Z Vřesovic přes Bradlo

Nezvykle teplý a lehce blátivý výlet spícími Chřiby. Inu, únor :)

Letošní únor zatím připomíná březen. Tak snad se ještě trochu zimy dočkáme. Nicméně dnes by bylo škoda nevyužít trochy sluníčka a tepla.

Měli jsme naplánovanou cestu k Markovu kolegovi pro domácí hovězí maso, a tak jsme se po cestě tam zastavili na krátký výlet.

Před pár lety jsme si udělali v červnu procházku na nedalý Cimburk a Sv. Kliment. Nyní jsme se vypravili nedaleko, do lesů nad Vřesovice. Ale zimu ve Chřibech si představuju trochu jinak :) Třeba nějak takto (vzpomínka před 14 lety).

Vyjížděli jsme v deset za mlhy, která se v Bohdalicích roztrhala. Před jedenáctou jsme parkovali u Vřesovic.

Už v autě po cestě jsem si uvědomila, že jsem si zapomněla nabít foťák a baterka už je na míň než 10 %. Takže jsem fotila jen trochu a úsporně. Navíc, šedohnědá krajina, kde se slunko za chvíli ztratilo za mraky, není až tak fotogenická. S modrou oblohou by to bylo jiné - a to mám navíc už nový polarizák... Tak příště.

Hned na úvod nás zaskočila realita vs mapa :) V mapě cesta, pěkný úvoz. Realita zarostlá hustým lesem. Škoda. Podle hloubky úvozu to musela být stará cesta. Obešli jsme ji po kraji pole, ale pak si to zkrátili přes takové zarostlé pole, co se zezačátku tvářilo jako louka. Marek dle očekávání nadával. Ale až tak zablácené boty jsme neměli.

Pak už jen kousek na Ranšperk, zbytky malého hrádku nad Vřesovicemi. Zanikl už ve 14. století. Našla se tu i nějaká keramika, ale jelikož byl nejspíš dřevěný, zanechal jen nerovnosti v krajině.

Ranšperk

Krásným dubovým a poté bukovým lesem jsme stoupali vzhůru na Bradlo

Začíná se zvedat charakteristický hřeben Bradla

 

 Krásných stromů (tady dub) tu bylo spousta.

  

Příjemný úzký hřeben Bradla.

 

  U vrcholu. V roce 1952 tu spadlo letadlo.

Foukal docela silný vítr, i když jižní, ale byla jsem ráda, že jsem si vzala teplou vestu. Při stoupání se člověk v tomto počasí zpotí a tak mít si nahoře na větru obléct něco teplého je fajn. Slunko už taky zalezlo za vysokou oblačnost, takže ze slibovaného téměř jarního dne jsme moc neměli.

Další z mnoha částí hřebene. Bradlo mi připomínalo trochu některé vrcholy v Malých Karpatech. Jen místo vápence nebo křemene je tu pískovec.

 

Otevřel se nám i krásný výhled na Buchlov a trochu barevných lesů

Koryčanská kaple

 

 Od kaple jsme viděli až na Velkou Javořinu

 

Udělali jsme si i malou zacházku na Rozštípenou skálu.

Březový lesík, vznikající na území velké paseky, byl zbarvený skoro do fialova. A vzadu na obzoru se táhne Drahanská vrchovina. I kostel Sv. Martina nad Lulčem krásně odrážel sluníčko (při tomto ohnisku ho přirozeně není vidět).

 

Rozštípená skála zespodu. Zvrchu vypadá docela nevinně.

Bohužel, velkou nevýhodou teplého počasí v zimě je, že lesáci jsou aktivní, i když není zamrzlo a sníh, a docela důsledně se snaží rozjezdit každou cestu, kterou jde. Bláto bylo občas na všech cestách, i těch nerozježděných, přece jen, listí na zemi dost pomáhá. Ale proti rozježděné cestě... leda teleport.

Úvoz nad Zavadilkou.

Za Zavadilkou jsme se napojili na naučnou stezkou Po hranici, která vede krátký úsek po hranicích Buchlovicko-Milotického panství. Na několika zastaveních se tu člověk dozví zajímavosti o kartografii a hraničních kamenech. Pro mě, jakožto nadšeného "mapaře" spoustu zajímavých informací. 

Až na tu rozježděnou cestu to bylo fajn.

Jeden z několika hraničních kamenů, které jsme míjeli. Písmena H a M značí Herrshaft Milotice.

Sešli jsme dolů k restauraci a penzionu Kameňácká Myslivna. Příjemné místo s výbornou kuchyní. Měli širokou nabídku zvěřiny - jak jinak, v myslivně.

A po jídle pak jen poslední 2 kilometry k autu.

Příjemná vycházka, asi 11 km, převýšení 350 metrů. Největší na prvních 3 kilometrech, pak už jen víceméně mírně z kopce.