Opět začínám o
počasí... hlásili inverzi. Malé Karpaty jsou ještě dost malé na to,
abychom se dostali nad mraky, ale doufala jsem, že se nám aspoň kousek
modré oblohy ukáže.
Vyrazili jsme v podstatě jen na takový odpolední pětihodinový výlet.
V jednu jsme dojeli nahoru na Zošku a nechali auto u chat za
hřbitovem (ať nemusíme tak dlouho po silnici) a po modré to vzali na
sedlo Hubalová. Na Vysoké jsem byla před 2,5 roky, když jsem se do
Malých Karpat podívala poprvé (květen 2008 –
druhý den, za fotkama pávů), ale stále jsem po cestě poznávala stejná
místa. Jako úvodní paseku, kaštanový palouk, torza stromů apod...
Nebylo žádné teplo. Foukal silný vítr, takže i čepice se hodila.
Les byl ještě napůl zelený a občas ty žlutozelené lísty buků působily jako jarní zelená...
Jen ta tráva napovídala, že léto už je za námi.
U rozcestí modré a červené jsme si potvrdili, že na Vápennou bychom to fakt nedali, když to po hodině cesty bylo ještě 4:30 na vrchol Vápenné. V létě to dáme i s nocí pod širákem.
vlevo: Ostrov lesa s kaštany. Na popadaných stromech na chomáčích mechu rostly různé houby, v koruně jednoho kaštanu i václavky.
vpravo: Cestou u kaštanů si to hrnul nějaký potůček, který z ní udělal dokonale blátivé místo s popadanými kaštany. Ideální pro divočáky....
A pak už jsme se dostali k hranicím přírodního parku Vysoká. Na
skalnatém hřebenu a jeho bocích rostou smíšené lesy původního složení.
Najdeme tam lípy, javory či jasany, jejichž listy jsou už nyní na
hřebeni orvány od větru, takže se tam tyčí jen holé větve. V
květnu tenkrát ještě nebyly ještě vyrostlé, takže některé stromy byly
holé taky... to mi vhání do hlavy myšlenku – jsou tam ty listy vůbec i v
létě? Příště se přesvědčím... :)
vpravo: Část hřebenu je porostlá jasanovým lesem bez listů. Podrost na podzim tvoří porosty zatím neidentifikované rostliny. Na jaře (v květnu) tu najdete plantáže medvědího česneku.
Na samotný vrchol to bylo po hřebeni už jen kousek. V té zarostlé
části hřebenu foukalo jako o život, ale až jsme se dostali ke skalnatému
příkřejšímu hřebeni, vítr narážel do zespodu do skalnatého hřebenu a na
druhé polovině kopce bylo krásné závětří, že jsme si mohli uvařit i
polívku s kuskusem.
Na hřebeni už na nás každopádně vykukovalo sluníčko a občas se
objevila i modrá obloha. Malé Karpaty se zvedají najednou z roviny a
Vysoká je poměrně na kraji s poměrně ostrými stěnami, takže změna
vzhledu krajiny, vítr a inverze dohromady způsobily, že nad námi bylo
neustále okno – někdy větší, někdy menší. Nicméně to s oparem
způsobovalo zajímavé scenérie. A myslím, že kdyby Vysoká byla o nějakých
200 výškových metrů výš, mohli jsme se na inverzi dívat zvrchu. Teď
jsme byli někde na rozhraní.
Modrá obloha a konce mraků...
Světlo a atmosféra byla chvílema opravdu zajímavá.
A tak jsme si dali polívku, pokochali se, vypili čaj a snědli Ruměnky a dali jsme se po půlhodině na cestu zpět.
Při sestupu se otevírají výhledy i na druhou stranu: Dole Taricové skaly a za nimi se tyčí Vápenná. Cesta na 4,5 hodiny. Už druhé léto jsme se na ni chystali... tak snad to příští :)
Ve svahu různě ležely či stály torza stromů a na mnohých z nich v tomto vlhkém podzimním čase vyrážely houby.
Někde byl už podzim opravdu vidět.
Z malého skalnatého ostrůvku kousek od rozcestí modré a červené se objevil i ojedinělý pohled na Vysokou. Když stoupáte z východní strany na tento kopec, vidíte ho jen slabě mezi korunami stromů. Nemáte šanci vidět, co vás to vlastně čeká....
Z Hubalové jsme to vzali po červené na Čermákovu lúku. Tuto cestu
vřele doporučuji. Jde se úbočím jednoho bočního hřebene a v polovině se
přechází na druhou stranu kopce. Zrovna v části u Hubalové se jde
příjemnou traverzovou cestou mírně do kopce krásným vysokým a starým
bukovým lesem a zatáčkami se překonává řada roklí, odkud pramení řada
potůčků. A v místě kde se přechází hřeben z jedné strany na druhou jsou
krásné rozhledy na Zvernici a vůbec většinu severní části Malých Karpat:
Záruby, Čierna Skala, Keltek...
Sluníčko občas o sobě dalo vědět i v nižších polohách. Ale vždy jen přes mraky.
Pohled na druhou stranu při přechodu zmiňovaného hřebene.
Na to, jak bylo dole škaredě, byl výlet na Vysokou příjemný. Sice
foukalo, ale v závětří i na hřebeni díky sluníčku bylo fajn. Už se těším
až zase někdy vyrazíme na Vysokou. A nejlíp v zimě, nebo když budou
mraky ještě níž a zkusit podobný zážitek, jako jsme měli s mraky na
letošní Nový rok na rozhledně Velká Homola.
Ušli jsme asi 12 km. Vysoká má 754 m.n.m. a je druhým nejvyšším
vrcholem Malých Karpat (po Zárubách se 767 m.n.m.). Z východní strany
tak hrozně nevypadá, ale když přijíždíte k Malým Karpatům od Malacek a
vidíte ze silnice, jak se zvedají ze Záhorie, Vysokou nemůžete
přehlédnout. Tyčí se mezi ostatními jako sopka, s příkrými stěnami...
Žádné komentáře:
Okomentovat