...ale stejně tam jdeme.
Je to vlastně jediný vrchol v okolí Častej, dosahující téměř na hranici 700 m.n.m.
Mě to vždy vyšlo na střídačku. Poprvé jsem byla (rok 2008), pak rok pauza - v roce 2010 byl rekordní mráz a rekordní účast, možná proto šli další rok jen 3 lidi. A já opět až letos. Ale nutno podotknout, že pokaždé, když jsem se na Keltek vypravila, svítilo slunce. A letos se počasí vydařilo zatím asi nejlíp.
Den před výstupem sice ještě dopoledne v některých částech Malých Karpat pršelo, ale záhy začalo foukat, mraky se rozehnaly a vysvitly hvězdy a měsíc, který byl v úplňku.
Sraz byl 8.45 tradičně v Časté u kostela. Teploměr ukazoval jen -5°C, příjemnou změnu oproti minulým ročníkům (2008 bylo -8°C, 2010 zase -15°C). Na místě srazu jsme byli, stejně jako posledně, první. Za chvilku přijel autobus a přidala se k nám Andrea a když si zkontrolovala, kdy jí jede poslední autobus, připojil se k nám i Adam. A tak jsme mohli vyrazit do doliny ke kamenolomu, kde jsme se akorát potkali s Jožkem a Monikou, kteří už za sebou měli kousek cesty z Červeného Kameňa. Naše výprava se tímto stala kompletní a mohli jsme vyrazit vzhůru do kopce.
Stoupák je to pozvolný, ale nekonečný. Za první zatáčkou jsme ze sebe sundávali první vrstvy. Sníh zmrzlý s ledovou krustou na povrchu, takže jsme byli vděční za vyjeté koleje od poľovnických aut, v kterých byla jen zmrzlá zem.
Po úvodním táhlém stoupáku se jde chvilku z kopce a po rovině. Pohled zpátky.
Tempo nasadil trénovaný Jožko. Pravidelně si dává půlhodinový rychlovýstup na Kuklu z Červeného Kameňa, účastní se Častovskej pedesiatky a dalších podobných pochodů, takže pot tekl proudem a stejně jsem mu nestačila. Párkrát jsem se zastavila něco vyfotit a postavy zmizely v nedohlednu. Poslední dobou jsem maximálně od rána do večera běhala z jedné laboratoře do druhé a měřila jako divá. Mezitím ještě sháněla dárky a léčila nachlazení, takže na udržování a pěstění kondičky rozhodně nebyl prostor.
Rovinatý úsek vede skrz krásný vzrostlý bukový les.
A přes mýtinu jsme viděli i cíl našeho dnešního putování - Keltek.
Po vichřici před skoro třema rokama padlo v malých Karpatech poměrně dost lesních porostů. Alespoň se nám ukázal hřeben Vápenné v celé své kráse.
Výhledy byly i na druhou stranu - bezejmenný kopec ve zvernici.
Nicméně v půli závěrečného výstupu nás přední voj na sluníčku v závětří počkal a spolu jsme vyrazili na vrchol. Všichni, nejenom my lehcí, jsme museli využívat vyšlapané stopy, protože ledová krusta v některých místech v pohodě unesla i dospělého skákajícího chlapa. Náledí ze stromů už opadalo a pomohlo tak původní ledové vrstvě ještě zmohutnět.
Výhledy po absolvování nevětšího stoupání. Cestička kolem plotu zvernice je rok od roku zarostlejší mladým bukovým podrostem. Příště zkusíme najít nějakou schůdnější cestu asi... Pohled zpět, kudy jsme přišli.
Po krátkém vydechnutí poslední stoupák.
Obnažené větve
Bonsaj :)
Na vrcholové skále foukal vítr, ale donesených pár suchých polínek, papír a Andreiny záchranné sirky splnily svůj účel, rozhořely se, ohřály nás a opekly i slaninku.
Vrchol
Vracíme se vždy stejně - jinak to nejde protože další možná cesta vede přes zvernicu a tam má běžný smrtelník vstup zakázán. Cesta dolů už byla rychlá, jen to klouzalo směrem dolů trochu víc. Dole u kamenolomu jsme byli ve dvě hodiny. Většinou se přišlo skoro za setmění či za tmy.
Klesáme podél plotu. Pohled zpět.
Výhled z místa, kde jsme se zastavovali i při cestě nahoru, je i na rozhlednu Veľká Homola.
A ještě pohled zpátky na Keltek a vzadu táhnoucí se hřeben Vápenné.
Chvilku jsme poseděli v Pizzerce na čokoládě a hurá do tepla se pořádně rozehřát.
Tak příště zas!
Žádné komentáře:
Okomentovat