Ano, od té doby co máme chalupu na Vysočině, je výběr destinací na výlety poněkud monotónní. Ne, že by mě jiná místa nezajímala, ale zkrátka, Vysočina je magický kousek krajiny a člověka tak nějak pohltí. Zvlášť, když odtud pochází celá polovina mé rodiny. Pamatuji si, jak jsem u babičky zalezla do postele pod velkou péřovou duchnu a dožadovala se jejího poutavého vyprávění z dětství, které strávila právě tu - partyzáni za války, cikáni za vesnicí, spousty sněhu, všude se chodilo pěšky a hlavní bylo hospodářství - kráva, kozy, husy a práce na poli.
Pro nás už je to vzdálené. Z města se těžko budeme starat o hospodářství. Ledaže bychom nechali naší kvalifikované práce ve městě a rozhodli se žít v místech, kde bez auta v dnešní době můžete pracovat buď přes internet, nebo v družstvu.
A tak radši o tom jen sníme, když si zapálíme v kamnech a přes okna se díváme na velkou kamennou stodolu, která tu zbyla jako pozůstatek staré generace. Původní dřevěnici, kde se babička narodila a kde strávila dětství, babiččin bratr zboural a na jejím místě postavil v 70. letech břizolitový domek, jakých je v okolí spousta. O to jsme měli jednodušší start, i když, pravda, začátky tu nebyly zas tak pohodové. Prastrýc žil postaru i v novém domě.
A teď bych si dokázala představit tu strávit celé léto. Dvakrát do týdne nakoupit v pojízdné prodejně základní potraviny, občas si sjet řídce jezdícími autobusy do města za větším nákupem. A procházet se kolem, něco dělat i na domě, jelikož tu je práce nepřeberné množství... Jo, to by bylo fajn.
Tak aspoň na posledních pár dní červencové dovolené. A tentokrát jsem dobrodružně startovala sama. Vlaky a autobusy to trvá "jen" o dvě hodiny déle než autem (tři hodiny místo jedné). A vlaky a autobusy na sebe samozřejmě nijak zvlášť nenavazují, tak jsem si alespoň stihla nakoupit.
K večeru jsem podnikla malou procházku po okolí, než se přihnaly mraky, které ovšem stejně šly bokem.
Vrbovka úzkolistá kvetla všude
Tato panoramata se zkrátka neomrzí...
Dramatické počasí
Kořist z procházky. Vydržela krásně čerstvá až do neděle (taky v těch sotva dvaceti stupních vevnitř...).
Z koupelny
Druhý den (ve čtvrtek) jsem počkala na pojízdnou prodejnu, nakoupila chleba a vynikající jogurty a tvarohové dezerty a vyrazila pěšky na vlak, naproti sestřenici Hance, která tu se mnou těch pár dní měla strávit. Na vlak je to nejkratší cestou osm kiláků a svižnou chůzí jsem to zvládla za 1,5 hodiny (ale je to převážně z kopce, naopak to bude nejspíš horší).
Cestou na vlak kolem pole a moje oblíbené chrpy.
Jen o kousek dál ovečky na pastvě s parádním výhledem.
Za chvilku přijíždí vlak
Vlak přijel na čas, Hanka v něm seděla, takže jsme mohly šťastně vyrazit trochu větší oklikou zpět na chalupu. Svítilo sluníčko, ale foukal opravdu čerstvý a poměrně chladný vítr.
Podobně jako na kole kolem Bílého potoka jsem se spolehla na cestu v mapě a museli jsme to vzít kus přes pole, polozarostlý remízek a louku.... Alespoň trochu dobrodružství.
Příjemná cesta krajem lesa Pičulín
Vojtěchov dole. Vlevo na obzoru se zvedá Metodka s Koníkovem, další vrcholek vykukující na obzoru přibližně uprostřed je Kamenice a kousek od ní vpravo rezervace Vlčí kámen. Někde tam dnes ještě půjdeme.
Kytičky divoké
Kytičky zahradní
V lese bylo přece jen lépe. Slunko na nás nepražilo a studený vítr nefoukal. A na slunných kouscích i pár borůvek bylo. Ale letos je to celkem slabota.
Příjemná cesta lesem.
Kamenice je klasika. Opět bylo vidět až do Orlických hor a na Kraličák. A to příjemné klonící se sluníčko. Vítr se utišil a my se nemohly přestat kochat.
Poslední kopeček před cílem
Měly jsme toho dost. Hanka byla ještě dopoledne v práci, já zase měla v nohách jednou tolik kilometrů - celkem to mohlo být i dvacet.
....pokračování v dalším příspěvku.
Žádné komentáře:
Okomentovat