Chladná letní Vysočina

Nečekaně chladnou srpnovou dovolenou jsme trávili na chalupě – topili jsme si 2 dny, stihli dva cyklo-výlety s krásným počasím a i na řezání dřeva došlo.

Dovolená začala deštivým víkendem. Alespoň jsme měli dobrý důvod odpočívat a válet se. Na chalupu jsme se vydali v úterý. Vevnitř příjemných sedmnáct. Pořád o kousek víc, než venku. Celý večer jsme topili.

Středa byla opět deštivá a tak jsme ji využili k nákupu v opravené Jednotě v Jimramově a navštívili i zdejší muzeum a Síň Rodáků v bývalé škole z roku 1805, kam chodila ještě moje babička. Pěšky 5 kiláků tam a 5 kiláků zpátky do pořádného kopce. My se svezli autem, jistěže... Budova je stará, původní, muzeum plné spousty starých předmětů posbíraných z místních chalup a hromada zajímavých informací. Jen škoda, že jsou utopené v řadě hustě popsaných listů. Ale pokud chcete podrobnosti, můžete tu strávit klidně celé odpoledne. Nás zaujaly hlavně staré předměty a fotografie z historie Jimramova, sbírka neskutečné spousty různých českých vydání Broučků a také původní prostory. A kalendář s obrazy vyhlášeného Odvárky byl třešničkou na dortu.

Jelikož Marek teď zkouší dietu s omezením sacharidů, novou stylovou cukrárnu a kavárnu jsme minuli. Zákusky dokážu oželet i já.

Odpoledne se obloha protrhala a my si vyšli na malou procházku. V bundách.

Dramatická oblaka. A po několika dnech konečně slunce.

Žlutý vratič, symbol srpna.

Vrbovka úzkolistá dokvétala

Louka plná zvonků, pampelišek, jitrocele a bílého svízele

Kukuřice. Na siláž.

Mráček

Ještě existují normální slimáci. Byl to macek. Ještě větší, než ti španělé...

Ve čtvrtek už se mělo počasí začít zlepšovat. Ještě chladno, do 20 stupňů, ale nevadí. Radši se oblečeme. Vyrazili jsme poznávat nová zákoutí. Auto jsme nechali u Hlinska u sjezdovky a vyrazili směrem na Trhovou Kamenici.

Všude louky a krásná letní obloha

 

 Chrudimku jsme přejížděli několikrát

 

Procházeli jsme i přes skanzen na Veselém Kopci. Ale moc jsme se nezdržovali, protože bylo všude plno lidí (i když to z mých fotek není poznat).

 

  Sympatické domečky

 

 Skanzen je plný krásných opravených stavení

Raději jsme kolem plného velkého parkoviště projeli dál do vesnice Svobodné Hamry, kde už bylo klidněji. A i tu se našly zajímavé stavby.

Vodní hamr

Naproti hospoda.

A kousek vedle stáje

 K zámečku, který vznikl přestavbou středověké tvrze, což bylo poznat na rozšiřujících se zdech spodního patra.

Dál jsme pokračovali přes vesnice Vysočina, Možděnice, Kocourov a Slavíkov až na vrchol Vestec 668 m.n.m. Jelikož stoupání bylo pozvolné a bylo se stále čím kochat, vůbec nám nepřišlo, že jsme na nejvyšším bodě dnešního dne. Trasa byla příjemná, mezi loukami, lesíky, rybníky, s minimem aut. Užívala jsem si ji tak moc, že jsem ani nefotila :)

Pohled z Vestce na severovýchod. Tam někde dole mezi lesy jsme byli. V popředí odkvetlá lupina.

Dali jsme si sváču a pokračovali dál vyhlídkovou trasou.

Výhledy na druhou stranu, na jihozápad.

Opuštěný kostel sv. Kunhuty v Polomu. Kde vzala vesnice o 4 číslech popisných takový kostel?

Původně jsme chtěli sjet do Horního Bradla nebo do Kameniček, ale jelikož z cesty, kterou jsme se chtěli vydat do lesa, vyjížděly zrovna kamiony plné dřeva, naznali jsme, že radši budeme pokračovat po silnici do Trhové Kamenice. Nedělali jsme si iluze, jak by asi vypadala lesní cesta po těžbě a několika dnech deště...

Trhovou Kamenicí jsme jen projeli - stejně jako hromada aut každý den po hlavní cestě. My odbočili na konci na Kameničky a začali stoupat lesem

Rohozenský velký rybník

Dál naše cesta vedla převážně lesem, nad Včelákovem jsme se pokochali výhledem na sever a vyšlápli nahoru do Srní. Mlela jsem z posledního. Dlouhý táhlý kopec a ještě po silnici... ale následný sjezd do Hlinska to zlepšil.

Vzali jsme to přes centrum - tedy přes památkovou rezervaci Betlém. V kombinaci s opraveným nábřežím a přilehlým parkem to je opravdu kouzelné místo.

Nábřeží Chrudimky

Skanzen už byl zavřený, ale po uličkách jsme se projít mohli.

 

Takhle uprostřed města najednou vesnice. Opravdu malebné.

Tahle chaloupka se nám líbila asi nejvíc. S ovocnými stromy, květinovou zahrádkou a plotkem vypadala nejvíc přirozeně.

Celý skanzen je pod ochranou UNESCO. A možná, že jsme tu byli takto večer, byl tu božský klid.

V chalupě na nábřeží je příjemná kavárna, kde si Marek dal pivo a já zasloužený zákusek. Tentokrát jsem neodolala - čokoládová pěna s ovocem a šlehačkou. Byla vynikající. Stejně jako domácí sypaný bylinkový čaj. Moc sympatický podnik. Do toho slunce klonící se k západu. Příjemná tečka za dnešním dnem, kdy jsme v sedle zvládli příjemných 45 km.

Cestou domů jsme se ještě zastavili pokochat se výhledem na Vojtěchovské rozhledně kousek od Hlinska. Sice byla zavřená, ale výhled od ní byl i tak. Krkonoše, Orlické hory, Kraličák i Jeseníky.

Vojtěchovská rozhledna

 

 

Výhled ntrochu kazily dráty vysokého napětí. Zde nejbližší Orlické hory. Na ostatní pohoří jsem měla už malý objektiv...

Pátek jsme obětovali ještě jeden relativně chladný den a pustili se trochu do dřeva na dvoře. I když teploty jen mírně převyšovaly dvacítku, slunko peklo a z nás teklo. Ale udělali jsme kus práce.

V sobotu jsme zase vyrazili na kole. I tentokrát jsme se trochu popovezli autem. Chtěli jsme ještě navštívit Markova strýce Jožu, taky se najíst v oblíbené Tisůvce a tak jsme vše skloubili dohromady. Trochu nám udělala čáru přes rozpočet zavřená silnice mezi Herálcem a Cikhájem, ale poprali jsme se s tím obstojně.

Původně jsme chtěli zahájit den obědem v Tisůvce, ale nakonec jsme celou trasu otočili, upravili a do Tisůvky se plánovali jet navečeřet.

Auto jsme nechali na kraji lesa za Herálcem směrem na Vortovou a vyrazili po velmi příjemné lesní silničce nad Krucemburk.

Svačíme.

 Rovná silnička jak podle pravítka jen s malými převýšeními

 

 Nad Krucemburkem

Krucemburk jsme jen projeli a pokračovali kolem rybníku s trochu zavádějícím názvem - Řeka. Nachází se u něho i kemp a celá oblast dokola je jakýmsi rekreačním střediskem. Jen ta voda byla dost špinavá.

Rybník Řeka. Na řece Doubravě.

Naše další cesta pokračovala do Slavětína. Mohli jsme to vzít po přímější a méně kopcovité trase, ale nějak jsme si jí v mapě nevšimli a tak jsme si vyšlápli od řeky Doubravy až k Ranským jezírkům. A musím říct, že ten úvodní kopec teda byl výživný. Ale dobře se mi osvědčila cik-cak technika, kterou jsem naklonění trochu zlepšila a nemusela jsem z kola ani sesednout.

Pak už cesta byla příjemná. Víceméně po rovince, pak z kopce, přes Slavětín a příjemně roztahanou Oudoleň. Ke strýcovi to teda bylo ještě kousek do kopce, ale pak už nás čekal odpočinek a sklenice studené vody.

Příjemně jsme se popovídali, vyvenčili psa a po dvou a půl hodinách se vydali na cestu zpátky.

V dálce Havlíčkova Borová

Po Ranská jezírka jsme jeli stejně. Ale pak jsme pokračovali na Radostín, hlavní silnici přejeli k Nové Huti a po velmi příjemné modré značce jsme dojeli až do Cikháje. Poslední volný stůl a obžerství mohlo začít. Polévka, druhé jídlo a pro mě i zákusek. Uff. Ale zasloužili jsme si.

Za Radostínem

Jenže nebyl ještě konec. Ještě nám zbývalo asi 7 km přes les k autu. Už se šeřilo, když jsme vyráželi do lesa. Cesta nebyla úplně rovná, ale poslední úsek už jsme jeli po asfaltu a tma nám tak vůbec nevadila. 57 km.

V neděli jsme se stihli ještě podívat krátce do lesa a domluvit skladbu stromků, které nám na podzim vysadí do chystané oplocenky.

A léto je zase zpátky. Ještěže máme v práci klimatizaci :)