Ze soboty už jsem měla v nohách nějakých 25 km, ale nabídce na projížďku v Chřibech jsem neodolala. Po sobotním krásném výletě jsem se těšila na další a rozhodně nelituju, i když mě teď všechno bolí.
Ostatní vyráželi autem z Brna po půl desáté, takže po desáté mě vyzvedávali doma a za další půlhodinu jsme dojeli na Samotu – motorest v sedle na E50 (Brno – Uherské Hradiště). Tam jsme obuli běžky a vyrazili pěknou stopou po hřebeni skoro na Vlčák, odtud na Buchlovský kámen, na Vlčák, na Brdo a zpět na Samotu.
Průvodcem nám byl Michal, který zná pomalu každý metr v Chřibech a nadšeně nám celou cestu vykládal, že sem chodí sbírat praváky, tady rostou hlívy a tak to a tam tamto... a tady viděl jelena atd...
Zezačátku se jelo pěkně pohodově – po silničce, která byla trochu prohrnutá, takže uprostřed vedla stopa. Potom se teda občas přes cestu objevil ohnutý strom pod tíhou námrazy, takže přibyla trocha tělocviku.
vlevo: První zastávka Pod Mořdířkou
vpravo: Překážková dráha
vlevo: Námraza byla na některých stromech až 3centimetrová. Velká část stromů byla pozohýbaná právě přes cestu. Kolik z nich to přežije?
vpravo: Buchlovský kámen
Svačina na Buchlovském kameni
vlevo: Nádherná kombinace modré a bílé...
vpravo: Terapie bílou barvou
vlevo: Místy byly pozohýbané větve, že jsme se museli i my ohýbat.
vpravo: Jinde vedla úžasná stopa
Jako z jiné planety... chudáci stromy
Takhle vypadala část cesty – dohromady to mohlo být tak 5 km... Neustále jsme se ohýbali, překračovali, obcházeli, zachytávali se hůlkama, špičkama lyži, batohem, někteří museli ohýbat bolavá kolena, někdy jsme i spadli, nebo alespoň ztratili rovnováhu, a rozhrnování namrzlých větví tak zvonilo, jakobysme procházeli nějakými obřími lustry... Opravdu ledové zakleté království. Místy jsme museli i sundat běžky a jít to pěšo – a samozřejmě jsme se bořili...
vlevo: Ano, tudy vede cesta. V levém spodním rohu je vidět maličká škvírka mezi větvičkami...
vpravo: Pod odbočkou na Brdo – tady jsme šli už kousek pěšky. Díky těm stromům... Běžky jsme ukryli za hrbek v lese a jenom s hůlkama vyrazili do toho největšího kopce na samý vrchol. A pravdou je, že tam tahat běžky by bylo úplně zbytečné.
Nahoře na Brdu jsme stihli posledních pár paprsků slunce, které zalezlo za mraky kousek nad obzorem. Brdo (slovo slovanského původu, znamená "zalesněný,nevysoký kopec") je nejvyšší kopec Chřibů s nadmořskou výškou 587 m.n.m. a nachází se na něm zbytky hradiska z doby bronzové a nyní i kamenná rozhledna, která má ovšem od ledna do března zavřeno. No, co už.
vlevo: první blízký pohled na Brdo
vpravo: z jedné strany slunko, z druhé námraza
Sluníčko pomalu zapadá – a na zemi jde vidět rozlámaná ledová krusta, která měla 2-3 centimetry
Z rozhledny nás čekal stejný úsek zpátky – skrz všechny ty popadané a pozohýbané stromy. A přes Vlčák zpátky na Samotu. Poslední 2 km už byla tma. Na cestu nám svítil měsíc a hvězdičky a svit měsíce se odrážel v záblescích od krystalků sněhu. No krása.
Večer jsme zakončili v restauraci Samota nad česnečkou a kofolou a pod obří zubří hlavou.
A jak by řekli členové cimrmanovy expedice k Severnímu pólu: "Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to!"
Žádné komentáře:
Okomentovat