Ve Slovenském Raji jsem vlastně byla už dvakrát. Jednou jako roční prcek v sedačce na zádech rodičů a podruhé před devíti lety v chatkách v kempu Podlesok. Moc se toho nezměnilo... Děda tomuto národnímu parku ze srandy, kvůli krkolomným cestám skrz rokliny, říkal Slovenské Peklo :)
Itinerář jsme nijak neplánovali, původně jsme chtěli zůstat až do neděle, ale počasí nás přemluvilo k dřívějšímu návratu.
Den první :: Cesta na východ
Den druhý :: Suchá Belá, Kláštorisko, Obrovský Vodopád
Den třetí :: Prielom Hornádu, Tomášovský výhľad
Den čtvrtý :: Dobšinská ľadová jaskyňa, Zejmarská dolina
Den pátý :: Levoča, Spišský hrad, Sivá brada
Den šestý :: Veľký Sokol, návrat domů
První tři dny v této první části, čtvrtý až šestý den najdete v části druhé.
Den první – pondělí 6. srpna
Vyráželi jsme v osm ráno z Brna. Dvě auta, sedm lidí (já, Kristy, Jarda, Milošek, Barča, Ivan a Zuzka), 375 km před námi a teploty nad třicet. Bylo se opravdu na co těšit.Se zastávkou na haluškách v salaši Krajinka před Ružomberkom jsme to ale zvládli a zdárně jsme se ubytovali v kempu Podlesok u Hrabušic. Ubytování sice trošku vázlo na dvojce neochotných a pomalých zaměstnanců kempu, kterým jsme museli vše opakovat nejméně třikrát a asi za trest, že jsme byli tak rychlí, nám neřekli, že je do sprch třeba kouzelných žetonů (jeden za 30 centů). Těch je v celém kempu pomálu (ohnutý plech, jaká vzácnost...) a proto nám jich potom nechtěl prodat dostatečnou zásobu na celou dobu pobytu. Hned mi vytanula na mysli památná věta z Hospody na mýtince: "Postavil si hospodu, ale chodili mu tam lidi..." Ale nutno podotknout, že za pár dní tam byl jiný recepční, který byl příjemný, ochotně se s námi bavil a ukazoval nám i počasí na další den na netu... Záleží na člověku.
Nicméně sprchy i záchody byly v pohodě (nové) a voda až na pár malých vyjímek teplá. Horší bylo už podcenění kapacity kempu a proto řady byly na denním pořádku. A to kemp nebyl zdaleka plný.
Večer jsme v hospodě nad ledovou tříští, kofolou a pivem naplánovali další den.
Den druhý – úterý 7. srpna
Čekala nás klasika Slovenského Raje – Suchá Belá. Počasí vypadalo slibně, v devět hodin jsme vyráželi na trasu rovnou z kempu. Koupili jsme vstupenku na 3 dny za 3,5 euro a hurá na trasu.Suchá Belá je asi nejznámější a tím pádem nejnavštěvovanější soutěskou v Slovenském Ráji. Poprvé prošel člověk celou tiesňavu v roce 1910, v roce 1957 byla zpřístupněna celá návštěvníkům. Nacházejí se v ní 4 vodopády, z nichž nejvyšší Misové vodopády, kousek za začátkem doliny, padají v kaskádě z výšky 29,5 m. Na délce 3,8 km má trasa převýšení 409 metrů s četnými kovovými a dřevěnými žebříky, rošty, stupačkami a řetězy.
Spodní část Misovských vodopádů
Misovské vodopády z půli cesty hore.
Další část Misovských vodopádů. Nějak mi ty žebříky přišly vyšší než před těma 9 rokama...
Okienkový vodopád (12,5 metru) kousek od konce doliny
Po náhorní plošině zvané Glac jsme došli do centra Slovenského Raje, na Kláštorisko.
Kláštorisko, v pozadí Vysoké Tatry
Kláštorisko je místem ve Slovenském Raji, kde se stýká několik turistických tras, od roku 1923 tu stojí turistická chata (draho - kofola za 2 eura). Na Kláštorisku se skrývali obyvatelé okolních obcí před Tatary, později zde byl postaven kartuziánský klášter (přelom 13. a 14. století), ale stopy osídlení nese lokalita i z dřívějších dob. V 15. století zde sídlili husité, pak bratríci a v 16. století byl klášter zbourán.
Po občerstvení v stínu borovic na louce jsme vyrazili na krátký okruh k Obrovskému vodopádu (60 metrů, druhý nejvyšší vodopád v Slovenském Raji) v tiesňavě Kyseľ. Dolina byla zpřístupněna už v roce 1925, avšak vodopád se obcházel až do roku 1975, kdy byly nainstalovány pomůcky pro jeho zdolání. Jenže už rok nato zachvátil blízký svah požár a žebříky byly z bezpečnostních důvodů odstraněny. Teď vede jen slučka na most nad Obrovským vodopádem. Dvacet minut proti proudu se dolina rozděluje na Malý a Veľký Kyseľ.
Pohled z můstku nad obrovským vodopádem. Ty sirky úplně dole v dolině jsou kmeny....
Jeden z menších vodopádků v dolině
No a odtud po zelené dolů do Podlesku.
Blížíme se ke kempu. Takhle dobře už jsme Tatry neviděli...(typické siluety Gerlachu, Slavkovského a Lomnického štítu)
Den třetí – středa 8. srpna
Další klasickou trasou je Prielom Hornádu a ani ten nechyběl v našich plánech.Kaňon řeky Hornád byl poprvé zdolán v únoru roku 1906 po zamrzlém toku a v červnu tohoto roku i splut na voru. V roce 1974 byl plně zpřístupněn pomocí žebříků, roštů, řetězů a stupaček. Na devíti kilometrech se řeka zařezává do vápencového podloží o 17 metrů. V jeho vodách a jeho okolí žije spousta chráněných živočichů jako rak říční, pstruh, mihule, ledňáček, vydra a další. Mezi původní zástupce stromů v celém národním parku patří kromě smrku ještě jedle, javor horský a buk lesní.
Klasický pohled na stezku podél řeky Hornád
Četné jeskyňky...
Řeka sice překonává převýšení jen 17 metrů, stezka ovšem šplhá neustále nahoru a dolů.
Občas se i slunce prodere do jinak stinného a chladného údolí. Voda byla poměrně kalná. Je to tím, že Hornád nepramení zde v krasové oblasti, ale v polích Hornádské doliny (mezi Nízkými a Vysokými Tatrami)
Další z mnoha roštů navrtaných přímo do skály. Jinudy to nejde.
Jeskyňky i přímo nad vodní hladinou
Na Lietanovském mlýně (v 19. století tu byl postaven mlýn, který později vyhořel) jsme udělali krátkou přestávku. V trávě u kiosku polehávaly ČéVéčka (Československý vlčák), s kterými jsme se potkávali po celou cestu pobytu. V táboře kousek před začátkem Prielomu Hornádu měli chovatelé těchto krásných vlkopsů sraz. Ani jsme tu nepotkali obyvatele z blízké romské osady. Posledně tu z nás loudila banda bosých dětí cukriky. Ovšem nepřehlédnutelná byla další pobytová znamení těchto blízkých obyvatelů zdejšího kraje, které jsme zaznamenali i před 9 lety aneb topit se musí – občasné pokácené stromy sekerou. A ne aby se k tomu sehli a sekali u země. Pěkně alespoň v metrové výšce, aby se nemuseli ohýbat. Národní park nepark, takže metrové ohlodané pahýly byly běžné.
Další úsek kolem řeky už byl po trochu pohodlnější cestě, která tak neběhala nahoru a dolů. Až tedy pod Tomášovský výhľad, kde se naše cesta oddělila od řeky a šplhala vytrvalými serpetinami nahoru na hřeben. Převýšení jen asi 150 metrů, ale dalo zabrat.
Skály Tomášovského výhľadu (660 m.n.m.) se táhnou v délce až 200 metrů a v nejvyšších místech dosahují výšky 25–32 metrů. Jsou tvořeny vápencem a vápencovým slepencem a jejich vznik má na svědomí tok řeky Hornád, který kdysi nebyl tak zařezaný jako dnes. Jsou oblíbeným místem pro lezení (také jediné povolené místo k této činnosti na celém území Národního parku Slovenský Raj). V protilehlém svahu se nachází Čertova diera, paleotologické naleziště a útočiště pro netopýry, kterých se vyskytuje v celém národním parku 12 druhů.
Tomášovský výhľad. Dolina táhnoucí se do dáli je Tomášovská Belá (nečekaně :) )
Výhledy nejen do nitra Slovenského ráje, ale i na nedaleké Vysoké Tatry (úplně vpravo Gerlach).
Naše další cesta vedla zpět do kempu po hřebeni po žluté značce nad řekou Hornád.
Tatry znova. Tentokrát, s výhledem z kraje lesa na oblast Hornádské kotliny (zelená se odpojuje do blízké dědiny)
Hornádská kotlina přímo navazuje na Sever Slovenského Raje. Byla osídlena už od starší doby kamenné (12 tisíc let př.n.l.). Mezi lety 2 500–3 000 př.n.l. se tu začala těžit a zpracovávat měděná ruda, což značně ovlivnilo obchodní ruch v oblasti. Slované místo osídlili během 8. století našeho letopočtu. V období Velké Moravy bylo u nedalekého Čingova významné hradisko.
V hornádské kotlině se vyskytují významní zástupci ptačí říše: orel křiklavý, orel skalní, sokol stěhovavý a další. Mezi jejich potravu např. patří řídce se vyskytující sysel.
U Letanovského mlýna jsme museli zase slézt dolů do údolí a vyšlápnout nahoru, abychom překonali přítok Hornádu, ale těšilo nás, že to byl poslední kopec dne.
Ihrík. Kopec nad Letanovskym mlynom, který se díky své jižní orientaci řadí ke stanovištím s výskytem teplomilných rostlin a živočichů.
Ihrík je nejteplejším místem Slovenského Raja. Jeho jižní orientace a vápencové podloží je vhodné pro výskyt vzácného koniklece slovenského (samotný Národní park ho má ve svém znaku), později tu lze nalézt i modře kvetoucí kosatec bezlistý uherský. Z živočišné říše je to motýl jasoň červenooký, slepýš, ještěrka, pavouk stepník červený a další.
Blízko se vyskytuje i Gackova diera (Lievik), propast hluboká 24 metrů, která ústí ve svahu, a kde byla nalezena keramika z mladší doby kamenné.
Gackova diera
Jenže jak už to s hřebenem bývá, ani tu není cesta ideálně rovná a tak když už jsme konečně začali klesat, najednou se stezka znovu zvedla a my šplhali na další kopec. Naštěstí tento už byl poslední. Ční nad hrdlem Prielomu Hornádu a nacházela se tu tvrz – Zelená hora. Osídlena byla už za doby kamenné. Hrad si začal v 13. století stavět místní zeměpán, stavbu nedokončil, pak si to tu zabrali bratríci, kteří odtud podnikali loupežné nájezdy na Levoču a okolí. V patnáctém století hrad zbourali a odešli.
Ještě koupel zničených nohou v studené Belé vtékající do Hornádu a hurá do hospody na zasloužené pivo a limču. Tentokrát jsme to zapíchli v další hospůdce, lépe řečeno stánku-hříbečku, nejdál od recepce. Točili tu Černou horu a půllitr Greny měli za neuvěřitelných 50 centů. Za takovou cenu a po propoceném dni chutnala báječně.
Část druhá
Žádné komentáře:
Okomentovat