Vysočina 2022 :: Údolí Doubravy

Před parným dnem jsme se schovali do kouzelného údolí říčky Doubravy.

Nebudu vás napínat, vedro bylo i v údolí. Ale i tak tam bylo krásně.

Zdejší lokalitu mám v seznamu už dlouho. A konečně jsme na Vysočině trávili víc času a rozhodli se prozkoumat i vzdálenější území. A navíc jsme výlet spojili s příjemnou návštěvou Markova strýce.

Cesta byla dlouhá a těsně před cílem, před vesnicí Bílek, byla objížďka. Tedy, ona byla zavřená celá vesnice. Jak jsme si vyzkoušeli, nedalo se do ní dostat ani z jedné strany. U té blíž k Chotěboři bylo aspoň místo na kraji lesa a tak jsme nechali auto tam.

Přírodní rezervace Údolí Doubravy leží na jižním okraji Železných hor, kousek od Chotěboře. Samotná Doubrava pramení u Radostína, kousek od Velkého Dářka a teče kolem východní hranice Železných hor aby se kousek před Kolínem vlila do Labe.

Tu u Chotěboře se zařezává do ortorul strmého údolí a překonává tu celkem velký výškový rozdíl, takže na své cestě proteče i přes pár menších vodopádů.

Začínáme

Železniční most

Okolní kopce jsou "jen" kolem 500 m.n.m. Kůrovcová kalamita přišla naplno i sem. Navíc celý den dost foukalo, takže jsme se místy mezi suchými stromy moc bezpečně necítili.

Zajímavá zákoutí

Pár listnatých stromů tu bylo. Ale hodně starých.

Chodníček se vinul těsně kolem vody. Neměl ani na výběr. Údolí je úzké.

Jedno krásné zákoutí za druhým

Nejužší místo. Soutěska, kterou je nutno obejít vrchem.

Přes skalky se vine příjemné schodiště.

Hlavní vodopád údolí má asi jen 1,5 metru. Ale umístěn v úzké soutěsce vytváří opravdu kouzelnou atmosféru.

V jedné z prudkých zatáček údolí se tyčí 40 metrů vysoká skála, na které se rozkládají zbytky hradu Sokolohrady. Peklo tam slunko, tak se nám na ni šplhat nechtělo.

Údolím jsme pokračovali dál

Odpojili jsme se až na modrou značku do údolí Kamenného potoka.

Na kopci nás terén překvapil. A vedro taky. Nemilosrdně pražilo. Tady rovně vede zelená značka...

Tráva

Vyhlídka na Čertově stolku byla beznadějně zarostlá. Taková vyhlídka do korun stromů. Sešli jsme zase zpátky do údolí a vraceli se zpátky k autu.

Malebné údolí

Hlavní vodopád jsme míjeli i cestou zpět. Nejde nefotit.

Tentokrát za jiných světelných podmínek

Znovu soutěska. Takhle na fotce těžko čitelná změť kamenů :)

Procházku jsme si užívali

Nakonec jsme si cestu k autu zkrátili kolem železničního mostu. Podle vyšlapané stezky jsme nebyli jediní.

Kousek od auta starý vodojem, který původně vznikl v roce 1879 pro potřeby drah. Teď v něm někdo bydlí. Stylovka, ale těch schodů...

Vedro bylo fakt hnusné. Dusno, postupně se nasunovaly mraky. Jak jsme si mysleli, že před vedrem utečeme do příjemného vlhkého údolí, dost jsme se mýlili. Vedro bylo i tam. I přes to, že občas vanul docela silný vítr.

Nakonec asi 9 km. Určitě se sem ještě někdy podíváme, ale až trochu zlikvidují následky kůrovcové kalamity. Některé části údolí (hlavně horní části) jsou na tom opravdu špatně. A je asi otázka času, kdy to schytá a zbytek porostu. Už tu byl docela starý smrkový les. Impozantní, ale do takového prostředí nepatří.

Naše cesta pokračovala dál. V Chotěboři jsme se zastavili na zmrzlinu, abychom vyplnili čas před domluvenou návštěvou. Marek tu nedaleko má strýce a dlouho se s ním neviděl. A navíc, strýc bydlí v Jitkově, takže pro mě naprostá povinnost se tam podívat!

Se strýcem Jožem jsme strávili velmi milé a příjemné odpoledne, zajeli jsme i do Tisůvky na jídlo, aby si s námi nemusel dělat starosti, a slíbili si, že se brzo zase potkáme. Pánové si toho mají ještě dost co povídat.