Mt. Everest Malých Karpat

Kterak na sobotu hezké počasí meteorologové hlásili a dva blázni rozhodnuvší se pro výlet, úžasnou trasu naplánovali...

V pátek jsme přijeli z Brna a rovnou sedli nad mapu a těšili se, kterak si spravíme výlet... hlásili až dvacet stupňů, převážně jasno, občas obláček.. no zkrátka ideální den na výlet. A kam se to podíváme? Bloudili jsme po mapě, hned tam, hned tam, až před námi stanul majestátný hřeben Zárub. Tam jsme zabodli prst a zkoumali, odkud nejvyšší vrchol Malých Karpat pokoříme. A nejlépe, abychom se vrátili do stejného místa, kde svůj výlet započneme. 

Smolenice, no budiž, odtud to frknem na Záruby, ze Zárub na Bukovou a ať se nevracíme po stejné trase... "Kršlenica, tam je to pekné..." děl Marek s nadšením, že mi ukáže své oblíbené místo. Tak ok. A tady po žluté přes Čiernu skalu to vezmeme zpátky. Tady je ještě jeskyňa Driny... ukaž, já to spočítám: 7,5-8 hodin. No, náročnější túra, ale máme na to celý den... kam spěchat.

Ráno jsme plni nadšení vyrazili do Smolenic po desáté. Však co, stíháme... chtěli jsme původně vyrážet ze Smolenic v deset, ale museli jsme ještě pozorovat asi hodinu z okna, kterak si soused leští nové Picasso, které si pořídil místo starého Formana. Dvě hodiny ho gruntoval, ležel pod ním a prohlížel si ho. Když jsme odcházeli my k autu, celá rodinka seděla před rozglábeným autem na lavečce, slunila se a těšila se z nového vozu :)

Na trasu jsme vyrazili o třičtvrtě na jedenáct. Cesta nádherným voňavým chráněným údolím Hlboča ubíhala rychle. Všude kvetly kytičky, bzučely včeličky a čmeláci, zpívali ptáci, sluníčko svítilo, cesta vedla jen pozvolně do kopce, prostě nádhera. Jeden svah orientovaný víc na jih byl pokrytý kobercem mámivě voňavých dymnivek.

Když už jsem pomalu ztrácela první síly, v dáli zahučel vodopád a já vyrazila plna očekávání kupředu. A vodopád byl opravdu majestátný. Na ceduli nad ním psali devět metrů... Ale jen občasný – po tání a velkých deštích, takže jsme měli štěstí, protože valil fakt pěkně...

Nahoře nad vodopádem byla malá plošinka uzavřená skalami s malou jeskyňkou ala kaplička, pár lavičkami a tabulí naučné stezky. Docela příjeným terénem kolem potůčku jsme se vydali dál. Česnekovými plantážemi, přes voňavou louku a po stoupající cestě bukovým lesem. 

Časově na směrovkách Záruby nebyly moc daleko, a proto nenápadná rovinka slibovala brzký stoupák. A taky že jo... Čertova rokle – kamenitý prudký žlab, kudy za tání nebo při dešti musí valit pěkné vody. Ale v tomto ročním období, kdy se zelenají akorát mechy a pár malých rostlinek, vypadal dost nevlídně a pustě. Ale nastoupali jsme jím cenné metry.

Po krátkém vydechnutí před posledním výstupem, jsme vyrazili na klikatou stezku vzhůru do svahu. Poslední stoupání před vrcholem.

Nahoře na nás místy čekaly i zbytky sněhu. 

Zatímco nahoře ještě kvetly sněženky na Ostrém kameni se už klubaly koniklece.

Cesta ze Zárub na zříceninu Ostrý kameň byla krapítek krkolomná.. no, ještěže jsme ji šli dolů... 

Místy jsme se proplétali mezi zakroucenými stromy, po křivolakých stezkách a po kamenech...

Na malé ale impozantní vyhlídce jsme posvačili a pokochali se výhledem na druhý hřeben Veterlína, na údolí sevřené mezi naším a druhým hřebenem, jež jsou nezvykle rovnoběžné. 

I Ostrý kameň jsme měli jako na dlani a dohlédli až na soukromé louky a lesy nějakého zbohatlíka, který si uprostřed svých bytelně oplocených pozemků postavil ranč jak z Dallasu.

Les měl ještě ponuré zimní barvy, ale podrost už se zelená a objevují se v něm kvítky orseje, sasanek, plicníku a dalších jarních rostlinek. Na vápenatých svazích byly občas vidět žlutě kvetoucí keře dřínu.

Na Ostrém Kameni jsme spočinuli jen chvilku, pokochali jsme se výhledem, prozkoumali zákoutí a vydali se na únavnou cestu dolů. Sice trvala jen dvacet minut, ale unavené, nenavyklé nohy bolely...

Vlevo – pohled z Ostrého kamenu zpět na Záruby, vpravo pohled na konec hřebene Ostrého kamene. 

Cestou dolů jsem se kochala vodní nádrží Buková, kde jsem byla ve dvou letech s našima a bráchou na dovolené (mimochodem byli jsme až na Zárubách i tenkrát), jak jsem se nechtěla koupat a se starýma voskovanýma kelímkama od piva a limonády jsem si hrála na schodcích u vody. Taky jsem tam prý mačkala malé žabičky... no... každé dítě má objevovací a testovací období...

Následující cesta vedla po lesní cestě po rovině, později do kopce, trochu potokem... v tom kopci jsem měla docela krizi, jelikož na mě únava pěkně doléhala, nohy bolely a před sebou jsme měli ještě půlku cesty... a to byly tři hodiny...

Po cestě jsme na razili i na devětsil bílý.

Už už jsem myslela, že na dvoukilometrovou zacházku na Kršlenicu kašlem, ale Marek neslevil z plánu. Podlehla jsem jeho nadšenému popisu úžasného místa a poslušně jsem ťapala. Bylo to v podstatě po rovině, takže docela pohoda.

Na Kršlenici bylo opravdu krásně. Vyvalili jsme se na sluníčku, posvačili, pokochali se, lehli si... i boty zuli...

Vlevo je údolí pod Kršlenicou, taková soutěska kde se skrývají i nějaké ty jeskyně. 

Vpravo Plavecký Mikuláš a na obzoru dvojkopec: Pohanská a Plavecký hrad. 

Kršlenica je zvláštní v okolním lese nejenže vybíhá jako slepé žebro z hlavního hřebene pohoří, ale je porostlá na vršku borovicemi, což jí dodává úplně jinou náladu. Zvláště teď, když do borovic pralo slunko, bylo slyšet neustálé praskání šišek. 

Po hodině a čtvrt odpočinku jsme se vydali ve svitu sklánějícího se slunce na poslední vrchol dnešního výletu. Čiernu skalu.

Malá šipka ukazovala do úzké stezky v bukovém hustníku, který byl jen o metr vyšší než my. Cesta to byla dobrodružná, zvláště ke konci, kdy už jsme měli normální velký les téměř na dosah, ale zpočátku pohodová stezka se proměnila v stezičky vyšlapané pouze zvěří a hustník tedy v neprostupné bludiště. Nakonec jsme našli cestičku, která nás značně ošlehané bukovými větvemi dovedla na cestu a přímým směrem jsme stoupali až na Čiernu skalu. Z ní byl impozantní výlet na lesy a kopce Malých Karpat zbarvené zapadajícím sluncem. I Jaslovské Bohunice byly vidět...

Pohled na jih, jihovýchod z Čierné skaly
 

Vlevo: všimněte si díry dole... 

Vpravo: Pohled na to, co nás ještě čekalo. Tím zařezaným údolím jsme šli, kolem mýtiny zleva minuli lom a došli až k poslednímu hnědému kopci... vlastně za něj... no zkrátka ještě 8km...

 

Se tmou jsme to zvládli akorát. Když se začalo stmívat, dorazili jsme na zpevněnou cestu a posléze nás asfaltka z Jahodníka dovedla až do Smolenic. Jeskyni Driny si fakt necháme na příště... i když heslem dnešního výletu by mohlo být – projdi všechno, hlavně v jeden den! :) Nicméně jsme zjistili, že Smolenice jsou fakt dlouhá dědina... za každou zatáčkou a barákem jsme očekávali naši odbočku, kde nás čekalo vozidlo... No, nohy mě bolí ještě dneska. 

Celou neděli jsme proleželi.. ještě v sobotu večer jsem nakreslila výškový profil naší trasy a při odpočinku v neděli jsem to pro názornost zakreslila i do grafu do excelu. Vím, měla bych psát radši diplomku, ale tímhle jsem se připravila na práci.

Výlet nám nakonec trval o něco déle než říkala mapa, ale to bylo těma zastávkama nad Ostrým Kameněm a hlavně na Kršlenici, takže vlastně jsme to zvládli... mapa říkala 8 hodin. My to dali za 9 a třičtvrtě, ale odpočinek na Kršlenici vážně hodně pomohl, protože jsme nabrali nové síly na Čiernu skalu. Smolenice mají nadmořskou výšku 225 m a Záruby 767 m, takže jsme si střihli krásné převýšení 550 m... a plus ještě to na Čiernou skalu, která je v podstatě jen o sto metrů nižší než Záruby. 

No zkrátka jsme si udělali takový jarní výšlap – původně to mělo být jen na rozejití, protože přece jen kondička přes zimu trošku uvadne... No, zkrátka 25 kilometrů a takové převýšení na první jarní výlet je hodně. Ozkoušeno prakticky. Ale zase si můžeme říct, že jsme to zvládli. A bylo pěkně, tak co doma...

Příště zas (ale už to budeme plánovat s větší rozvahou) :)