Každý rok mezi zimními svátky chodíme pokořit Keltek (já jsem to zatím zvládla každý druhý rok) - vrchol uprostřed Malých Karpat. Tento rok jsme se ale nějak nedomluvili a tak jsme vyrazili jen sami a změnili si cíl, protože na Keltek se šplhat v tomto bahně - to si ani nechci představovat.
- Keltek I - 2008 (slunečný den, ráno -8 °C)
- Keltek II - 2010 (slunečný den, dole inverze, ráno -15 °C)
- Keltek III - 2012 (slunečný den, ráno -5 °C)
Plán jsme změnili na jiný neznačený kopec, víc na severu Malých Karpat - Veterlín (723 m.n.m.), jehož hřeben se táhne rovnoběžně s hřebenem Zárub (754 m.n.m., nejvyšší vrchol Malých Karpat) a výhled ze Zárub na jih je tedy Veterlínem značně (ne-li úplně) omezený. Ale na samotném Veterlíně jsou Malé Karpaty jako na dlani a minimum lidí - my na hřebeni Veterlína potkali čtyři.
Na Veterlíně už jsme byli (na jaře 2011).
Výlet jsme tradičně začali ve Smolenicích a tentokrát beznadějně vyschlou dolinou Hlboče jsme stoupali nahoru. Ze Smolenic vede od letoška nová naučná stezka právě dolinou Hlboče a přes louku Vlčiareň postupuje k jeskyni Driny a zpátky do Smolenic.
Začínáme tradičně dolinou Hlboče.
Přes holé stromy jsou krásně vidět skály nahoře. Vodopád dle očekávání netekl, málo vody.
Nad vodopádem.
Umělá jeskyňka upravená jako kaplička
Schody ke kapličce.
Louka Vlčiareň
Tradičně Čertovým žlabem do sedla pod Záruby
Bunda, čepice, šála jdou dolů, spodní část nohavic (ještě mám podvlíkačky) taktéž, rolák rozepnu, rukávy vykasám a stejně ze mě řine pot. Je předposlední den v prosinci...
Krátké vydechnutí a další stoupák, přece jen Smolenice mají 250 m.n.m., Veterlín skoro o pětset víc.
V sedle jsme trošku oschli, oblékli se, posilnili ovocem, cukrovím a čajem a vydali se po neviditelné stezce nahoru na hřeben Veterlína.
Hned kousek pod vrcholem Čela (jeden konec celého hřebene) se nachází Hačova jaskyňa objevená před 12ti lety (jen poklop v zemi). Stále se tam něco děje, protože od posledně se kolem válí spousty kamenů, které rozhodně nejsou z povrchu...
Cestou nahoru pěkně fouká. Ne nadarmo se tomu říká Veterlín. U vrchu jsou zbytky sněhu a popadané námrazy, která tu byla před Vánoci.
Jakmile přejdeme na druhou, jižní stranu hřebene, svět jakoby se proměnil. Sníh nikde, bezvětří a slunko to do nás pere... a žádné stromy - jen výhled do sluncem zalitého masivu Malých Karpat (ten dvojkopec před námi je zmiňovaný Keltek, kterému jsme právě nevěrní).
Klokoč, Vápenná a Vysoká v zákrytu.
Krásné cirry, v dálce prosvítal i Nitranský Zobor a Tríbeč, kouř je z atomky u Jaslovských Bohunic a úzká vodní nádrž Boleráz vpravo uprostřed polí. Dole, jak začínají kopce se krásně rýsuje zahnutý zářez doliny Hlboče, kde jsme začínali naši dnešní cestu.
Až jsme se nahřáli a posilnili - zrovna bylo poledne, vydali jsme se po skalnatém hřebeni dál. Občas byla stezka patrná, občas se ztrácela ve sněhu, kamení a četných popadaných haluzích. Občas vedla po návětrné, stromy zarostlé severní straně, občas po příjemně vyhřáté a o poznání volnější, ale strmější straně jižní.
Ty příjemnější části hřebene...
Další díra v zemi - Tomášova sonda
Konečně závěrečné stoupání na vrchol Veterlínu.
Ze skalek před vrcholem je i skromný výhled na severní stranu - vpravo ostrý vrcholek Čela, kde začala naše cesta po hřebeni. Vlevo se táhne hřeben Zárub.
Hřeben zárub se skalkami a zříceninou Ostrý kameň. Vidět byla i Senica, Bradlo a Javorník v Bílých Karpatech.
Hrad Ostrý kameň jako na dlani - stejně tak JZD Buková :)
Nad hřebenem plachtilo 5 rogalistů - zrovna v tomto záběru nemám žádného :) Dobře na ně stejně bylo vidět akorát dalekohledem. Vpravo na vzdáleném hřebeni je vidět bílý flek - to je Bradlo. A přímo uprostřed vzadu z oparu vystupuje dvoukopec - tak ten vlevo, trochu vyšší, je Javorina (Javořina), nejvyšší vrchol Bílých Karpat (dalekohledem jsme viděli i vysílač).
A máme po sluníčku, nasunuje se oblačnost.
Malé Karpaty
Opět kopce v zákrytu - Čierná skala nejblíž před námi, za ní mírně vlevo Klokoč, pak úplně vpravo Vápenná a za ní vykukuje ostrá Vysoká.
Keltek - ten vrchol vlevo - vrchol vpravo se jmenuje Jelenec. A mezi nimi vzadu prosvítá masiv Velké Homole s rozhlednou na vršku - kterou jsme opět viděli jen dalekohledem.
Vrcholové partie Veterlína. Vzadu prosvítá Čelo a Záruby.
Naše cesta dolů.
Poslední ohlédnutí - z Malých Karpat je vidět jen slepé žebro táhnoucí se od Doľan až po Horné Orešany - jeden z vrcholů se také jmenuje Slepý vrch (byli jsme tam vloni - vlastně ještě letos)
Klesáme dolů - krásné napajedlo.
Díky bahnu, které tu je už delší dobu bylo všude vidět spousta stop od zvěře, která se nejspíš na tomto jižním svahu ráda zdržuje.
Cestou z vrcholu Veterlína jsme měli namířeno k jedné zastávce, kterou jsme si vyhlídli už posledně - jeskyně Malá Skala. Z článku uvedeného v deníku u Hačovy jaskyně vyplývá, že Malá Skala je opravdu malá. Průrva ve skalnatém masivu zhruba 40 cm široká a nahoru se zužující, nějaký trošku větší prostor za úvodní plazivkou je, ale to co následuje, je ještě horší, takže jsme si tam jen zvědavě posvítili a šli zas dál.
Zastavujeme se tam, kde jsme to minule prošvihli - u jeskyně Malá Skala.
Je opravdu úzká a dlouhá - baterkou jsme si posvítili tak do 10 metrů - dál přes skálu už vidět nebylo, ale jeskyně je ještě hlubší.
Masiv malé skaly. Vpravo se zvedá Veterlín.
Traverzovou cestou podél hřebenu nazpět. Námraza, foukalo a tak na jediném sněhu široko daleko plno bukvic...
Cestou jsme potkali spoustu zvířat, škoda jen, že jsem zrovna nedržela v ruce stativ s foťákem a takovou pětistovkou ohniskem a clonou 2.8 (ještě kdybych takový měla) - hned bych sem mohla dat víc snímků :)
Začalo to stádečkem muflonů, které trpělivě vyčkávalo v břehu nad námi co bude.. pak se líným krokem klidili do bezpečí.
O kousek dál jsme vyrušili na cestě v dálce něco velkého - jedině laň nebo jelen. Ale zmizelo to v podrostu mladého bukového porostu. A pak se dala do pohybu větší masa. Dole ve svahu pod námi jsme slyšeli pořádný randál, padající kamení, šustící listí... když jsme opatrně popošli dál, vzrostlým lesem ve svahu pod námi si to štrádovalo stádo laní (možná i nějaký ten jelen, ale moc paroží jsme neviděli), které mělo minimálně 30 členů. V podrostu nad námi šuchotaly srnky a když jsme vyrazili dál, narazili jsme na stádo jak přechází stezku nahoru kus před námi. Pro foťák daleko, ale alespoň jsme se dívali. Tolik zvěře pohromadě jsem ještě neviděla.
Při klesání dolů už mi dva mufloni křižující cestu přišli naprosto běžná věc.
Zahlédli jsme i kozenky - byly daleko, fotka je hodně zvětšená.
Příjemná cesta, sice občas zarostlá...
Celkem 12 kilometrů, převýšení 450 metrů a spousta zvěře...
Žádné komentáře:
Okomentovat