sobota 5. července 2025

Pieniny 2025 :: 6. a 7. den - Stará Lubovňa, Vyšné Ružbachy a návrat domů

Přírodu je třeba vyvážit kulturními památkami – v pátek jsme stihli město, hrad, skanzen, lázně i travertinové jezírko. A v sobotu jsme sledovali Tatry z polské strany při cestě domů.

Celou dobu se nás zatím drželo krásné počasí s oblohou téměř bez mráčku. Teploty byly každým dnem vyšší a vyšší, a tak jsme za předpovídanou změnu počasí byli rádi.

Večer se nasunuly mraky a teplota výrazně klesla. Navíc hlásili na pátek srážky, takže jsme využili nestabilního počasí k návštěvě kulturních památek.

V jedenáct, kdy jsme obligátně vyjížděli na trasu, bylo příjemných 14 stupňů a foukal studený vítr. Jaká změna oproti včerejším teplotám přes třicet a nemilosrdnému slunci...

Navlékli jsme se s povděkem do dlouhých rukávů a nohávů.

Ve Staré Ľubovni a jejím okolí je toho k vidění kupodivu dost (když nepočítám přírodní krásy) a každý si najde to své: samotné město (muzeum a galerie), hrad Ľubovňa + skanzen + historický středověký tábor + vojenskou expozici, bludiska ve Viktóriiných záhradách, lihovar Nestville v nedalekém Hniezdném se zábavním parkem, poutní místo Litmanová, Ľubovnianské kúpele, lázně Vyšné Ružbachy, singletraily v okolí Ľubovni a určitě i další místa.

Stará Ľubovňa už od dávných dob využívala svého výhodného postavení na cestě z Uher do Polska, takže tu vzkvétala především řemesla a obchod. S nějakými obměnami je to tak i dnes, kdy toto okresní město leží na jednom z velkých tahů do Polska. Takže by nás neměla překvapit dopravní zácpa, do které jsme hned na začátku města vjeli.

Radši jsme zaparkovali hned u nádraží. Do města jsme to vzali pěšky, přes pěší most přes řeku Poprad.

Nejdřív jsme procházeli od hřbitova přes klasické staré sídliště s obchodními domy, ukázkový urbanistický soubor moderních staveb z druhé poloviny 20. století (cca 70. léta). Architektura této doby se mi moc nelíbí, ale co musím na socialistickém urbanismu vyzdvihnout, že opravdu mysleli na lidi a poskytli pěším dostatek místa. Od paneláků vede široká rovná pěší zóna středem, která pohodlně navazuje na historické centrum. Auta jedou úplně bokem, na druhé straně budov. A i když samotné náměstí působí dost rušně, tu je klid.

Historické centrum města je malé. Náměstí je sympatické, jen kdyby z něj neudělali obrovský kruhový objezd kolem kostela, který vévodí jeho středu. Ještě štěstí, že kolem něj rostou velké stromy a z části je středový parčík od cesty oddělen i terénem.

Na náměstí dřív stávaly dřevěné domy, ale v 16. a 17. století vyhořely a poučení občané už stavěli z kamene.

Náměstí jsme obešli a navštívili jsme místní muzeum, sídlící v jednom měšťanském domě. Průvodkyni jsme měli pro sebe. Prošla s námi expozici měšťanského bydlení 19. století, zavedla nás i na půdu a nakonec do sklepa, kde mají malou expozici věnovanou modrotisku, kterým byla tato oblast vyhlášená. Nakonec nás zavedla i do kostela.

Náměstíčko s kašnou a kompletně zrekonstruovaným kostelem a starými stromy 

 
Kostel sv. Mikuláša nás nejdříve trochu zmátl svým nezvykle uspořádaným interiérem, který jsme časově moc nedokázali zařadit. Byl dostavován postupně, proto působí trochu nesourodě. Nicméně nedávná rekonstrukce se povedla. Staré gotické jádro doplňují potom převážně barokní dostavby a i vybavení kostela (oltáře).
 
V kostele byly teprve v roce 2016 odhaleny staré středověké fresky ze 14. století. Ani jsme netušili, po návštěvě kostelíku v Ludrové, že na podobné fresky ještě narazíme.


Ještě jsme nakoupili nezbytnou borovičku a vydali jsme se zpět k autu. Je zajímavé, že i v běžných obchodech na Slovensku narazíte na běžnou borovičku kvality ala Tuzemský Um nebo Hanácká vodka. Tu pravou Spišskou borovičku s označením původu koupíte jen ve speciálnějších obchodech. A chuťově je to opravdu rozdíl.

Dominantou Staré Ľubovni je majestátní hrad na kopci na druhém břehu řeky Poprad, pod kterým se nachází skanzen, nějaké malé vojenské muzeum a ještě středověký tábor. Na kopec jsme se vyvezli autem, na parkovišti nechali 4 eura a jelikož jsme byli hladoví, zašli jsme do poloprázdné restaurace Isabela. Asi to podle návštěvnosti a vzhledu nebyl nejoblíbenější podnik v okolí. Pirohy byly z mražáku, ale hlad zahnaly. I tu jsme narazili na jeden nešvar slovenských restaurací – hlasitou hudbu.

Hrad si můžete projít sami, nebo s průvodcem ve slovenštině nebo i polštině. My jsme se rozhodli podpořit zdejší turismus a lístek na prohlídku jsme si koupili. Hrad je poměrně rozlehlý a ani přes hodinu trvající prohlídka nestihne všechny prostory projít. Ty už si můžete prohlédnout sami. Rozhodně to tu není na chvilku.

Příchod k hradu lemuje krásná kaštanová alej. 

 
Hradební květinová výzdoba – starček.

 
Hrad je dost členitý. Zde barokní palác a kaple a nahoře hlavní dominanta – věž. 

 
Jak postupně stoupáte hradem nahoru, objevují se nové a nové výhledy. Pohled k Nové Ľubovni. Neprší, ale na obloze se stále válejí tmavé mraky.

 
 Výhled na řeku Poprad.

 
Renesanční palác

 
 Skála, na které hrad stojí, moc pevně nevypadá...

 
Výstup na věž je dlouhý a místy dost stísněný. Ale rozhled stojí za to. 

Futra dveří z barevného pískovce

 
 Jsou z něj i zdi. A i já se musela sehnout.

 
Hrad je vyhlášený nejen svou mohutností a zachovalostí, ale i jeho historií. Nějakou dobu tu např. byly uloženy polské korunovační klenoty (nyní si jejich repliky můžete prohlédnout v barokní hradební kapli). A taky tu byl v 18. století ve věži vězněn známý slovenský občan Móric Beňovský, král Madagaskaru. Ano, čtete správně. Vězněn byl za účast v odboji, z věže se mu dokonce podařilo uprchnou, ale nakonec ho vyhostili na Kamčatku, odtud se plavil do jihovýchodní Asie, kde se přidal k Francouzům. Ludvík XV. ho vyslal na Madagaskar, kde ho místní zvolili králem. Marie Terezie ho povýšila do šlechtického stavu. Znal se s Benjaminem Franklinem, psal si s Georgem Washingtonem. Jeho paměti byly přeloženy už tehdy do celé řady jazyků. A zemřel ve 40 letech. Stihl toho opravdu dost.
 
Výhled z hradu (a hlavně z jeho věže) je samozřejmě i na nedaleký skanzen, kam povedou naše kroky z hradu
 
 
 
Pohled na východ po proudu Popradu 
 
 
 
Pohled na západ odkud jsme přijeli - i Pieninské Tri Korony jsou vidět. 

 
Tatry jak jinak než v mlze, v tomto počasí...

 
Součástí prohlídky je i vystoupení sokolníků s dravými ptáky. Dvě mladé dívčiny z lesnické školy v Banské Štiavnici, kde se sokoliarstvo dokonce i vyučuje, nám pověděly něco o dravcích a nechaly nám těsně nad hlavami proletět výra a ještě jednoho menšího orla. Stále nevím, co si mám o tom myslet. Holky nebyly špatné, to rozhodně ne, jen co na to ti ptáci? Nevadí jim všichni ti lidi? A opravdu do toho musela hrát hudba jak z Her o trůny? Už jsem z těchto atrakcí vážně vyrostla.
 
Hrad je ideálním hnízdištěm pro poštolky. Létalo jich tu plno. Jen byly dost rychlé a daleko. Jaký rozdíl oproti sokoliarské show.

 
 Zákoutí jsou tu různá

 
Můžete si tu prohlédnout i expozici šlechtické svatby z roku 1923. Italsko-španělský princ si ve Vyšných Ružbachoch bral Karolínu Zamoyskou, dceru místního hradního pána.
 
Nevěstin krásný vějíř ze sojčích pírek. Kolik sojek muselo padnout radši počítat nebudu. 

 
Scházíme dolů 

 
 Ještě jednou přístup do hradu

 
 Po cestě jsme narazili i na starou lipovou alej.


Další naší zastávkou byl skanzen pod hradem. Nachází se tu jeden kostel a několik obytných i technických budov převážně z první třetiny 20. století, které sem byly přivezeny z nedalekého okolí. V každém domku najdete průvodní text ve 3 jazycích o historii samotné stavby a jejích obyvatel, ale i obecnější expozice o modrotisku, tkalcovství, tesařství, škole... prostě témat, která se dotýkají běžného života obyčejných lidí.

Řecko-katolický kostel sv. Michala Archanděla z Matysovej z roku 1833. 

 

Interiér kostela s ikonostasem. 

 
Interiéry chalup byly zařízeny různě. Od těch chudých, po ty bohatší. Stále to ale byly dřevěnice s malými okénky, nízkými futry a bez komínů – dým byl vyveden nahoru na půdu a tím částečně i kozervoval dřevěné šindele.
 
Vnitřek malé chalupy chudšího obyvatele. 

 
Vnitřek větší chalupy. Povšimněte si nezvykle modrých výplní mezi trámy. U nás jsou většinou bílé. 
 
 
 
Jeden z větších domků 

 
Skvělá barevná kombinace 

 
Můžete tu navštívit i tesařskou dílnu, kde jsou vystaveny nejrůznější trámy. Tu dokonce jeden z roku 1729


Ukázky modrotiskových děl z okolních vesnic. Toto řemeslo tu už bohužel v podstatě zaniklo. Jak ráda bych si koupila nějaký místní modrotiskový kousek... 

 
 Obloha se vyjasňuje. A nad námi Ľubovnianský hrad.

 
 Skanzen

 
 Len z expozice o jeho zpracování. Ani ten se tu už nepěstuje.

 
 Kouzelná zákoutí

 
 Pidi domek

 
 Znovu pohled k hradu

 
 Tu si na zahrádce hoví i "majitelé". Idylka.


Z tolika kultury nám vyhládlo a tak jsme se zastavili v salaši na okraji Ľubovni. Velké prostory a velká nabídka. Asi tu bývá natřískáno. Ale jindy, než v pátek odpoledne. Nicméně, dali jsme si pečené skopové, dokonce i s dušenou zeleninou. A další plus bod byl v podobě minerálky – dostali jsme místní Ľubovnianskou. Proč vozit nějakou z Rajce, když stáčí přímo tu? Ale ano, i tu hrála hlasitě hudba... Asi to mají Slováci a Poláci rádi? Kdo ví...

Jelikož se udělal pěkný večer a nejspíš i tuto noc bude ve vedlejším pokoji ubytována ona polská rodinka, rozhodli jsme se si ještě prodloužit příjemný večer a zastavili jsme se ve Vyšných Ružbachoch, vyhlášeném lázeňském centru. Kdysi, chtělo by se říct.

Velkým tahákem ve Vyšných Ružbachoch je travertinové jezírko. Vzniklo propadem travertinové kopy, která se původně vytvořila kolem pramene. Podobné je prý jen na Islandu a na Novém Zélandu. I když je u jezírka cedule, že je v něm zakázáno se koupat, protože jde o přírodní památku (a je to zdůrazněno i v propagačních textech), všude na internetu (i na oficiálních stránkách) najdete obrázky s koupajícími se lidmi. A my jsme tam na koupající se lidi nakonec taky narazili...

V Ružbachoch je samozřejmě ještě víc pramenů, využívají se už od 16. století (alespoň jsou o tom zmínky). Hlavním pramenem je vydatný pramen Isabela, vyvěrající dál v parku. Většina pramenů má teplotu kolem dvaceti stupňů. A napájí i zdejší letní koupaliště. 

Jezírko Kráter ve Vyšných Ružbachoch. Žádný termál to není, ale voda nezamrzá (prý má teplotu 24 °C, ale nezdála se).

 
Hned vedle jezírka se nachází budova kdysi výstavní, dnes už chátrající, ale stále fungující hotel Travertin, na který navazuje v podobném stylu několik menších chatek – Švýcarské domečky.

 
Dál v parku leží i nějaké komunistické stavby, ale ty jsme radši minuli a orientovali se k těm starším.
 
Na rozvoji lázní ve Vyšných Ružbachoch se podíleli grófi z Ľubovnianského hradu – rodina Zamoyská. 
 
V rozlehlém parku lázeňský Biely dom od architekta Jozefa Kováča z let 1931–33, inspirován prý Casinem v Monte Carlu, kam gróf jezdil.

 
Z druhé strany působí monumentálněji. Skoro až hrozivě.
 
 
 
Park je tu pěkně upravený, na malé procházky ideální.
 
 
 
Travertinová skála, na které Biely dom stojí. A soutěž – najdi kočku :) 
 
 
Nedaleko tu leží i travertinový lom, v kterém jsou umístěné sochy vzniklé v rámci Medzinárodného sochárského sympózia a vznikaly postupně od roku 1964. To si necháme zase na jindy.
 
Naproti pod Bielým domem stojí další chátrající zástupce. Dřevěná stavba asi nebude jednoduchá na opravu, ale bylo by škoda ji nechat spadnout. 


Vodopád na travertinové kopě (těžko říct, nakolik původní) na potůčku vytíkajícím z jezírka Kráter. Akorát to trochu "zprasili" tím srdcem. Ale co už, reklama musí být.
 

Ještě večer jsme se trochu pobalili, v sobotu ráno pak pouklízeli zbytek a vydali jsme se na dlouhou cestu domů. Dobře nám tu bylo.

Po cestě jsme se zastavili ještě koupit ovčí sýr, jehož prodej jsme si vyčíhli včera ve vedlejší vesnici Stráňany. Obecně jsem čekala víc prodejců sýrů. Aspoň třeba v Červeném Kláštore, ale vlastně nikde nic. To se mělo změnit na polské straně – inu, podnikavá duše Poláků není žádný mýtus. Možná bychom na tom byli podobně, kdyby u nás v takové míře neproběhla kolektivizace, narozdíl od Poláků, kde drobná řemesla po nástupu komunismu stále mohla pokračovat.

Ještě jsme přibrzdili i v Červeném Klášteře přikoupit nějaké čaje. Alespoň podpoříme místní bylinkářskou firmu a samotné muzeum. Jaké bylo naše překvapení – klášterní nádvoří plné stánků – pivní festival. A do toho vyhrával DJ nějakou hudbu. Vážně? Na území kláštera? Ano, už nefunguje jako klášter, ale opravdu to nešlo udělat ve vedlejším parku? Nebo s nějakou klidnější hudbou? Rozpačitě se na to tvářil i prodavač z Kláštornej lékarni.

Hned za hranicemi v Polsku jsme projížděli kolem přehrady na Dunajci. Hrad Dunajec kousek od cesty. A všude spousta lidí a stánků. Kraj Lbardzo turystyčny" :)

 
 Na druhém břehu řeky hrad Czorsztyn. Škoda přehrady. nad řekou by se vyjímali víc.

 
Kolem přehrady vede cyklostezka, na začátku vzdutí je ve vesnici Debno dřevěný kostelík v UNESCO. Ale my měli před sebou dlouhou cestu, tak si to tu necháme na příště :)
 
Ze severu nám Tatry připadaly neskutečně dlouhé.
 

Západní Tatry "zezadu", kde jsou už nižší a ne tak skalnaté vrcholy.
  

Polsko nás překvapilo nejen množstvím lidí a aut, ale i dopravním značením. Začátek a konec obce je značen vlastně na dvakrát – jednou při vjezdu do katastru, podruhé obrázkem siluety města – že vjíždíte do obce a musíte dodržovat dopravní omezení. Jejich roztahané dědiny byly otravné, neskutečný značkový smog – upozornění že vám může skočit jelen do cesty bylo klidně jen na 200 metrový úsek – začátek, konec. Pak kousek dědiny a pak zase jeleni. Na devadesátku jsme to rozjeli jen občas. Taktéž nás fascinovaly jejich velké domy s velmi špičatou střechou a několika patry ve střeše. Asi nějaká místní móda. Bizár.

Na malý kousek jsme zajeli i na Slovensko, projeli si předlouhou aglomeraci Zubrohlavy-Rabče-Oravské Polhory, a pak si konečně užili dálnici až domů.

Dobře bylo, ale jako každá dovolená, i tato byla krátká :) 

 

Kam dál?

:: Předchozí den – na koloběžkách kolem Dunajca

:: Itinerář dovolené 

Žádné komentáře:

Okomentovat