Opět jsme využili listopadového svátku a pošmourného počasí pro prozkoumávání dalších zajímavých míst v okolí.
Volno jsme měli už od středy, ale ještě jsme si chtěli po dvoudenním pracovním týdnu trochu odpočinout, dodělat něco doma a sbalit se. Vyráželi jsme až ve čtvrtek kolem poledne.
Před výstupem auta u chalupy jsme si zkusili tipnout, kolik bude teplota vevnitř. Shodli jsme se na 10 °C. Skutečnost byla ještě o 4 stupně nižší. Aj aj.
Proto nás čekal klasický program po příjezdu v chladnějším období: topit a topit. Ale musím říct, že večer už se teplota blížila i ke dvaceti stupňům i u okna. Marek zůstal spát před krbem a já nebojácně zalezla dozadu do pokoje, kde bylo večer krásných 16 stupňů (ovšem s daleko studenějšími stěnami). Jelikož se nám poštěstilo se průběžně budit, udržovali jsme oheň až do rána, takže ráno nebylo až tak bolavé.
Dopoledne jsme prozevlovali topením a nahříváním u krbu. Kolem poledne jsme se vydali na malou vycházku do lesa, zkontrolovat, jak nám schnou smrky a jak se daří malým boučkům, které jsme oplotili. Mrholilo, ale v lese byl krásný vlhký vzduch. Ani jsem nevytahovala foťák.
Zbytek odpoledne jsem se věnovala vaření na nadcházející 2 dny.
V sobotu jsme se vydali prozkoumat další krásná zákoutí pískovcových útvarů kolem Proseče. Opět do Pivnické rokle. Zastavili jsme už rovnou u družstva ve Zderazi, po žluté sešli dolů pod soutěsku a tentokrát vyrazili na soutoku doleva. Vloni touto dobou tu tekl potok. Letos sucho v obou soutěskách.
Minule tu tekl potok. Ale rozhodně ne takto hlubokým korytem.
Soutěska (na pravém přítoku) je větší. Ale krásné byly obě dvě. Za celou cestu jsme potkali jen jeden pár mladých turistů v soutěsce. Měli s sebou jezevčíka. Celkem by mě zajímalo, jak některé obtížné úseky překonávali. Na pár místech sice jsou kovové žebříčky, ale někde cesta vede po kluzkém kmeni nebo se překonávají dost velké schody. Například v jednom místě kmeny a větve úzkou soutěsku tak ucpaly, že nám nezbývalo, než jít jednou nohou po šikmé pískovcové stěně a druhou po kluzkém napůl ztrouchnivělém kmenu, které byly samozřejmě kus od sebe a asi 2 metry nad zemí. Nicméně endorfiny z krásného objevného výletu překonaly můj obligátní strach z výšek (ano, někdy mám problém i vylézt na židli) a dostali jsme se dál.
Vstup do levé soutěsky (na pravém přítoku). Voda nikde.
Nakonec pískovec vystřídala svrchní vrstva horniny (opuka) a soutěska se zmenšila na běžné koryto potoka s pár kalužemi překrytými vrstvou spadaného listí. Skoro na konci soutěsky jsme se vyškrábali nahoru a ten kousek už došli po poli (naštěstí nezoraném). Asi 5 km okruh.
Poslední úsek soutěsky, už v opuce
Náš výlet ovšem ještě pokračoval. Bylo kolem druhé hodiny a tak jsme se přemístili ještě do nedalekých Hněvětic, posvačili vynikající Hřibové rillettes (hřiby podušené v dostatečné vrstvě kachního sádla s bylinkami) a vydali udělat druhý okruh. Kolem hradu Rychmburk podél řeky Krounky.
V Hněvěticích je to samá vrba. A jedna starší než druhá.
Hrad Rychmburk se tyčí nad údolím řeky Krounky.
Hrad Rychmburk se tyčí nad zařezaným úzkým údolím řeky Krounky a působí opravdu impozantně. Je to jeden z mála zachovalých a obývaných hradů. Nezaložil ho nikdo významný. Postupně střídal drobnější majitele (jedním byl i Smil Flaška z Pardubic), v 16. století ho vlastnili Valdštejnové, v 18. století Kinští (spolu se zámečkem Karlštejn u Svratky). Nakonec ho ale prodali Thurn-Taxisům, od nich byl zestátněn při pozemkových reformách po vzniku Československa. Po 2. světové válce tu byl zřízen domov důchodců, který je tu dodnes. Dlouho byl uzavřen veřejnosti. V letošním roce však část zpřístupnili. Ale teď v listopadu už měli zavřeno.
Řeka Krounka nás svou velikostí překvapila. A krásným údolím podobným Divoké Oslavě. Jen s trochu víc skalnatými svahy. Tak sem se určitě rádi zase podíváme.
Most a bašta. A řeka Krounka. Odtud se údolí nezdá tak hluboké.
Příjemný chodníček po břehu.
Ve svahu podivné díry. Na obou stranách. Jen pár metrů hluboké.
V porostech buku, habru a olší občas i krásné jedle.
Místní tmavě šedá opuka. Občas skály sahaly až k vodě, tak přišly vhod žebříky.
Skály všude.
Krásná zákoutí
Škoda jen, že bylo tak pod mrakem. Pravý pošmourný listopad.
Stezka nás zavedla i na vyhlídku
Když nás po trase červená zavedla až nahoru na jednu ze skalek, nechtělo se nám už znovu scházet dolů a vydali jsme se přes louku a vyšli rovnou u auta. Paráda. Už bylo přece jen půl čtvrté a v tomto podmračeném dni se stmívá opravdu brzo.
Celkem jsme zvládli asi jen 5 + 3 km. Ale zase se bylo na co dívat. Nejsme tu naposledy.
Žádné komentáře:
Okomentovat