Jet na jaře na Vysočinu je jako vracet se v čase. Zatímco dole už jsou ovocné stromy odkvetlé a začínají se zelenat, tady teprve začínají pampelišky a pomalu odkvétají třešně.
Kvetoucí třešeň. Vyrážíme do lesa za prací.
Lány pampelišek. Kam se hrabe řepka.
Listy buků zase trochu povyrostly.
A mladé už raší. Doufám, že je zvěř všechny nesežere a nějaké další porostou.
...a třeba z nich jednou vyrostou takovíto statní chlapíci.
V lese to žije.
Nejde nefotit.
Za chůdovými kořeny nemusíme do Boubína.
Potůčky a vodopádky. Tentokrát už se stativem...
Pár hodin úklidu lesa nám stačilo. Je to dřina, čistit les. Stahovat větve na hromady, osekávat, pilovat. A ještě tu toho zbývá spousta. Zase příště.
Druhý den jsme se už na práci vykašlali a šli se radši projít. Na blízký, ale dosud neprozkoumaný vrchol Bohdalec, který jedním metrem překračuje magickou hranici 800 m.n.m.
Skoro na vrcholu je nádherná travička...
Za mladými buky už se rýsuje vrcholová skalka.
Skála zespodu. Překvapila nás svou velikostí. Čekali jsme pár kamínků...
A po zasypaném kamenném moři sestup dolů. Bude tu borůvčí...
Sympatické je, že se ve zdejších končinách snaží vysazovat buky a podobné původní dřeviny.
Stará smrková monokultura pomalu ustupuje mladým listnáčům.
Vlastně jsme udělali jen takový malý okruh. Počasí bylo nejisté, nad námi se stále kupily mraky (všude jinde svítilo slunko, jen nad námi seděl tmavý mrak, klasika).
Metodka a pampeliškové lány viditelné už z dálky.
Pampelišky všude
Konvekce
Zelené pahorky vysočinovské...
Břízy roztodivných tvarů. A pampelišky.
Důmyslný přírodní živý plotek. Už se těším, jak bude vypadat za pár let.
Nakonec zapršelo tak, že jsme museli asi hodinku počkat, než přestane, abychom mohli nanosit věci do auta. Blesky šlehaly nedaleko, takže se nám ven opravdu nechtělo.
Jakmile přestalo pršet, vyjeli jsme domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat