V sobotu mělo být odpoledne hezky, v neděli mělo pršet. Skutečnost byla nakonec úplně opačná. Každopádně hody v Časté byly o týden dřív, než jsme čekali, takže pozvání na kačku s kapustou a lokšama nešlo odmítnout. Náš sobotní výlet jsme tedy museli zkrátit a stihnout do dvou odpoledne.
Podle předpovědi jsem spoléhala, že se mlha rozpustí nebo roztrhá, ale to by náš cíl, 754 metrů vysoká Vysoká :), musela být o takových 200 metrů výš, aby se moje představa vyplnila.
Na Vysoké jsme byli už dvakrát:
Při poslední návštěvě Vysoké jsme zažili i roztrhané mraky nad vrcholem a tajně doufali, že dnes se roztrhají taky...
Vyjeli jsme na Zošku, až za hřbitov k posledním chatám před závorou na modré směrem na sedlo Hubalová a vydali se lesní cestou nahoru na Čermákovu lúku. Byly 4 stupně nad nulou, vlhko a mlha tak na 20 metrů.
Ale do kopce jsme se zahřáli. Původně jsme chtěli Čermačku obejít po malém hřebínku který vede mezi modrou a červenou značkou, ale jelikož jsme nenašli příslušnou odbočku (cesty na mapě a ve skutečnosti jsou přece jen jiný pojem) a hustá mlha je přece jen pro orientaci poměrně nevhodným prostředím.
Pohled do lesa z Čermákovy lúky
Čermákova lúka (Čermák, Čermačka) je ideálním místem pro zastavení. Nachází se tu studánka Modranská Baba a celá lúka nese název po Josefu Čermákovi. Byl to místní "Huncokár", tedy městský dřevorubec a je tu pohřben s manželkou a 4 dětmi. Náhrobek celé rodiny obnovil Klub Slovenských Turistů v červnu letošního roku.
Náhrobek Čermákovy rodiny
Pohled do lesa v okolí
Na kraji louky je vysazeno několik mladých borovic...
Na Čermačce se pohybujeme relativně často, protože je to místo, které míjíme už při našich cyklovýletech, na běžkách, nebo po cestě na Skalnatou, Vysokou, a z Veľké Homoľy je to taky kousek.
Nabrali jsme vodu ze studánky a vyrazili dál po červené na Hubalovú.
Při přechodu hřebínku po červené cestou na Hubalovú stával na kraji lesa mohutný buk. No, zafoukalo a nepřežil... škoda ho.
Výhled z mechu...
Ještě jeden z plánů bylo zajít na Taricové skály, ale kvůli časové tísni a mlze jsme se rozhodli pro Vysokou. Alespoň nějaký vrchol pokořit.
Mezi Hubalovú a Panskými uhlisky. Barvy zajišťuje jen turistické značení...
Pohled do korun statných buků. Kdyby svítilo sluníčko, pohled by byl hned barevnější. Škoda...
Ponurých míst bylo po cestě habaděj
Můj oblíbený strom
Pro srovnání květnový pohled na ten samý strom...
Těsně před začátkem závěrečného stoupání pro nás lesáci připravili prima bojovku. V mladém prořezaném lese ležely na zemi cik cak přes sebe kmeny buků i s turistickými značkami, cestička (stejně jako okolní terén) zasypaná vrstvou listí. A do toho mlha. A teď kudy? Naštěstí jsme věděli směr a zanedlouho se napojili na cestičku ve svahu.
Stoupáme vzhůru
Tam nás ovšem čekalo blato. A jak jsme po cestičce stoupali výš, nabýval hukot větru v korunách stromů na síle. Kondenzovaná mlha na listech na nás vlivem poryvů větrů doslova pršela.
Poslední a jediná zatáčka. Na vrcholový hřeben je to už kousek.
Začátek hřebene jsme jenom proběhli a těšili na tu jeho skalnatou část, kde stezka jde po té mírnější straně hřebene, kde je závětří. Podobně jako na Vápenné je ze strany od Malých Karpat hřeben skalnatý a v podstatě svislý a odtud fouká vítr. Na té mírnější straně (směrem na Záhorie) je pak příjemné závětří.
Vrcholový stožár
Doklopýtali jsme po vlhkém vápenci a listí kolem stožáru až k vrcholovému kříži, tam jsme se zašili do závětří, otevřeli termosku a čekali, až se cáry mlhy, které vichr hnal přes hřeben, třeba trochu roztrhají. A opravdu. Místy byl vidět obrys slunce, že tam někde nahoře je. A místy se udělala v mlze díra a vykoukla čistá obloha jen se střední oblačností.
Je tam
Provoz byl na Vysoké poměrně velký, co chvilku jsme narazili na menší či větší skupinku lidí, jdoucích především směrem ze záhorské strany.
Cesta zpátky už byla rychlá. Od blata jsme měli jen kraje nohavic, ani jeden z nás nespadl.
Už delší dobu si dělám zálusk na blízké okolí Vysoké, zbylou část hřebene a přilehlé skalky, ale to až budeme moct vyběhnout na celý den.
Žádné komentáře:
Okomentovat