Velký Kosíř

výšlap na Hanácké Mont Blank

Prodloužený víkend. Marek musel do práce a hlavně k volbám, tudíž jsem osiřela. A akorát se ozvala Martina, jestli nemám volný víkend. Tomu říkám dobrá náhoda. A tak jsem přijela do Olomouce, sobotní večer jsme strávili ve víru deskových her a v neděli ráno jsme v dámském složení vyrazily na výlet, pokořit nedaleký vrchol Velký Kosíř.

Autobusem jsme se dovezly do Slatinic. Anička v autobuse usínala, na konečné se vypotácela ven a nevypadala zrovna odhodlaně. Všechno ale změnil pohled na nedalekou cukrárnu. A když navíc zjistila, že je otevřená, nedalo se nic jiného dělat. Musely jsme jejímu nadšení podlehnout. Zas tolik přemáhání nás to nestálo :). Kapučínko, dortíček, pařížský rohlíček. Bylo jedenáct. To nám to ten výlet pěkně začíná :) Kdy jede autobus zpátky? :D

Anička si si stihla udělat úkol do češtiny (větný rozbor - úspěšně jsem na toto mučení za ty roky zapomněla) a matiky (pár zlomků) a mohly jsme vyrazit.

Další zastávka byla záhy. U pramene zdejší léčivé vody, jen na druhé straně náměstíčka. Nacházely jsme se totiž v lázních. Ve Slatinicích se zachytávají atmosférické srážky, prostupují slepenci, drobami a devonskými vápenci, aby na povrch vyvěraly s vůní sirovodíku. V současné době je tu několik aktivních pramenů.

Zrovna se tu odehrávala výstava ohařů. Nebo její zbytky...

Kašna. Trochu to u ní smrdělo.

Můžete ochutnat.

V parčíku jsme objevily kromě oznámení, že se tu odehráváv výstava ohařů, a onoho pramene, i ruské kuželky a hned jsme je musely vyzkoušet. Už nevím, kdo vyhrál, ale já to nebyla (stejně jako předešlý večer deskových her). Ale někdo musí prohrávat a mě nedělá problém se této nevděčné role zhostit.

Po cestě přes Slatinice dvojka sršňů. Dost se hýbali, takže nejsou úplně ostří.

Na kraji Slatinic jsme zabočily na pěšinku a moc příjemným, skoro pralesním údolím potoka Slatinky jsme stoupaly nahoru.

Údolí Slatinky

 

Sympatický prales

Následná cesta byla soustava často pravoúhlých zatáček, občasných výhledů na pole, paseky a borové a dubové lesy. Kopeček byl, ale vždy relativně krátký, a pak zase chvíli rovinka na vydýchání. Aničku nebavilo jen tak stoupat, tak jsme si cestu krátily slovní hrou Stupido. Takový "vytuněný" slovní fotbal - jen nesmíte říct hádané slovo, ale vždy ho nějak popsat a hraje se na poslední dvě písmena. Holkám to celkem šlo, ale já, jakožto amatér, jsem se občas docela ztrácela.

Kousek mladého listnatého lesíku

Nakonec jsme dosáhly vrcholu celého "masivu", kde stojí rozhledna. A hlavně - po cestě jsme nepotkaly ani jednoho turistu. U rozhledny jich byly mraky. Odkud se vzali? Ale ano, na vrchol Velkého Kosíře vede několik tras. Ta asi nejpoužívanější je z Čech pod Kosířem, kde se nachází i zámeček a odkud se dá dostat většinu trasy po asfaltce.

My jsme si koupily vstupné (symbolických 30 Kč pro dospělce), vyšláply 150 schodů po příjemném krytém schodišti a kochaly se výhledem z vrcholové plošiny, která je naštěstí dost široká, protože zábradlí z pletiva mému strachu z výšet dvakrát nepřidávalo. Viditelnost nebyla kdovíjaká, hřeben Jeseníků se ztrácel v oparu, ale nevadí. Anička navrhovala najíst se tu nahoře, ale nevím, jestli bych si tu jídlo dokázala vychutnat se staženým žaludkem. Dole pod rozhlednou bylo místo už jen v držáku na kola vyřezaném z kmenu stromu. Myslím, že moc zdejších kol by do škvír stejně své pneumatiky nenarvalo. 

Kupujeme lístky

 

Výhled na Olomouc. V popředí Lutín.

 

 Drahanská vrchovina. Konkrétně lesy vojenského prostoru. Ale větřáky v Drahanech a Protivanově byly vidět. A na ochozu dost místa.

 

 Směrem na Konici a okolí

 

 Sympatická rozhledna

Po jídle ještě vrcholovou kofču (můžete si tu dát i pivo a grilovanou klobásku) a vyrazily jsme dolů. Tentokrát na druhou stranu a opět po cestě, kde jsme potkaly asi jen jednu paní. Naším dalším cílem byly opuštěné lomy na úpatí masivu.

Scházíme dolů. Místy holiny, místy lesíky.

 

 Příjemná dubo-habřina

 

 Anička má na zvířátka štěstí (před lety v Malých Karpatech našla taky - akorát srnčí).

 

 Akátkový hájek prosvětlený slunkem a šťavnatá tráva. Skoro jako na jaře.

 

Hlaváč žlutavý

 

Martina s Ani to tu dobře znají, tak mě provedly po zdejších vápencových lomech, které jsou už opuštěné. Území je chráněné (NPP Kosířské lomy) zvláště pro teplomilnou flóru a faunu. Na jaře tu kvetou koniklece. Ale ani tentokrát jsme nezůstaly ochuzené o květinky.

 

Jeden z mnoha lomů

 

 Pěkně tu peklo

Vičenec ligrus. Odkud má své jméno?

 

 Jehlice trnitá

 

 Hvězdnice chlumní. Kvetla všude.

 

 Spíš než lom už jen sympatický soubor kopečků a ďolíčků. A nad námi masiv Kosíře.

 

 Místní květena

 

 Opravdu zajímavý květ – kozí brada východní

 

V dálce za Slatinice, odkud jsme dnes vyrážely na Kosíř. A v dálce nížina kolem Moravy a kopce Nízkého Jeseníku

 

 Krásný podvečer. Prvního října.

 

 

Anička si udělala ve stínu (na slunku bylo dost teplo) úkol do angličtiny (popis člověka) a vyrazily jsme pomalu na vlak do malé vesničky Kaple.

 

Pod nohami nám voněla (nebo trochu až smrděla) tato květinka – čistec přímý

 

 Ještě jedna žlutá - starček nevím čí

 

 Výhledy na Olomouc, tentokrát i se Svatým Kopečkem.

 

 Na poli se svazenkou se tvrdě pracovalo - včelky :)

 

 A další blízké město - Prostějov. Vzadu se táhnou Chřiby a vpravo se tyčí vysílač nad Brodkem.

Holkám jel akorát vlak do Olomouce. Pro mě by to byla oklika a nestihla bych návazný vlak, tak jsem jim zamávala a počkala hodinku na další, jedoucí opačným směrem. Sice s dvěma přestupy, ale zase poloprázdné vlaky. Rychlík by byl přecpaný. Domů jsem dojela už za tmy.

Moc fajn výlet.

12 km, 280 metrů převýšení.