Hostýnské vrchy – Lukov a okolí

Krásný slunečný den jsme strávili na rozkvetlých loukách a lesích v okolí Lukova a Držkové.

Meteorologové slibovali hezké počasí, kterého by bylo škoda nevyužít.

A tak jsme vyrazili někam dál. Původně jsme chtěli vlakem, využít sobotního ranního expresu, který by nás dovezl až k patám Hostýnských vrchů, ale nakonec jsme se domluvili až na neděli, a tak jsme se nakonec přiblížili autem. A když už jsme byli autem, tak někam, kam vlak nejede.

V autě cestou k Holešovu jsme nad mapami rozebírali kam to vlastně půjdeme. S Marcelem jsme udělali pár návrhů, pak je přednesli panu řidiči a ten rozhodl. Jede se do Lukova.

Když jsme se přibližovali k Hostýnkám, ležely, stejně jako okolní krajina v oparu, který se ale během dne pěkně rozpustil a na obloze nebyl ani mráček. Už dlouho jsme takový den nezažili.

Zaparkovali jsme v Lukově pod hradem a vyrazili si ho prohlédnout.

Marcel to tu zná, tak nás počkal u kafíčka a my si zatím proběhly hezky opravený areál celé zříceniny, o jejíž záchranu se zasloužilo hnutí Brontosaurus.

Samotný hrad Lukov byl v držení královské koruny, Šternberků, pánů z Kunštátu... ale asi nejvíce je proslaven tím, že ho jako věno dostala manželka Albrechta z Valdštejna.

Nyní je to oblíbený cíl turistů, pořádají se tu různé koncerty a akce.

Hrušeň na nádvoří. U zdi vysazené hroznové víno, občas záhony skalniček a bylinek. Autentičtější by bylo asi bláto, ale tohle je rozhodně příjemnější na pohled :) Snaží se tu.

 

Výhled k západu. A dole kvetoucí zídka.

 

 Hlavní nádvoří z paláce

 

Ve sklepení je malá expozice s velmi povedeným modelem (dělal ho nějaký pán z Čejča). Za modelem vykukují kachlová kamna, která byla zrestaurovaná podle nalezených kachlic.

 

 Na hradě jsou krásná zákoutí. Původní gotické portály.

 

Pohled na hradní příkop a most sleduje méďa. Jak jsme se později přesvědčili, medvěd tu není jen atrakce pro turisty...

Pokračovali jsme po trase s daleko menším počtem turistů (poslední jsme potkali na rozcestí Na Písečném, kilometr od hradu). Pak už nikoho. Jen na občasných silničkách pár cyklistů.

Kousek za hradem, ohlédnutí

 

Ze sedla Na Písečném klesáme k Vlčkové. Vzadu v levé části levého hrbu se bělají Zadní skály. Tam míříme.

 

 Nahotinky (rozuměj: velmi nakrátko ostříhané ovce, skoro růžové). Asi aby se nespálily.

 

 Vlčková

 

 Vlčková, sympatická kaple sv. Martina. Jen ta elektrika a bílá skříň vedle dveří.

 

 Stoupáme nad Vlčkovou. Louky, sady, pastviny, větřík, sluníčko, květen. Nádhera.

 

 Neodolala jsem a vyběhla na louky.

 

 Pár exeplářů prstnatce májového jsem našla

 

 Co je to za pryskyřník se zajímavě tvarovanými okvětními lístky?

 

 Hlavní květy - pryskyřníky a občas kopretiny

 

 Nemohla jsem se vynadívat. Vítr si hrál a vlnil trávu. Vydržela bych se na tu krásu koukat fakt dlouho.

 

 Hebká travička

 

 Tak kdopak si to tu krouží?

Zase pohled do louky. Zvonky.

Sešli jsme do Držkové a vydali se prozkoumat jedny ze zdejších skal. Zvolili jsme ty zadní.

Valašský orloj v Držkové. Jen by mohl hrát nějakou líbivější melodii... Ale milé dílko.

 

 Vedlejší chalupa

 

 

Zdejší kopce se nezdají. Hlavně ty na mapě. A na skály je to z Držkové vážně do kopce. Zvlášť v popoledním vedru.

 

Zadní skály jak jinak než zezadu

Posvačili jsme a sešli zpátky na zelenou. A po ní a kousek po traverzové cestě jsme se napojili na modrou a pak po silničce přešli zase na žlutou. Začínali jsme na červené, takže barvy značek za dnešek kompletní! (a šli jsme kousek i po naučné stezce).

Nad Vlčkovou z další strany. Jo, místní kravičky... pasou se na krásných loukách, kochají se výhledem... to je život... A první dnešní mráčky!

 

Zvonky a pryšec

 

 Ještě jedna orchidej - celkem běžný hlístník hnízdák.

 

 Vracíme se k autu. Ach ty květnové louky...

Ve Fryštáku jsme se ještě zastavili na jídlo a hurá domů.

Až doma jsme si večer přečetli zprávy, že v den našeho výletu byl viděn medvěd za Zlínem. Však to bylo na druhé straně...

A další den jsme se dozvěděli, že i kousek od Držkové - asi 3 km od místa našeho oběda, viděl kdosi medvědici s medvídětem.

No, myslím, že zrovna my jsme se bát nemuseli. Jak už to bývá, když nejdeme sami, většinu cesty jsme kecali, a pochybuju, že by nás méďové neslyšeli nebo se chtěli připojit do diskuze :)

Každopádně jsme našlapali asi 16 km s úhrnným převýšením 630 metrů. Však to taky bylo nahoru-dolů.

A i přesto, že jsem prolezla spoustu luk a při hledání a návratu ze Zadních skal jsme šli rozličnou lesní travou, nenašla jsem si ani jedno klíště. Musím říct, že když si ráno před výletem dál B-komplex forte, moc na mě nelezou. Ale těžko říct nakolik za to můžou vitamíny a nakolik štěstí.