Itinerář výletu:
Den první :: Cesta na východ
Den druhý :: Suchá Belá, Kláštorisko, Obrovský Vodopád
Den třetí :: Prielom Hornádu, Tomášovský výhľad
Den čtvrtý :: Dobšinská ľadová jaskyňa, Zejmarská dolina
Den pátý :: Levoča, Spišský hrad, Sivá brada
Den šestý :: Veľký Sokol, návrat domů
První tři dny v první části, čtvrtý až šestý den najdete v této druhé části.
Den čtvrtý – čtvrtek 9. srpna
Hornád na své trase sice nedělá takové převýšení, ale stezka se neustále šplhá nahoru a dolu, takže nás trasa docela vyčerpala a proto jsme se rozhodli zvolnit tempo. Řídíce se heslem: "třetí den je krizový" jsme zařadili návštěvu jeskyně a malou dolinu v jižní části Slovenského Raje.Zase bylo trochu chladněji než předchozí den, ale stále hezky. Vyjeli jsme něco po deváté směr Dobšinská ľadová jaskyňa. Kdyby cesta nebyla tak rozbitá, možná by to byla těmi serpentinami i zábava.
Zaparkovali jsme dole u začátku chodníku vedoucího k jeskyni a jen lapali po dechu, když po nás pýtal ujo na parkovišti 3,90 za auto. Kdyby z toho byla alespoň nějaká sleva v jeskyni... Tam dospělé vstupné stojí 7 euro, pro studenty "ohromná" sleva na celých 6 euro. Alespoň něco. Nic se samozřejmě nemůže rovnat neuvěřitelné částce, kterou chtějí za focení: 10 euro. Kdo si to koupí? Už jsem na marketingové oddělení slovenských jeskyní napsala dotaz, proč mají ve všech svých jeskyních podobné částky, když u nás je symbolických 40 Kč a ve Francii nechtějí za focení nic. Zatím nenapsali...
Ledová výzdoba Dobšinskej ľadovej jaskyne vznikla zřícením části původní jeskyně a vytvořením izolované propasti, v které se drží studený vzduch a přitékající voda z povrchu v něm zamrzá. Dole, při styku s horninou led taje, ale zvrchu opět dorůstá. Takto se prý celá výzdoba jeskyně obnoví asi za 2000 let. Teplota v jeskyni kolísá mezi 0 a -4°C v závislosti na roční době a části jeskyně. Jeskyně byla objevena v 2. polovině 19. století a v roce 1887 byla opatřena elektrickým osvětlením.
Po zakoupení lístků jsme na sebe začali vrstvit oblečení. Na mínusové teploty není člověk v létě zvyklý, i když dnes bylo venku v deset hodin jen 16 °C.
Prohlídky začínají v každou celou hodinu a lidí tu čekalo dost. Na vstupence nebyl žádný údaj, v kolik hodin nám začíná prohlídka, asi se řídí heslem, kdo přijde, toho berem. A je jim jedno, že skupina čítala klidně 60–80 lidí. Ani na větší nápory nejsou připraveni, protože když nás vyzvali ke vstupu a začali trhat lístky, lidi se cpali jak blbí. A pak jsme šlapali po kovovém schodišti do hloubi jeskyně a každou chvilku čekali nějaké místo, kde se zastavíme, ale pořád jsme šli a šli. Až po docela dlouhé době jsme zastavili na rozšířené plošině, paní průvodkyně řekla pár slov o historii jeskyně a o množství ledu a už jsme postupovali dál. Zastavila se s námi celkem třikrát. Po poslední větě v které se s námi loučila se ozvalo Jardovo zvolání: "Tak si aspoň zařveme: HÁÁJ HOOOUUU!" rozhlehlo se sálem a z blízkého okolí se ozýval smích. Pravdou je, že v každé jeskyni vám ukážou pravou jeskynní tmu a akustiku si můžete též vyzkoušet. A zrovna tady by člověka zajímalo, zda tma v ledové jeskyni není jiná a ten zvuk se nenese jinak...
Po půlhodině jsme byli venku a míjeli se s další skupinou, která vstupovala dovnitř. Vstup každou celou hodinu? Tak asi ne... Asi by to chtělo zapracovat na organizaci. Chápu, že nechtějí s tou spoustou lidí trávit v jeskyni nijak dlouhý čas, aby se zbytečně neměnilo prostředí, ale.... tentokrát asi zkusím na správu místní jeskyně napsat mail s dotazy. Možná má někdo jiné zkušenosti a my jen vlezli do blbé skupiny čítající příliš mnoho lidí, kde paní průvodkyně nebyla moc slyšet a bojím se, že brzo při tomto stylu prohlídek přijde o hlas... A škoda, že nejsem víc pohotová a nepoctivá, protože při té spoustě lidí by si ani jeden z průvodců (ještě byl jeden na konci) nevšiml, že fotí někdo, kdo nemá povolení... Stačilo by v tom rachotu jen zamaskovat cvaknutí zrcadla, s bleskem stejně nefotím.
Každopádně velké masy ledu jsou opravdu působivé, při bližším pohledu jde vidět vrstevnatá struktura, jak postupně led narůstal. A díky chladu a vlhkosti se ocitnete v úplně jiném světě, než panuje na povrchu.
Pro ty, kterým se tam nechce (a je pravdou, že vychutnat si v té rychlosti a množství lidí genius loci jeskyně je téměř nemožné), doporučuji prohlídnout si jeskyni alespoň virtuálně.
Nasedli jsme do aut a pokračovali v naší cestě na Dedinky. Předem doporučuji využít jiných restauračních zařízení než penzionu Zuzana, který leží sice přímo u vody, s terasou s krásným výhledem, ale zase jim tam chodí lidi, když by si servírky tak moc chtěly povídat s kamarády a prohlížet si Facebook. A bůhví, co dělá kuchař, protože porce jsou malé, strapačky obsahují víc pepře než kapusty, místo slibovaných čučoriedok byly pidi ovocné knedlíky (těsto ale překvapivě chutné) plněné lekvárom (povidly). Asi jsme moc nároční...
Ale vlastně bylo dobře, že jsme se nenajedli do syta, jelikož nás čekala ještě malá túra Zejmarskou dolinou na Geravy a zpátky dolů do Dedinek. Z planiny Geravy vede dolů lanovka, ale "z technických dovodov nepremává", tak jsme museli dolů namáhat unavená kolena.
Na začátku Zejmarské doliny
Zejmarská dolina je nejkratší roklinou v Slovenském Raji. Na 1 km délky se překonává převýšení 228 metrů pomocí známých žebříků, roštů, stupaček a řetězů, které tu byly poprvé nainstalovány v roce 1963. Nejvýznamnějšími vodopády rokliny jsou Nálepkovy vodopády, kde voda v kaskádě padá do hloubky 22,5 metru.
Nálepkovy vodopády
Nejrůznější zvonky v celém Slovenském Raji kvetly všude. Z dalších kytek na Glacu (tedy náhorní plošině Raje) se občas objevil i hořec. V srpnu je přece jen kytková sezona na konci.
Když už budete dole na Dedinkách, okruh Zejmarská dolina-Geravy-Dedinky doporučuji (zabere asi 2,5 hodiny). Dolina je moc hezká, na Geravách je občerstvení (levnější než na Kláštorisku), můžete sebou plácnout do trávy, pokochat se prasátky a kozenkami s opravdu smradlavým capem. Mají tu také koníky, na kterých se můžete za vlídnou částku svést... pohoda.
Prasátka - i ti malí špunti vrtěli téměř nepřetržitě ocáskama :)
Cap s rodinkou
Vracíme se zpět na Dedinky
Dedinky a kačeny, pro kousek žvance ochotné se i porvat.
A pak jsme to vzali přes Spišskou Novou Ves, kde jsme načerpali benzín, jídlo a peníze a večer jsme opekli nějakou tu klobásu a udělali v kempu trochu ostudy :)
Den pátý – pátek 10. srpna
Další den celodenní trasa nepřipadala v úvahu. Odpočinkový den, a především večer, nás natolik zmohl, že jsme potřebovali další. Oheň jsme hasili něco po půlnoci, takže spánek chyběl. Tímto se omlouváme ostatním obyvatelům kempu, jestli jsme je budili či nenechali usnout a zdravíme sousedku Verču se svou rotou čítající 3 vojíny. Zmíněná generálová nás po 3 dny bavila i budila výstupy typu: "Změna plánu, najíme se na recepci." nebo "Jaktože nemáš ještě vyčištěný zuby?" Vojín na to provinile: "Vždyť říkalas, že mám hlídat stany." "A sbalenej seš?"A tak jsme po snídani a sprše vyrazili po nedalekých pamětihodnostech: město Levoča a Spišský hrad.
Město Levoča a jeho okolí bylo osídleno už v mladší době kamenné, první písemné zmínky o městě se datují do roku 1249. Předtím tu bylo víc menších sídel – zachované jsou základy románského kostela z přelomu 11. a 12. století. Město poté bylo centrem saské kolonie, vzkvétalo díky čilému obchodnímu ruchu a uvolnění od daní až do konce 16. století. Z gotické Levoče se kvůli požárům dochovalo málo měšťanských domů, spíše jen zbytky. Z renesance jich je pomátkově chráněných 60. Celé centrum je obehnané hradbami (z původních 15 věží zbylo 6). Má také několik kostelů a škol. Významnou památkou v chrámu sv. Jakuba je gotický dřevěný oltář vysoký 18 metrů z dílny Mistra Pavla z Levoče. Památek je tu spousta, ať už renesanční radnice či klec hanby a další.
Chrám sv. Jakuba a radnice. Z ochozů radnice nám vyhrávala živá hudba na žestě středověké šlágry. Stylové...
Městské hradby
Chrám sv. Jakuba
A jelikož jsme byli docela zmrzlí a blížil se čas oběda, nechali jsme si v informačním centru poradit nějaké dobré resturace a rozhodli se, že vyzkoušíme rodinnou restauraci U Janusa. A dobře jsme udělali.
Příjmené prostředí, příjemná hudba (ve většině restaurací vždy hrálo slovenské rádio, které zná buď místní hity 80. let, nebo ultramoderní tucárny a vyřvávačky z cédéčka Bravo Hits č. 983), příjemná obsluha a jídelní lístek čítající jen pár jídel. Už když pro Kristy přinesli rajskou polívku se snítkou čerstvé bazalky věděli jsme, že si pošmákneme. Opečené brambory byly opravdu klasické dobré brambory opečené v troubě, steak opět s čerstvými bylinkami si pochvalovali všichi, halušky taky výborné a když si na konci někteří objednali jablkový dort či závin, oba s domácí šlehačkou a vanilkovou zmrzlinou, chrochtali blahem. Takže když do Levoče na jídlo, tak k Janusovi (nabízí i ubytování).
Poté jsme v ulici uviděli kostelík na kopci a vzpomněli si, jak o něm mluvila paní, když jsme parkovali. Tak jsme nasedli do aut a jeli se zdravotně provézt nahoru na kopec.
I tady bylo dříve nějaké osídlení. Dnes tu stojí neogotická bazilika Panny Marie a je to významné slovenské poutní místo, čemuž napovídá i křížová cesta, množství laviček u parkoviště a velké travnaté prostranství pod bazilikou.
Mariánská hora z Levoče.
A centrum Levoče z Mariánské hory.
Neogotická bazilika Panny Marie na Mariánské hoře.
A tak jsme se pokohcali výhledem, nechali si slehnout oběd a vyrazli dál na východ.
Spišský hrad na dohled...
Spišský hrad se se svou rozlohou něco málo přes 4 ha řadí k největším hradům Evropy. Místo, kde hrad leží, bylo osídleno už od doby kamenné. Ve středověku byl střediskem královské župy, sídlili na něm významní hodnostáři a hrad se stále rozrůstal. V 15. století hrad dostal rozsáhlým opevněním téměř dnešní podobu. Na hradě se narodil i poslední král Uherska před nástupem Habsburků. Ti hrad darovali Turzovcům a o sto let později se dostal do vlastnictví Csákyovců, kteří ho vlastnili až do roku 1945. Na hradě ovšem nebydleli celou dobu – hrad přece jen nebyl tak pohodlný. V roce 1780 ho opustila i poslední vojenská posádka a hrad pustl.
Panorama spodní části hradu. Tohle velké spodní nádvoří sloužilo pro vojenskou posádku a případně jako útočiště pro obyvatelstvo. Teď celému prostranství vládnou syslové. Je jich tu spousta, takže nějakého určitě potkáte. Jen si vás nepustí moc k tělu... nebo alespoň k foťáku s krátkým ohniskem... (kliknutím na fotku ji lze zobrazit ve větším rozlišení)
Spišské Podhradie a Spišská Kapitula (klášter na horním konci).
Stoupáme na prohlídku. Brána do romáského předhradí. Travertin opravdu klouže.
Spišská Kapitula
Pohled z okna paláce
Opravená kruhová věž z poloviny 13. století. Od doby, kdy jsem tu byla jako roční pískle, prošla věž rekonstrukcí (na fotce, kterou z té doby mám vypadá věž dost sešle).
Původně trojpodlažní románský palác, který v 15.–16. století prošel gotickou přestavbou. (kliknutím na fotku ji zobrazíte ve větším rozlišení)
Románské okno (ze 13. století a prý na něm pomáhali italští sochaři).
Ukázka hradní kuchyně
Výhled z věže na gotické a renesanční obytné místnosti majitelů hradu.
Hnaly se mraky, ale nic z nich nebylo. Jen dobrá atmosféra a perfektní světlo na focení.
Mezi těmito sloupy bývaly dřeva a sloužily tak jako první část obrany hradu, za kterou se nacházel příkop.
Po cestě zpět jsme se zastavili podívat se na travertinovou kopu Sivá Brada. Vyvěrá tu vajcovka (minerální voda s obsahem sirovodíku – smrdící po vajíčkách).
Vývěr vajcovky a kostelík.
Celá oblast je vlastně tvořena vápencem a travertinem. Travertin vzniká usazováním rozpuštěného vápence z vody. Jak ryhle, jakou barvou a v jakém tvaru se bude travertin srážet záleží na teplotě vody, minerálním obsahu, obsahu oxidu uhličitého, organismů a samozřejmě geologicko-tektonické stavbě krajiny. A travertinové kopy vznikají právě usazováním vápence z pramenící vody. Kopy mohou být různě vysoké. Na takových neaktivních travertinových kopách stojí právě třeba Spišský hrad, ale také i hrad v Bojnicích. Významné kopy se nacházejí především v Liptovské, Popradské a Hornádské kotlině, ale i jinde na Slovensku. Na boku travertinových kop lze nalézt i vývěry vody, které tvoří travertinové kaskády (např. Lúčky na Liptově). Pěkná kopa je třeba u Bešeňové. Více o travertinu na Slovensku.
Nejhezčí na kostelíku byly dveře...
Významné stanoviště s výskytem halofilních organismů
Kostelík na vrcholu Sivé Brady.
A hurá do kempu. Dneska bylo opět chladněji. Občas bylo třeba přehodit přes mikinu bundu.
Den šestý – sobota 11. srpna
Původně jsme chtěli udělat otočku do Tater a zdolat alespoň Predné Solisko. Jenže počasí opravdu nepřálo. Zatímco v pondělí hlásili na mnoha místech teplotní rekordy (Štrbské pleso mezi nimi nechybělo), dnes mělo nad 1600 m.n.m. sněžit. Spokojili jsme se tedy s deštěm v Slovenském Raji a vybrali si polodivokou soutěsku Veľký Sokol a pak rovnou domů.Ráno jsme sbalili vlhké stany, zašklebili se na šedé mraky, oblékli jsme několik vrstev a vyrazili auty k ústí doliny. Teploměr ukazoval příjemných 12 stupňů. Léto jak má být.
Po půlhodině cesty začalo drobně pršet. Postupně se deštík zesiloval, až nás donutil vytáhnout pláštěnky. Nic divného na tom, že jak jsme z doliny vylezli na zpevněnou cestu, pršet přestalo.
Dolina Veľký Sokol je největší v celém národním parku a hlavně není tak pečlivě zajištěná jako navštěvovanější Suchá Belá. Místy se jde korytem, skáče po kamenech a chodí po kmenech stromů, které v sobě mají motorovkou vyřezané schůdky. A v dešti jsou perfektně kluzké.
Dolina byla poprvé zdolána v roce 1898 expedicí prof. Rótha, po které nese název i úzká skalnatá roklina na konci doliny. Žebříky sem byly Horskou službou instalovány v roce 1956. Dolina je i nejdelší, avšak převýšení nejvyšší není – "jen" 289 metrů. Vodopády nejsou nijak vysoké: Malý 8,5 metrů, Veľký 7 metrů (opravdu jsem to nepřehodila!). Velké sice nejsou, ale efektní.
Ve spodní části doliny potok místy mizí v podzemí, takže cesta vede po vápencovém štěrku, který je občas obtékán vodou potoka. Až v půli doliny začínají být zajímavější scenerie.
Náročný přechod rozbouřeného potoka...
Jeden z vodopádů (Malý? Velký?)
Ten druhý..
Romantická Róthova roklina
Cesta dolů vedla po příjemném chodníku, se zarostlými výhledy na dolinu Sokola. Celý okruh nám zabral asi 5 hodin. Ke konci se v serpentinách příkrým svahem solidně rozpršelo, takže jsme jen naskákali do aut a vzhůru na cestu.
Samozřejmě byla ještě zastávka v salaši Krajinka, najedli jsme se a nakoupili zásoby sýra, domácího chleba a buchet.
Za Žilinou už nepršelo a na Moravě se nám ukázalo i slunko a příjemných 17 stupňů. V Brně jsme byli něco po deváté.
Tak kam vyrazíme příště?
Žádné komentáře:
Okomentovat