Určitě by se to dalo stihnout rychleji, ale my jsme si dopřávali odpočinku, kochání i svačinek. Nahoru na mě čekal Marek, směrem dolů jsem zase já čekala na něj. A kam se hrnout, když bylo tak krásně.
Celkem výlet měřil 14 kilometrů. Vrcholu jsme dosáhli už asi po 5–6 kilometrech, kdy jsme vystoupali 1500 metrů výškových. Dolů už jsme klesali trochu pozvolněji.
Až jsme se osvěžili v řece Schwarze, nasedli jsme do auta a malebným údolím řeky jsme jeli dál proti proudu. Teplota příjemných 25 °C (u nás prý 34 °C). Přejeli jsme do dalšího údolí a do města Pernitz (tu už 28°C), kde měl být dle mapy kemp.
Čekali jsme nějaký poutač, ceduli, ale nikde nic. Než jsme trefili tu správnou odbočku, trošku jsme se po městě projeli. Polohu jsme odhadovali dle turistické mapy 1:50 000, takže nic moc přesného. A v podstatě ještě 50 metrů od kempu jsme vůbec netušili, jestli tam nějaký je a jestli funguje. Nicméně několik karavanů nás uklidnilo.
Při vjezdu (v 19 hodin) jsme se potkali s panem majitelem, který zrovna odjížděl ve svém červeném Transporteru. Mladý borec, hned vyskočil, anglicky se poptal, zda chceme ubytovat, dostali jsme kartu, abychom se dostali do umývárek a záchodů, řekl co a jak, kde si máme postavit stan, dali jsme mu 15 euro a bylo.
Kempík maličký, pár karavanů, jeden stan s maďarskou rodinkou, za trávníčkem řeka, záchody a sprchy čisté. Malá kuchyňka na umývání nádobí a dokonce i pračka. Teplá voda ve sprše fungovala 4 minuty za 50 centů a od 10 do 15 hodin byla v kempu v provozu i restaurace s meníčkem za poměrně rozumnou cenu. A dají se pujčit 2 kola (jedno dámské, druhé pánské) za 5 euro na den za kolo (nejsou to žádná horská kola, ale převodů to má dost).
Jelikož jde o jediný oficiální kemp v celém širém okolí, čekali jsme trochu větší reklamu. Nicméně je to tam v pohodě. Tak pro zájemce přikládám i nějaké info:
- oficiální stránky kempu
- jak je známo, Holanďané jsou nadšení karavanisti a mají zdejší kemp ve své databázi
- Zde je recenze z rakouského časopisu
- A adresa: Oliver Berger, Kohlhofmühl (název kempu), Hauptstrasse 2, 2763 Neusiedl bei Pernitz, info@kohlhofmuehl.at, tel: +43(0)676 533 43 97 a GPS: 47°53'28.982"N, 15°57'19.937"E.
Postavili jsme stan, užili si 4 minuty horké vody, uvařili zbylou polévku ze včera a zalezli do spacáků. Chvíli jsme ale usnout nemohli, jak nám škubalo v nohách...
....Epilog
Dnes není tak horko jako včera, dokonce jsme i zmokli, ale slunko pálí jako čert. Máme za sebou nedaleké vodopády Myrafälle, chystáme se prohlédnout si ještě prohlédnout město a zítra, pokud nohy budou stačit, prozkoumáme blízkou soutěsku Steinwandklamm. A pak máme v plánu strávit horký den v příjemném chládku řeky Schwarzy. Zkrátka dovolenka...
Žádné komentáře:
Okomentovat