Leden jsem proležela v posteli - horečky, kašel, hnus. Zpátky do tempa jsem se dostávala jen pomalu. Lednový sníh jsem prošvihla, tak jsme aspoň za jeho zbytky vyrazili do blízkého okolí.
Tentokrát prozkoumat lesy nad Račicemi. Meteorologové slíbili trochu slunce, tak jsme se nechali zlákat a kolem poledne vyrazili.
Zaparkovali jsme na návsi a vyšlápli nahoru po žluté. A pak po neznačených cestách "kade-tade". Po nemoci jsem teda stoupala značně opatrným tempem - slabé nohy i plíce, takže mi kopec dal docela zabrat. Ale nějak se rozdýchat musím.
I tu jsou bukové lesy. Aspoň trochu.
Výhled na kostel sv. Martina nad Lulčem a pár chat nad Nemojanama (Ano, neskloňuji spisovně, vím. Ale skloňuji tak, jak mluví místní.). Ostré slunce a tmavé lesy ve stínu.
Slabě se v dálce rýsoval i hřeben Chřibů přecházející ve Ždánický les.
To je on, sníh. A trochu modré oblohy. A slunce za mraky - klasika.
Scházíme údolím bezejmenného potoka.
Sešli jsme až nad dědinu k rybníku Srdíčko.
Račický zámek
Rybník Srdíčko. Tu je v zimě stín skoro pořád.
Račický zámek dlouho sloužil jako učiliště a dětský domov pro skupinu dětí a mladistvých, která by už nyní měla být součástí běžných škol - po tzv. inkluzi. Tehdy se tomu říkalo Harvard. Popř. když někdo z kamarádů nebyl úplně chápající, použilo se slovní spojení - Si z Račic?
Nyní je zámek postupně opravován novým majitelem. Můžete se tu ubytovat, přes léto probíhají i prohlídky.
Původně tu stával hrad a jak to u těch méně významných staveb bývá, každou chvíli ho vlastnil někdo jiný. V 16. století byl přestaven na zámek.
Pár zajímavostí se v jeho historii ale najde
- roku 1830 ho koupil Johann Mundy. Jeho otec Wilhelm přišel do Brna z německa jako textilní mistr do už rozběhnuté textilní továrny. Založil si svou a vypracoval se a zbohatl. Brno bylo zejména v 19. století tzv. moravským Manchesterem a podobných zbohatlíků především německého původu, kteří tu rozběhli továrny na vlnu a příze bylo vícero. Dokonce měl provoz i v Josefem II. zrušeném cisterciáckém klášteru v Předkláštěří. Svého času jeho produkce zaujímala čtvrtinu veškeré brněnské produkce vlněné příze! Takový americký sen - jak zbohatnout za 20 let. Johann tak zdědil dokonce i hrad Veveří, kde nějakou dobu bydlel. Dále panství Drnovice (kde si nechal postavit zámeček a nakonec se tam i odstěhoval), Tišnov, Hvozdec a Říčany. Jistě, že zdědil i otcem získaný (chtělo by se říct spíš koupený) šlechtický titul. Johann ovšem otcův podnik i hrad a další panství prodal a odstěhoval se do Račic. Ale i tak se zapojil do vlnařského průmyslu, protože tu začal chovat ovce na vlnu, kterou prý zpracovávali v nedalekých Pístovicích a Podomí. A mimo jiné nechal přestavět některé části zámku.
- Po Mundym (jenž sice měl 5 dětí, ale žádná vnoučata) vlastnil zámek další textilní rod - Schoellerovi a i ti se podepsali na vzhledu stavby.
- Navzdory tomu, že poslední majitel byl Rakušák (a později sloužil jako rytmistr u wermachtu), v roce 1938 bylo na zámku zřízeno sídlo generálního štábu Československé armády - tedy ještě v době, kdy jsme se chtěli bránit. Za 14 dní ale všechny plány zhatil Mnichov. Nepátrala jsem, proč si zvolili zrovna Račice, ale možná se nabízela blízkost nedalekého vojenského újezdu nad Vyškovem.
Stoupáme k zámku.
Postupně se tu pouští do jeho opravy.
Asi jen 7 kiláků, ale po nemoci stačilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat