Ráno jsme se probudili do dosti nevlídného dne. Ale nepršelo, to bylo hlavní. Pobalili jsme se, Marek dojedl zbytek jahod a vyrazili jsme kousek na odbočku na Prosiek a až dozadu k hřišti na placené parkoviště (na celý den 2 eura). Chvilku jsme poseděli v autě zatímco jsem snídala a chystala svačinu, ale počasí nevypadalo o moc líp. No nic, přinejhorším zmokneme. Pláštěnky máme.
Louka na které jsme spali (pro ubrání romantiky podotknu, že v autě :) a na nedalekém keři se houpal tampon :/)
Na obloze se válely tmavé mraky, foukal vítr a bylo asi 12 stupňů. Ale vyzbrojili jsme se teplým oblečením a vyrazili na cestu.
Hned nás upozorňovaly cedule, že vstup je na vlastní nebezpečí, jelikož se odstraňují následky polomu.
Ústí Prosiecké doliny a tam nahoře vrchol Prosečné (1372 m.n.m.). A žlutá kozí brada v popředí.
Celou naší trasu nás provázela naučná stezka.
Samotné ústí doliny.
A kousek jak jsme vešli do doliny, už to začalo - pětiprstka žežulník.
Vemenníky rostly na každém rohu. Dvoulistý či zelenavý ?
A začínají skály...
Vráta. Kromě úzké soutěsky se tu nachází četné vyvěračky krasových vod. Některé úseky Prosiecké doliny bývají za sucha zcela bez vody - ta si to proudí někde v podzemí.
Polom zasáhl i dolinu.
Žabka zapózovala a pak odskočila.
Mé oči na šťopkách byly odměněny. Tořič hmyzonosný. Takoví malí medvídci.
Hojně rostoucí stokroč horská (slovensky stokráska)
Cesta vedla chvílemi korytem potoka, jehož vody tečou někde v podzemí. Chvílemi jsme se prodírali mezi větvemi popadaných stromů...
Někde už lesáci turistům pomohli. Nebylo to ale jen tak tuto prolézačku zdolat - smrky to byly opravdu velké a s batohem, hůlkama, foťákem kolem krku a především s mýma krátkýma nohama to byla občas pěkná fuška.
Hnědý na hnědém pozadí. Jak jinak. Hlístník hnízdák to ani jinak neumí. Ale člověk ho pozná zaručeně...
Odbočka k vodopádu Červené Piesky.
Vodopád Červené Piesky má asi 15 metrů a pokud není opravdu hodně vody, teče jen tenkým pramínkem. Ale i tak je to hezké místo.
Tekl. Žádný proud to nebyl, ale aspoň něco.
Hvězdnice alpská
Poslední úsek byl nejpříkřejší s dvěma žebříky.
Kvetlo to všude.
Zvonečník
Tentokrát prstnatec. Nejspíš májový.
Za těmito úzkými místy už dolina končí a krajina se otvírá v louky s výhledy na kus Roháčů a masiv Prosečného. Dá se tu odbočit nahoru na vrchol Prosečné, ale to se nám nechtělo. Na kopec půjdeme zítra. Už jsme se těšili na halušky v nejbližší dědině.
Nádherně rozkvetlé louky na rozcestí Svorad
Někde převládal kohoutek s pryskyřníkem tak intenzivně...
...že zbarvily celé louky do žluta a růžova...
Roháče se stydlivě schovávaly v mracích (vzadu Baníkov). Vpravo ten ostrý vrchol je Ostrá a vlevo od ní Sivý vrch. Tudy půjdeme zítra.
Kalina obecná
Jen tak mimochodem vedle cesty rostoucí další pětiprstky.
Trochu šikmé panorama - Ostrá, svažující se údolí do Kvačianské doliny a spooousta kopretin.
Takováto hustota na celých lánech luk. Červen v horách je prostě nejlepší.
V hospodě ve Veľkém Borovém jsme si dali halušky - co jiného taky?
Další pětiprstka - pořád žežulník nebo už hustokvětá?
Pohled zpět.
Začátek Kvačianské doliny je užší a strmší. Vlastně je to Borovianská tiesňava, podle Borovianky, říčky, která dolinou protéká. Před vodními mlýny v Oblazoch se stéká s Ráztockým potokem a spolu se vlévají do Kvačianky.
Začátek Kvačianské doliny.
Bradáček vejčitý. Mám pocit, že jsem celý výlet koukala víc po kytkách u cesty než po skalách. Jinak bych si těchto nenápadných druhů nevšimla.
I tu jsou tiesňavy, jen se jimi přímo neprochází.
A hned na místě, odkud jsem fotila předcházející fotku si to hověla samotinká protěž alpská (slovensky trefněji plesnivec).
Tento vodopád - Ráztocký - tekl taky, ale opravdu malinko.
Kozlík lékařský
Vodní mlýny v Oblazoch v Kvačianské dolině
Oblazy jsou osada (obsahující 2 mlýny z 1. poloviny 20. století) v Kvačianské dolině, kousek za soutokem 3 potoků. Vody tu tedy bylo dost na to, aby poháněla mlýnská kola. Původně v údolí bylo mlýnů víc, ale některé sebrala voda.
Od začátku 20. století tu se energie získáváná z vody využívala i na výrobu desek a šindlí a dynamo produkovalo stejnosměrný elektrický proud.
Během války a po ní už mlýny postupně pustly a rozpadaly se až je na začátku 80. let začali dobrovolníci ze SZOP (slovenské ČSOP - ochránci přírody) opravovat a tak se zasloužili o poslední funkční vodní mlýn na Slovensku. A to jich prý na začátku 20. století byly ještě tisíce.
Vstupné je dobrovolné a prohlédnout si můžete celý mlýn. Od mlýnského kola, převodů a místnosti, kde se mlela mouka, ale také do patra, kde převody poháněly katr (rámovou pilu na desky), cirkulu a další zařízení pily. Všechno pěkně s názornými obrázky vysvětlené... a moc sympatické místo.
Pohled od Horního k Dolnímu mlýnu.
Na snímku chybí ještě kozenky, které se pásly kolem.
Poslední funkční vodní mlýn na Slovensku (kolo je vlevo - mimo záběr)
Důmyslné chlazení otáčejícího se kola v ložisku. Tohle je jen část. Kolo z roku 2003 má jinak průměr 3 metry a je postaveno tradičními řemeslnými postupy, které už dneska upadají v zapomnění.
Tak jsme se tu porozhlédli, koupili si něco na památku, vhodili nějaký dobrovolný příspěvek a vyrazili na cestu.
Kvačianská dolina není tak úzká jako Prosiecká, takže tudy prochází i normální šotolinová cesta - značená dokonce jako cyklostezka, i když převýšení a vyčuhující kameny uprostřed cesty jsou občas docela vražedné. Cesta se vine v jednom svahu, poměrně vysoko nad řekou. Svahy doliny jsou zarostlé lesem, ale občas se objeví skalka, z které je možno nahlédnout do prostoru.
Nová vyhlídka na dolinu.
Pohled směrem dolů z doliny
Tam dole teče řeka...
Přes Kvačianskou dolinu vedl dlouho jen úzký chodníček. V roce 1849 chodník rozšířili ruští vojáci jdoucí na pomoc rakouskému císaři a pak už cestu rozšiřovali místní. V letech 1934 a 1947 proběhly další velké úpravy (rozšiřování, snižování výškových rozdílů).
Soudruhové se dokonce snažili o cestu spodkem doliny kolem mlýnu v Oblazech (je tam patrný začátek), ale naštěstí příroda byla silnější. V 60. letech se ještě trochu upravila a stala se průjezdnou jak pro osobní, tak pro nákladní automobily. Občas i nějaký telefonní sloup můžete najít podél cesty.
Ještě v 80. letech 20. století byla cesta jednou z hlavních spojnic Oravy a Liptova pro automobily!
Zapomeňte na asfalt.
Další druh orchideje (dnes už sedmý) - kruštík tmavočervený, ještě zavitý.
U ústí Kvačianské doliny je parkoviště s bufetem, které je víc ve stínu než to Prosiecké. A ani se tu neplatí. Cyklistů i chodců jsme na cestě přes Kvačianskou dolinu potkali hafo. V Kvačanoch mají prý i minipivovar.
Ale odbočili jsme na žlutou pod kopcama po loukách do Prosieku a už bylo lidí hned méně.
Stoupáme po loukách a vracíme se k ústí Prosiecké doliny. Liptovská Mara jako na dlani.
A tady kruštík tmavočervený rozkvetlý.
Liptov a Nízké Tatry jako na dlani. Od Veľké Fatry až po Kráľovu Hoľu byl vidět celý hřeben.
Louky plné měkoučké trávy. Sundali jsme pohorky a kus cesty šli bosky a kochali se Liptovem a v dálce hřebenem Nízkých Tater (Chopok - ten s těmi světlými místy na svahu - sjezdovky).
Náprstník velkokvětý
Zvláštní choroba či parazit na trnkách.
Přijeli jsme na parkoviště ráno mezi prvníma a odjížděli mezi posledními. Ale není nad to strávit takový pěkný den (i když to ráno vůbec nevypadalo) v takovém krásném prostředí.
A jelikož bylo relativně brzo (opět kolem šesté hodiny), zajeli jsme ještě prozkoumat vodopád Lúčky (13 metrů vysoký vodopád na travertinu. Do lázeňské dědiny Lúčky vede velkoryse široká silnice, vzadu komunistický hotel s obrovským vybetonovaným parkovištěm. K vodopádu vede pohodlný chodník.
Už přítok nad vodopádem byl plný travertinových kaskád.
Tu je vodopád v celé své kráse... jen škoda té nechutné nádrže a ošklivých betonových zídek. Ale aspoň jsem si nemusela vytahovat stativ.
Roháče se odkrývají - Baníkov.
Večer jsme se přesunuli do ATC Liptovský Trnovec, nyní Maracamping, kousek od Liptovské Mary. Člověk by řekl, že by mohl mít kemp vlastní pláž, ale ne, ta je zvlášť, takže sice na přehradu ubytovaní vidí, ale dostanou se tam jen s páskou na ruce. Ovšem nás to až tak netrápilo. Večer se rozfoukal silný vítr, takže jsme byli rádi, že se můžeme schovat do auta.
Kemp byl v pohodě. Za dva lidi a auto jsme zaplatili 11,70 euro. Kromě nás tam byly asi 3 stany nějakých motorkářů, obytné auta z Francie a Německa. Jinak příjmené prázdno. Kuchyňka s dřezem, mikrovlnkou, rychlovarnou konvicí a vařiči, kde se dalo pohodlně uvařit... Všechno by bylo fajn, kdybych nepotřebovala do dámských sprch.
Přijeli jsme, spocení a unavení. Marek šel do sprch první. Rozplýval se nad perfektní horkou vodou, že to byla lahoda. Parádní sprcha prý. Tak jsem si natěšená posbírala věci a hurá si to taky užít. Jenže nejsou sprchy jako sprchy. Nejspíš v rámci šetření s vodou začal kemp modernizovat už staré baterie (kterými jim prokapávají hektolitry, protože nejdou zatáhnout). Smůla pro mě, že začali na dámských sprchách.
To, že sprchy byly jedna velká místnost s kotci se závěsy (bez jakéhokoli háčku na věci), která se navíc nedala zamčít (takže kdokoli může na návštěvu). Pořádně rozsvítit se nedalo, ale ok, i slabé světlo mi stačí. Věci jsem si položila přes půl místnosti u umyvadel, ručník s tričkem přehodila přes tyčku se závěsem a věřila, že mě horká sprcha zvedne náladu.
Možná už správně tušíte, že tomu tak nebylo :) Klasická baterie nikde, jen knoflík na zmáčknutí a kdesi nahoře ve zdi tenká tryska na vodu. Zvyklá z ostatních kempů, tak ok, budu to mačkat, čert to vem. A samozřejmě jsem byla smířená, že na začátku budu mačkat několikrát, než poteče teplejší voda.
Jenže co byl tady asi největší problém byl ten proud vody. Opravdu prudký, ale natolik jemný (spíš jak vysokotlaký rozprašovač), že ve sprše byla hromada aerosolu, ale většina vody se mě ani nedotkla. Navíc ten silný proud dělal takový průvan, že ač voda tekla už nejspíš poměrně horká, stejně jsem si drkotajícíma zubama málem prokousla ret. O tom, že spláchnout takovým proudem-neproudem ze sebe šampon nebo se umýt na jiných místech než na zádech... s tím se nepočítá.
Naprosto zmrzlá a frustrovaná jsem došla zpět k autu a vysypala ze sebe veškeré své trápení. Marek se dost divil, protože on měl klasickou sprchu s normální baterií a šlauchem kterým se mohl umýt kde chtěl, voda parádně teplá, sprchový kout měl předsíňku s háčky... Takže když v Trnovci v kempu do sprch, tak jedině na Pány.
__________________________________________________________________________________
