Přírodu je třeba vyvážit kulturními památkami – v pátek jsme stihli město, hrad, skanzen, lázně i travertinové jezírko. A v sobotu jsme sledovali Tatry z polské strany při cestě domů.
.JPG)
Celou dobu se nás zatím drželo krásné počasí s oblohou téměř bez mráčku. Teploty byly každým dnem vyšší a vyšší, a tak jsme za předpovídanou změnu počasí byli rádi.
Večer se nasunuly mraky a teplota výrazně klesla. Navíc hlásili na pátek srážky, takže jsme využili nestabilního počasí k návštěvě kulturních památek.
V jedenáct, kdy jsme obligátně vyjížděli na trasu, bylo příjemných 14 stupňů a foukal studený vítr. Jaká změna oproti včerejším teplotám přes třicet a nemilosrdnému slunci...
Navlékli jsme se s povděkem do dlouhých rukávů a nohávů.
Ve Staré Ľubovni a jejím okolí je toho k vidění kupodivu dost (když nepočítám přírodní krásy) a každý si najde to své: samotné město (muzeum a galerie), hrad Ľubovňa + skanzen + historický středověký tábor + vojenskou expozici, bludiska ve Viktóriiných záhradách, lihovar Nestville v nedalekém Hniezdném se zábavním parkem, poutní místo Litmanová, Ľubovnianské kúpele, lázně Vyšné Ružbachy, singletraily v okolí Ľubovni a určitě i další místa.
Stará Ľubovňa už od dávných dob využívala svého výhodného postavení na cestě z Uher do Polska, takže tu vzkvétala především řemesla a obchod. S nějakými obměnami je to tak i dnes, kdy toto okresní město leží na jednom z velkých tahů do Polska. Takže by nás neměla překvapit dopravní zácpa, do které jsme hned na začátku města vjeli.
Radši jsme zaparkovali hned u nádraží. Do města jsme to vzali pěšky, přes pěší most přes řeku Poprad.
Nejdřív jsme procházeli od hřbitova přes klasické staré sídliště s obchodními domy, ukázkový urbanistický soubor moderních staveb z druhé poloviny 20. století (cca 70. léta). Architektura této doby se mi moc nelíbí, ale co musím na socialistickém urbanismu vyzdvihnout, že opravdu mysleli na lidi a poskytli pěším dostatek místa. Od paneláků vede široká rovná pěší zóna středem, která pohodlně navazuje na historické centrum. Auta jedou úplně bokem, na druhé straně budov. A i když samotné náměstí působí dost rušně, tu je klid.
Historické centrum města je malé. Náměstí je sympatické, jen kdyby z něj neudělali obrovský kruhový objezd kolem kostela, který vévodí jeho středu. Ještě štěstí, že kolem něj rostou velké stromy a z části je středový parčík od cesty oddělen i terénem.
Na náměstí dřív stávaly dřevěné domy, ale v 16. a 17. století vyhořely a poučení občané už stavěli z kamene.
Náměstí jsme obešli a navštívili jsme místní muzeum, sídlící v jednom měšťanském domě. Průvodkyni jsme měli pro sebe. Prošla s námi expozici měšťanského bydlení 19. století, zavedla nás i na půdu a nakonec do sklepa, kde mají malou expozici věnovanou modrotisku, kterým byla tato oblast vyhlášená. Nakonec nás zavedla i do kostela.
Náměstíčko s kašnou a kompletně zrekonstruovaným kostelem a starými stromy
Ještě jsme nakoupili nezbytnou borovičku a vydali jsme se zpět k autu. Je zajímavé, že i v běžných obchodech na Slovensku narazíte na běžnou borovičku kvality ala Tuzemský Um nebo Hanácká vodka. Tu pravou Spišskou borovičku s označením původu koupíte jen ve speciálnějších obchodech. A chuťově je to opravdu rozdíl.
Dominantou Staré Ľubovni je majestátní hrad na kopci na druhém břehu řeky Poprad, pod kterým se nachází skanzen, nějaké malé vojenské muzeum a ještě středověký tábor. Na kopec jsme se vyvezli autem, na parkovišti nechali 4 eura a jelikož jsme byli hladoví, zašli jsme do poloprázdné restaurace Isabela. Asi to podle návštěvnosti a vzhledu nebyl nejoblíbenější podnik v okolí. Pirohy byly z mražáku, ale hlad zahnaly. I tu jsme narazili na jeden nešvar slovenských restaurací – hlasitou hudbu.
Hrad si můžete projít sami, nebo s průvodcem ve slovenštině nebo i polštině. My jsme se rozhodli podpořit zdejší turismus a lístek na prohlídku jsme si koupili. Hrad je poměrně rozlehlý a ani přes hodinu trvající prohlídka nestihne všechny prostory projít. Ty už si můžete prohlédnout sami. Rozhodně to tu není na chvilku.
Příchod k hradu lemuje krásná kaštanová alej.
Další naší zastávkou byl skanzen pod hradem. Nachází se tu jeden kostel a několik obytných i technických budov převážně z první třetiny 20. století, které sem byly přivezeny z nedalekého okolí. V každém domku najdete průvodní text ve 3 jazycích o historii samotné stavby a jejích obyvatel, ale i obecnější expozice o modrotisku, tkalcovství, tesařství, škole... prostě témat, která se dotýkají běžného života obyčejných lidí.
Řecko-katolický kostel sv. Michala Archanděla z Matysovej z roku 1833.
Interiér kostela s ikonostasem.
Z tolika kultury nám vyhládlo a tak jsme se zastavili v salaši na okraji Ľubovni. Velké prostory a velká nabídka. Asi tu bývá natřískáno. Ale jindy, než v pátek odpoledne. Nicméně, dali jsme si pečené skopové, dokonce i s dušenou zeleninou. A další plus bod byl v podobě minerálky – dostali jsme místní Ľubovnianskou. Proč vozit nějakou z Rajce, když stáčí přímo tu? Ale ano, i tu hrála hlasitě hudba... Asi to mají Slováci a Poláci rádi? Kdo ví...
Jelikož se udělal pěkný večer a nejspíš i tuto noc bude ve vedlejším pokoji ubytována ona polská rodinka, rozhodli jsme se si ještě prodloužit příjemný večer a zastavili jsme se ve Vyšných Ružbachoch, vyhlášeném lázeňském centru. Kdysi, chtělo by se říct.
Velkým tahákem ve Vyšných Ružbachoch je travertinové jezírko. Vzniklo propadem travertinové kopy, která se původně vytvořila kolem pramene. Podobné je prý jen na Islandu a na Novém Zélandu. I když je u jezírka cedule, že je v něm zakázáno se koupat, protože jde o přírodní památku (a je to zdůrazněno i v propagačních textech), všude na internetu (i na oficiálních stránkách) najdete obrázky s koupajícími se lidmi. A my jsme tam na koupající se lidi nakonec taky narazili...
V Ružbachoch je samozřejmě ještě víc pramenů, využívají se už od 16. století (alespoň jsou o tom zmínky). Hlavním pramenem je vydatný pramen Isabela, vyvěrající dál v parku. Většina pramenů má teplotu kolem dvaceti stupňů. A napájí i zdejší letní koupaliště.
Jezírko Kráter ve Vyšných Ružbachoch. Žádný termál to není, ale voda nezamrzá (prý má teplotu 24 °C, ale nezdála se).
Ještě večer jsme se trochu pobalili, v sobotu ráno pak pouklízeli zbytek a vydali jsme se na dlouhou cestu domů. Dobře nám tu bylo.
Po cestě jsme se zastavili ještě koupit ovčí sýr, jehož prodej jsme si vyčíhli včera ve vedlejší vesnici Stráňany. Obecně jsem čekala víc prodejců sýrů. Aspoň třeba v Červeném Kláštore, ale vlastně nikde nic. To se mělo změnit na polské straně – inu, podnikavá duše Poláků není žádný mýtus. Možná bychom na tom byli podobně, kdyby u nás v takové míře neproběhla kolektivizace, narozdíl od Poláků, kde drobná řemesla po nástupu komunismu stále mohla pokračovat.
Ještě jsme přibrzdili i v Červeném Klášteře přikoupit nějaké čaje. Alespoň podpoříme místní bylinkářskou firmu a samotné muzeum. Jaké bylo naše překvapení – klášterní nádvoří plné stánků – pivní festival. A do toho vyhrával DJ nějakou hudbu. Vážně? Na území kláštera? Ano, už nefunguje jako klášter, ale opravdu to nešlo udělat ve vedlejším parku? Nebo s nějakou klidnější hudbou? Rozpačitě se na to tvářil i prodavač z Kláštornej lékarni.
Hned za hranicemi v Polsku jsme projížděli kolem přehrady na Dunajci. Hrad Dunajec kousek od cesty. A všude spousta lidí a stánků. Kraj Lbardzo turystyčny" :)
Polsko nás překvapilo nejen množstvím lidí a aut, ale i dopravním značením. Začátek a konec obce je značen vlastně na dvakrát – jednou při vjezdu do katastru, podruhé obrázkem siluety města – že vjíždíte do obce a musíte dodržovat dopravní omezení. Jejich roztahané dědiny byly otravné, neskutečný značkový smog – upozornění že vám může skočit jelen do cesty bylo klidně jen na 200 metrový úsek – začátek, konec. Pak kousek dědiny a pak zase jeleni. Na devadesátku jsme to rozjeli jen občas. Taktéž nás fascinovaly jejich velké domy s velmi špičatou střechou a několika patry ve střeše. Asi nějaká místní móda. Bizár.
Na malý kousek jsme zajeli i na Slovensko, projeli si předlouhou aglomeraci Zubrohlavy-Rabče-Oravské Polhory, a pak si konečně užili dálnici až domů.
Dobře bylo, ale jako každá dovolená, i tato byla krátká :)
Žádné komentáře:
Okomentovat