Měla jsem slíbený jeden z prodloužených víkendů. Původně jsme chtěli vyrazit někam do Rakous, ale jelikož předpověď slibovala tak 15 stupňů a občasný déšť, raději jsme vybrali nějakou domácí destinaci. Marek kolem Nového Jičína jezdí občas na služebku a Štramberk vzpomenul už párkrát. A vlastně, je to ideální místo pro menší výlety a škaredé počasí. Byla jsem tam naposledy před dvanácti lety a to navíc v ještě ranějším jaru, takže si město a jeho okolí ráda znovu připomenu.
Na rychlo jsem sehnala ubytování ve stylové staré chaloupce kousíček pod Štramberskou Trúbou (nabídka ubytování je tu opravdu široká – od welness hotelu až po ubytování v soukromí) a ještě se zásobami francouzských sýrů z nedávné služebky jsme v sobotu dopoledne vyrazili směr Nový Jičín, kde jsme udělali první zastávku.
Nový Jičín
Město Nový Jičín leží na důležité křižovatce cest spojujících Moravu se Slezskem a není divu, že tu bylo založeno, nejspíše ve 13. století, město (s královským povolením vybírat mýto). Historické centrum je ceněno především pro svoje velké čtvercové náměstí plné zachovalých měšťanských domů s podloubím. Blízko centra se nachází i renesanční zámek.
K názvu města Jičín (jak uvádí místní Turistický průvodce) se vážou různé teorie - jedna z nich je, že majitel nedalekého hradu měl udatnou dceru Jitku, která chtěla zachránit malého chlapce před medvědem. Nakonec je zachránil pastýř, který si ji vzal za ženu. Jitka postavila na místě kapličku, její manžel zámek a nazval ho Jitčin - později zkomoleno na Jičín. Druhá verze, už tedy poněkud pravděpodobnější, říká, že se jméno města odvozuje od toho, že se zde hojně vyskytoval divoký kanec, slovansky dik. A z toho Dičín - Jičín. Slovo dik se dá překládat i jako divoký člověk, proto místo mohlo být nazváno i podle divokých lidí. Nevím, jestli nějakou svou teorii má i město Jičín v Čechách, ale vzhledem ke svému křestnímu jménu nemůžu jinak, než podporovat první verzi :)
Město je známé především výrobou klobouků firmy Tonak. Taky tu, přímo v budově kde nyní sídlí Turistické informační centrum, zemřel známý rakouský generál Laudon, který se proslavil ve válkách s Pruskem a Turky. Všem je jeho jméno především povědomé ze známé odrhovačky Generál Laudon jede skrz vesnici, Generál Laudon jede skrz ves... :) O kloboucích i generálu Laudonovi tu mají přichystanou expozici. Ale tu jsme se rozhodli nechat na jindy.
Sympatické malé centrum, které o sobotním poledni bylo prázdné a ospalé. Škoda jen, že to hezké historické náměstí jen vydláždili. Myslím, že stromy by rozhodně výhledu na stará průčelí měšťanských domů neublížily. Říkám ano více stromům do center měst! Nebo alespoň více zeleně (i když ano, z historického hlediska tam určitě moc stromů a zeleně nebylo. Spíš jen udusaná hlína.)
Část náměstí focena od domu s Laudonovou bustou (nyní TIC). Ten výrazný bílý dům naproti uprostřed s arkádami i v patrech je Stará pošta, krásná ukázka renesančního měšťanského domu.
Zapadli jsme do sympatické restaurace Colores, kde jsme se parádně najedli - jehněčí kolínko se šťouchanými bramborami a grilovanou zeleninou. A jako zákusek brownies s ovocem a malinovým sorbetem. Přesně tohle jsme potřebovali :)
Okolí Štramberka je celkově poměrně bohaté na nejrůznější archeologické nálezy. A jejich velká část pochází právě z kopce Kotouč, který je nyní z jedné strany nemilosrdně uhryzán a stále uhryzáván obrovským lomem (už od roku 1880).
Na jeho svahu otočeném ke Štramberku se nachází jeskyně Šipka. Není nijak rozhlehlá, avšak významu nabývá díky nálezům, uskutečněným na konci 19. století. Novojičínský gymnazijní profesor zde nalezl ve starém ohništi čelist neandrtálského dítěte (a to 24 let po objevu neandrtálce - lebky u německého města Neanderthalu).
Výhled od jeskyně Šipka
Jeskyně Šipka
Jeskyně je poměrně malá, vlhká. Těžko říct, jak se tam lidem bydlelo. Ale asi lepší, než nic.
Dál jsme pokračovali lesem nad jeskyní, až na kraj lomu.
Pryšec
Lom na druhé straně kopce. Úplně jiný svět.
Na té hezčí polovině kopce Kotouč svažující se od lomu až ke Štramberku, se nachází Národní sad, projekt z roku 1922 doktora Adolfa Hrstky a malíře B. Jaroňka (po obou se jmenují chaty v areálu hradu), plný bust významných českých buditelů. Jsou tu busty Jiráska, Smetany, Jaroňka, Palackého, Janáčka, Masaryka, Jana Žižky, sv. Václava, apod.
Lojzík Jirásků
Ještě jsme minuli Jurův kámen - taktéž místo archeologických nalezišť a vrátili jsme se do města.
Nesměli jsme vynechat i uličky Horní a Dolní bašta, které patří k nejzachovalejším částem městské památkové rezervace. Dnešní dochované sruby pochází hlavně z 2. poloviny 18. století a 1. poloviny 19. století, kdy město osidlovali valašští pastevci.
Ještě jsme sedli na jedno na zahrádku místního pivovaru a šli dojíst sýry, ať jejich smradem nerozpustíme krásnou dřevěničku... :)
K názvu města Jičín (jak uvádí místní Turistický průvodce) se vážou různé teorie - jedna z nich je, že majitel nedalekého hradu měl udatnou dceru Jitku, která chtěla zachránit malého chlapce před medvědem. Nakonec je zachránil pastýř, který si ji vzal za ženu. Jitka postavila na místě kapličku, její manžel zámek a nazval ho Jitčin - později zkomoleno na Jičín. Druhá verze, už tedy poněkud pravděpodobnější, říká, že se jméno města odvozuje od toho, že se zde hojně vyskytoval divoký kanec, slovansky dik. A z toho Dičín - Jičín. Slovo dik se dá překládat i jako divoký člověk, proto místo mohlo být nazváno i podle divokých lidí. Nevím, jestli nějakou svou teorii má i město Jičín v Čechách, ale vzhledem ke svému křestnímu jménu nemůžu jinak, než podporovat první verzi :)
Město je známé především výrobou klobouků firmy Tonak. Taky tu, přímo v budově kde nyní sídlí Turistické informační centrum, zemřel známý rakouský generál Laudon, který se proslavil ve válkách s Pruskem a Turky. Všem je jeho jméno především povědomé ze známé odrhovačky Generál Laudon jede skrz vesnici, Generál Laudon jede skrz ves... :) O kloboucích i generálu Laudonovi tu mají přichystanou expozici. Ale tu jsme se rozhodli nechat na jindy.
Sympatické malé centrum, které o sobotním poledni bylo prázdné a ospalé. Škoda jen, že to hezké historické náměstí jen vydláždili. Myslím, že stromy by rozhodně výhledu na stará průčelí měšťanských domů neublížily. Říkám ano více stromům do center měst! Nebo alespoň více zeleně (i když ano, z historického hlediska tam určitě moc stromů a zeleně nebylo. Spíš jen udusaná hlína.)
Část náměstí focena od domu s Laudonovou bustou (nyní TIC). Ten výrazný bílý dům naproti uprostřed s arkádami i v patrech je Stará pošta, krásná ukázka renesančního měšťanského domu.
Zapadli jsme do sympatické restaurace Colores, kde jsme se parádně najedli - jehněčí kolínko se šťouchanými bramborami a grilovanou zeleninou. A jako zákusek brownies s ovocem a malinovým sorbetem. Přesně tohle jsme potřebovali :)
Štramberk a okolí
Po obědě jsme vyrazili do Štramberka, ubytovali se a vyrazili na okruh kolem města a blízkém okolí. Pěkného počasí bylo třeba využít.
Malebné městečko Štramberk, zasazené do kopcovité krajiny plné bílých vápencových kopců a skal, je proslavené především díky Štramberským uším. Sladké pochoutce z perníkového těsta, která se peče na počest slavné bitvy, kdy místní odrazili útok Turků a v pytlech, které si sebou Turci vláčeli, našli uřezané uši. Tak prý napočest této vítězné bitvy se od té doby ve Štramberku pečou ony kornoutky.
V dálce Radhošť, dole budova místní školy z roku 1910, která zezačátku sloužila i jako muzeum, kde vystavovali nejrůznější umělci. Stoupáme na Zámecký kopec.
Nejprve jsme vzali stečí její věhlasnou dominantu, bývalou hradební věž, nyní zvanou Štramberská Trúba. Na Zámeckém kopci (i když zde žádný zámek nestál a nestojí) stojí zbytky hradu Strallenberg, který tu byl ještě před založením města. Nyní po něm zbyly zbytky hradeb a hlavně ona 40 metrů vysoká věž, na začátku 20. století upravena na rozhlednu.
Štramberská Trúba s pěkně opravenou Jaroňkovou útulnou, chatou z roku 1925.
Schodů bylo nepočítaně (ano, počítala jsem je, ale zapomněla :) ). Za občasnými okny byly slyšet výkřiky poštolek, které se proháněly kolem věže. Výhled na Beskydy byl zakalen oparem a mraky.
Klasický pohled z Trúby. Dole náměstí s barokními štíty domů, dál dlouhá ulice Záuličí táhnoucí se středem fotky až ke škole a pokračující dál do Kopřivnice, která se nachází vlevo za kopcem. Vpravo vzadu se zvedá Velký Javorník a za ním v mracích potom Radhošť a dál se táhnoucí hřeben Beskyd. Úplně vlevo, jen takový malý lezoucí pahrbek na obzoru, za zalesněným kopcem, je Lysá hora.
Ale nakonec vysvitlo slunko a bylo docela vedro, takže jsem litovala svých dlouhých, poměrně silných kalhot, zatímco jsme se škrábali do sedla nad Kamenárku.
Pod hradem všude spousta modrých pomněnek - slovensky původ slova zachován: nezabudka :)
Prohlédli jsme si oba opuštěné lomy. V Kamenárce je plno nápisů vyskládaných z kamenů, v tom druhém botanická zahrada, kterou tvoří soukromník, který lom koupil. Do soustavy jezírek, mokřadů (divím se, že se jim tam drží voda), ale i stepních a kamenitých stanovišť (umělé rozvaliny asi antické památky působí v místním okolí poněkud rozpačitě) přenesli různé chráněné rostliny. Teprve se po zimě začínaly rozrůstat, letos je všechno nějak pozdě. Škoda jen, že chybí popisky, kde hledat jakou rostlinku. Nevadilo by mi kvůli tomu zaplatit alespoň nějaké vstupné (nyní je dobrovolné).
Blízké i daleké obzory
Opuštěný lom Kamenárka. Stanoviště výskytu jasoně červenookého, našeho největšího motýla. Nepotkali jsme ho.
Výhledy na město nesmíme vynechat.
Druhý lom, kde se nachází arboretum a botanická zahrada.... a zbytky "antických" památek?
První výsadby zde proběhly v roce 1999. Kromě kytiček je tu k vidění i nově objevená propasťová jeskyně. A taktéž se tu nachází cvičné horolozecké cesty.
Roztodivné suchozemské i vodní rostliny.
Krásné hořce.
Ale snad se mu to tu časem pěkně rozroste. Rozhodně tomu fandím.
Zavítali jsme i na Váňův (Čertův) kámen, místo selského povstání v 17. století a taktéž archeologické naleziště. A 15 metrů vysoká skála. Bez zelených stromů tam byl minule lepší výhled.
A pak už naše kroky směřovaly ke klasickému cílu - jeskyni Šipka, od které je parádní výhled na celé město.
Omamně vonící měsíčnice byla všude
Malebné městečko Štramberk, zasazené do kopcovité krajiny plné bílých vápencových kopců a skal, je proslavené především díky Štramberským uším. Sladké pochoutce z perníkového těsta, která se peče na počest slavné bitvy, kdy místní odrazili útok Turků a v pytlech, které si sebou Turci vláčeli, našli uřezané uši. Tak prý napočest této vítězné bitvy se od té doby ve Štramberku pečou ony kornoutky.
V dálce Radhošť, dole budova místní školy z roku 1910, která zezačátku sloužila i jako muzeum, kde vystavovali nejrůznější umělci. Stoupáme na Zámecký kopec.
Nejprve jsme vzali stečí její věhlasnou dominantu, bývalou hradební věž, nyní zvanou Štramberská Trúba. Na Zámeckém kopci (i když zde žádný zámek nestál a nestojí) stojí zbytky hradu Strallenberg, který tu byl ještě před založením města. Nyní po něm zbyly zbytky hradeb a hlavně ona 40 metrů vysoká věž, na začátku 20. století upravena na rozhlednu.
Štramberská Trúba s pěkně opravenou Jaroňkovou útulnou, chatou z roku 1925.
Schodů bylo nepočítaně (ano, počítala jsem je, ale zapomněla :) ). Za občasnými okny byly slyšet výkřiky poštolek, které se proháněly kolem věže. Výhled na Beskydy byl zakalen oparem a mraky.
Klasický pohled z Trúby. Dole náměstí s barokními štíty domů, dál dlouhá ulice Záuličí táhnoucí se středem fotky až ke škole a pokračující dál do Kopřivnice, která se nachází vlevo za kopcem. Vpravo vzadu se zvedá Velký Javorník a za ním v mracích potom Radhošť a dál se táhnoucí hřeben Beskyd. Úplně vlevo, jen takový malý lezoucí pahrbek na obzoru, za zalesněným kopcem, je Lysá hora.
Ale nakonec vysvitlo slunko a bylo docela vedro, takže jsem litovala svých dlouhých, poměrně silných kalhot, zatímco jsme se škrábali do sedla nad Kamenárku.
Pod hradem všude spousta modrých pomněnek - slovensky původ slova zachován: nezabudka :)
Prohlédli jsme si oba opuštěné lomy. V Kamenárce je plno nápisů vyskládaných z kamenů, v tom druhém botanická zahrada, kterou tvoří soukromník, který lom koupil. Do soustavy jezírek, mokřadů (divím se, že se jim tam drží voda), ale i stepních a kamenitých stanovišť (umělé rozvaliny asi antické památky působí v místním okolí poněkud rozpačitě) přenesli různé chráněné rostliny. Teprve se po zimě začínaly rozrůstat, letos je všechno nějak pozdě. Škoda jen, že chybí popisky, kde hledat jakou rostlinku. Nevadilo by mi kvůli tomu zaplatit alespoň nějaké vstupné (nyní je dobrovolné).
Blízké i daleké obzory
Opuštěný lom Kamenárka. Stanoviště výskytu jasoně červenookého, našeho největšího motýla. Nepotkali jsme ho.
Výhledy na město nesmíme vynechat.
Druhý lom, kde se nachází arboretum a botanická zahrada.... a zbytky "antických" památek?
První výsadby zde proběhly v roce 1999. Kromě kytiček je tu k vidění i nově objevená propasťová jeskyně. A taktéž se tu nachází cvičné horolozecké cesty.
Roztodivné suchozemské i vodní rostliny.
Krásné hořce.
Ale snad se mu to tu časem pěkně rozroste. Rozhodně tomu fandím.
Zavítali jsme i na Váňův (Čertův) kámen, místo selského povstání v 17. století a taktéž archeologické naleziště. A 15 metrů vysoká skála. Bez zelených stromů tam byl minule lepší výhled.
A pak už naše kroky směřovaly ke klasickému cílu - jeskyni Šipka, od které je parádní výhled na celé město.
Omamně vonící měsíčnice byla všude
Okolí Štramberka je celkově poměrně bohaté na nejrůznější archeologické nálezy. A jejich velká část pochází právě z kopce Kotouč, který je nyní z jedné strany nemilosrdně uhryzán a stále uhryzáván obrovským lomem (už od roku 1880).
Na jeho svahu otočeném ke Štramberku se nachází jeskyně Šipka. Není nijak rozhlehlá, avšak významu nabývá díky nálezům, uskutečněným na konci 19. století. Novojičínský gymnazijní profesor zde nalezl ve starém ohništi čelist neandrtálského dítěte (a to 24 let po objevu neandrtálce - lebky u německého města Neanderthalu).
Výhled od jeskyně Šipka
Jeskyně Šipka
Jeskyně je poměrně malá, vlhká. Těžko říct, jak se tam lidem bydlelo. Ale asi lepší, než nic.
Dál jsme pokračovali lesem nad jeskyní, až na kraj lomu.
Pryšec
Lom na druhé straně kopce. Úplně jiný svět.
Na té hezčí polovině kopce Kotouč svažující se od lomu až ke Štramberku, se nachází Národní sad, projekt z roku 1922 doktora Adolfa Hrstky a malíře B. Jaroňka (po obou se jmenují chaty v areálu hradu), plný bust významných českých buditelů. Jsou tu busty Jiráska, Smetany, Jaroňka, Palackého, Janáčka, Masaryka, Jana Žižky, sv. Václava, apod.
Lojzík Jirásků
Ještě jsme minuli Jurův kámen - taktéž místo archeologických nalezišť a vrátili jsme se do města.
Nesměli jsme vynechat i uličky Horní a Dolní bašta, které patří k nejzachovalejším částem městské památkové rezervace. Dnešní dochované sruby pochází hlavně z 2. poloviny 18. století a 1. poloviny 19. století, kdy město osidlovali valašští pastevci.
Ještě jsme sedli na jedno na zahrádku místního pivovaru a šli dojíst sýry, ať jejich smradem nerozpustíme krásnou dřevěničku... :)
Kopřivnice a okolí
V neděli bylo počasí všelijaké, takže program byl jasný - dopoledne jsme se rozhodli strávit v kopřivnických muzeích: nejvíce času spolklo samozřejmě muzeum Tatry. V Lašském muzeu je to tak na necelou hodinu - dozvěděli jsme se tu něco zajímavého o místní výrobně keramiky a zdejším rodákovi Zdeňkovi Burianovi a prohlédli si pěkně opravenou Šustalovu vilu (klasicistní vila, kterou si postavil syn zakladatele kočárovky), v které se muzeum nachází. Muzeum Fojtství si necháme na příště.
Průmyslová a "moderní" Kopřivnice je takový protipól lidového a malebného Štramberka. Jen přes kopec a jaká změna. Rovné cesty, paneláky, obrovský průmyslový areál Tatry... a taky 23 tisíc obyvatel, což je o dost víc, než maličký Štramberk. Kopřivnice taková nebyla vždy (městem je od roku 1948), rozmach nastal až s velkým rozšířením automobilky v 70. letech 20. století.
Kopřivnice sice má svou historii, spojenou především s nedalekým hradem Šostýn (nyní už jen jako zřícenina), ale ta, která ji proslavila, se datuje až do období novějšího. Za svůj věhlas vděčí především rodině Šustalů a Rašků, s jejichž jmény se potkáte ve městě všude. Rodina Raškova založila roku 1812 keramičku, jejíž produkty se proslavily po celém světě a roku 1850 začala rodina Šustalova s výrobou kočárů a později automobilů se značkou Tatra.
Kopřivnice je bohatá na významné rodáky. Stačí jmenovat trojlístek nejvýznamnějších: výtvarník Zdeněk Burian, cestoval Jiří Hanzelka nebo atlet Emil Zátopek.
A jelikož se trochu vyčasilo, protáhli jsme si nohy a plíce výstupem na nedalekou Bezručovu rozhlednu a Raškův kámen.
Z Bezručovy rozhledny na Kopřivnici. Prší.
Bezručova rozhledna s porostem měsíčnice
Příjemný hřebínek, kterým jsme stoupali od rozhledny
Moc výhledů na areál Tatry nebylo.
Porosty mařinky
Šťavnatý jarní les
Příjemná cesta vlhkým jarním lesem nás dovedla až k Raškově kameni (492 m.n.m.), vápencové skalce která trčí z lesa nad hradem Šostýn. Je tvořena štramberským vápencem, který je bílý, na rozdíl od okolního načervenalého kopřivnického. Takže asi nějaký zatoulaný kamínek :). Od roku 1951 si můžete na vrchol vylézt na pohodlnou vyhlídku zbudovanou místním KČT.
Raškův kámen
Vyhlídka na Kotouč.
Na vyhlídku se dostanete bezpečně
V okolí Raškova kamene se nachází 3 vzrostlé buky, památné stromy asi 150 let staré.
Jeden ze tří památných buků
Obloha byla čím dál více tmavší a nám chyběl ještě hrad Šostýn. Přeháňku jsme přestáli ukrytí ve dveřích hradu (fotka níže). Naštěstí byla za chvilku pryč.
Hrad Šostýn tu stál do 15. století, kdy byl dobyt a vypálen. V 19. století patřil rodině Rašků, která zbytky zdiva hradu použila pro výstavbu zemanství a továrny na hliněné zboží.
Na hradě byla nalezena tzv. Šostýnská venuše, asi 5cm soška ze slonoviny, která sem doputovala nejspíše z porýní a pochází asi z 13. století. Také tu byly nalezena poměrně zachovalá dlažba - zdobené dlaždice s reliéfem dubového listu.
Na hradě Šostýn
Žižkova lípa na hradě, stáří 200–250 let (takže už ji rodina Raškovic pamatuje).
Pomněnka v růžovém
Cesta z hradu byla pěkně rozbahněná a z kopce, takže to perfektně jelo... My však měli asi větší štěstí než mladík, který šel kus před námi. Neviděli jsme ho, ale jeho nadávky byly slyšet daleko...
V pondělí přišel čas odjezdu. Uteklo to rychle a hlavně, ještě spousta míst v okolí zůstala neprozkoumaná. Nevadí, příště. Neopoměli jsme samozřejmě nakoupit zásobu Štramberských uší.
Výhled přímo z peřin v chaloupce
Malá zastávka u kostelíku Sv. Kateřiny ze 14. století na dohled od Trúby, na místě zaniklé vsi Tamovice.
Cestou zpět jsme se rozhodli zastavit na zřícenině hradu Starý Jičín. Po včerejším dešti se pěkně vyčistil vzduch a byla tak parádní viditelnost.
Hrad stojí na osamělém ostrohu nad stejnojmennou vesnicí kousek od Nového Jičína. Přímo kolem něj vede rychlostní silnice na Český Těšín. Podobně jako Nový Jičín, strážil obchodní stezku. Existoval ještě do 18. století, kdy ho však tehdejší majitelé neudržovali a hrad se postupně rozpadal.
Nyní je zrekonstruovaná alespoň věž u vstupu, kde si za symbolické vstupné může návštěvník prohlédnout trochu z historie hradu a hlavně, v nejvyšším patře se pokochat výhledy skrz čočky výkonných dalekohledů. A díky parádní viditelnosti jsme měli Praděd, Helfštýn či Hostýn jako na dlani. Škoda jen, že nebyl žádný směrem na Beskydy. Určitě bychom viděli rozhlednu na Bílé hoře, Hukvaldy, Radhošť i Lysou...
Stoupáme na hrad.
Beskydy stále v mracích a oparu. Ale rozhodně lepší, než když jsme přijížděli.
Uvnitř hradu
Zbytky oken
Výhled do dáli byl parádní
V Jeseníkách je ještě sníh.
Hostýnské vrchy jako na dlani
Schované Hranice a na konci hřebínku, vybíhajícího zleva se rozkládá hrad Helfštýn.
Opravená věž
Ještě pohled na Jičín za loukou plnou pampelišek, vpravo rozhledna na Bílé hoře mezi Štramberkem a Kopřivnicí, a uprostřed fotky na zadním hřebenu kopců se bělají Hukvaldy.
Výhled z věže.
U kostela jsme si poseděli na lavečce, posvačili a vydali se dál.
Od kostela k silnici mají nenápadný dřevěný průchod.
Průmyslová a "moderní" Kopřivnice je takový protipól lidového a malebného Štramberka. Jen přes kopec a jaká změna. Rovné cesty, paneláky, obrovský průmyslový areál Tatry... a taky 23 tisíc obyvatel, což je o dost víc, než maličký Štramberk. Kopřivnice taková nebyla vždy (městem je od roku 1948), rozmach nastal až s velkým rozšířením automobilky v 70. letech 20. století.
Kopřivnice sice má svou historii, spojenou především s nedalekým hradem Šostýn (nyní už jen jako zřícenina), ale ta, která ji proslavila, se datuje až do období novějšího. Za svůj věhlas vděčí především rodině Šustalů a Rašků, s jejichž jmény se potkáte ve městě všude. Rodina Raškova založila roku 1812 keramičku, jejíž produkty se proslavily po celém světě a roku 1850 začala rodina Šustalova s výrobou kočárů a později automobilů se značkou Tatra.
Kopřivnice je bohatá na významné rodáky. Stačí jmenovat trojlístek nejvýznamnějších: výtvarník Zdeněk Burian, cestoval Jiří Hanzelka nebo atlet Emil Zátopek.
A jelikož se trochu vyčasilo, protáhli jsme si nohy a plíce výstupem na nedalekou Bezručovu rozhlednu a Raškův kámen.
Z Bezručovy rozhledny na Kopřivnici. Prší.
Bezručova rozhledna s porostem měsíčnice
Příjemný hřebínek, kterým jsme stoupali od rozhledny
Moc výhledů na areál Tatry nebylo.
Porosty mařinky
Šťavnatý jarní les
Příjemná cesta vlhkým jarním lesem nás dovedla až k Raškově kameni (492 m.n.m.), vápencové skalce která trčí z lesa nad hradem Šostýn. Je tvořena štramberským vápencem, který je bílý, na rozdíl od okolního načervenalého kopřivnického. Takže asi nějaký zatoulaný kamínek :). Od roku 1951 si můžete na vrchol vylézt na pohodlnou vyhlídku zbudovanou místním KČT.
Raškův kámen
Vyhlídka na Kotouč.
Na vyhlídku se dostanete bezpečně
V okolí Raškova kamene se nachází 3 vzrostlé buky, památné stromy asi 150 let staré.
Jeden ze tří památných buků
Obloha byla čím dál více tmavší a nám chyběl ještě hrad Šostýn. Přeháňku jsme přestáli ukrytí ve dveřích hradu (fotka níže). Naštěstí byla za chvilku pryč.
Hrad Šostýn tu stál do 15. století, kdy byl dobyt a vypálen. V 19. století patřil rodině Rašků, která zbytky zdiva hradu použila pro výstavbu zemanství a továrny na hliněné zboží.
Na hradě byla nalezena tzv. Šostýnská venuše, asi 5cm soška ze slonoviny, která sem doputovala nejspíše z porýní a pochází asi z 13. století. Také tu byly nalezena poměrně zachovalá dlažba - zdobené dlaždice s reliéfem dubového listu.
Na hradě Šostýn
Žižkova lípa na hradě, stáří 200–250 let (takže už ji rodina Raškovic pamatuje).
Pomněnka v růžovém
Cesta z hradu byla pěkně rozbahněná a z kopce, takže to perfektně jelo... My však měli asi větší štěstí než mladík, který šel kus před námi. Neviděli jsme ho, ale jeho nadávky byly slyšet daleko...
V pondělí přišel čas odjezdu. Uteklo to rychle a hlavně, ještě spousta míst v okolí zůstala neprozkoumaná. Nevadí, příště. Neopoměli jsme samozřejmě nakoupit zásobu Štramberských uší.
Výhled přímo z peřin v chaloupce
Malá zastávka u kostelíku Sv. Kateřiny ze 14. století na dohled od Trúby, na místě zaniklé vsi Tamovice.
Hrad Starý Jičín
Cestou zpět jsme se rozhodli zastavit na zřícenině hradu Starý Jičín. Po včerejším dešti se pěkně vyčistil vzduch a byla tak parádní viditelnost.
Hrad stojí na osamělém ostrohu nad stejnojmennou vesnicí kousek od Nového Jičína. Přímo kolem něj vede rychlostní silnice na Český Těšín. Podobně jako Nový Jičín, strážil obchodní stezku. Existoval ještě do 18. století, kdy ho však tehdejší majitelé neudržovali a hrad se postupně rozpadal.
Nyní je zrekonstruovaná alespoň věž u vstupu, kde si za symbolické vstupné může návštěvník prohlédnout trochu z historie hradu a hlavně, v nejvyšším patře se pokochat výhledy skrz čočky výkonných dalekohledů. A díky parádní viditelnosti jsme měli Praděd, Helfštýn či Hostýn jako na dlani. Škoda jen, že nebyl žádný směrem na Beskydy. Určitě bychom viděli rozhlednu na Bílé hoře, Hukvaldy, Radhošť i Lysou...
Stoupáme na hrad.
Beskydy stále v mracích a oparu. Ale rozhodně lepší, než když jsme přijížděli.
Uvnitř hradu
Zbytky oken
Výhled do dáli byl parádní
V Jeseníkách je ještě sníh.
Hostýnské vrchy jako na dlani
Schované Hranice a na konci hřebínku, vybíhajícího zleva se rozkládá hrad Helfštýn.
Opravená věž
Ještě pohled na Jičín za loukou plnou pampelišek, vpravo rozhledna na Bílé hoře mezi Štramberkem a Kopřivnicí, a uprostřed fotky na zadním hřebenu kopců se bělají Hukvaldy.
Výhled z věže.
U kostela jsme si poseděli na lavečce, posvačili a vydali se dál.
Od kostela k silnici mají nenápadný dřevěný průchod.
Hranice
Když už jsme v těchto končinách, rozhodli jsme se ještě pro jednu malou zastávku. Tentokrát za přírodní zajímavostí - na Hranickou propast.
Suchá část propasti má "jen" asi 70 metrů, takže v porovnání s Macochou nic moc. Jenže tato propast pokračuje dál, sice zatopená, ale zato do hloubky zatím prozkoumaných 474 metrů (i se suchou částí), což z ní činí nejhlubší zatopená propast na světě (názorná mapka). Do takové hloubky se potopil zatím jen robot, ale už k tomu má našlápnuto i polský potapěč Krzysztof Starnawski, který se tu zatím byl v 265 metrech.
Jeskyně vznikla postupným rozpouštěním vápence vodou nasycenou oxidem uhličitým, díky němuž jsou proslulé i nedalé lázně a hlavně Zbrašovské aragonitové jeskyně na protějším břehu řeky Bečvy.
Dnes se lidí na propast přišlo podívat dost. V nedalekých lázních byla nějaká akce a svátek, pěkný den... kdo by seděl doma. Nahoru k propasti to bylo celkem náročné se vyškrábat. Aby návštěvníci nechodili křížem přes les v příkrém svahu, ohraničili cestu plotkem. To ještě ale nebyl ten problém. Horší bylo, že na chodníku se téměř všude držela vlhkost a asi 3cm vrstva mazlavého bahýnka. Všude v lese jinak celkem sucho. Takže si každý dokáže představit tu dobrodružnou cestu při které volíte každý krok, držíte se plotku (díkybohu za něj) a vyhýbáte se lidem. Fakt paráda.
Cesta nahoru.
Dolů jsme to vzali krajem pole. Nebyli jsme jediní. Ale aspoň to tak neklouzalo.
To je ona, Hranická propast.
Ještě jsme se šli podívat na lázně, ale kvůli narůstající hustotě lidí a podivné hudební produkci, jsme raději toto místo opustili a šli se projít po městě.
Hranice mají příjemné centrum plné podloubí
Opravený zámek s vkusným parkem.
Zastřešené nádvoří zámku. Sídlí tu Měststký úřad.
Tento víkend by se dal vzít jako ochutnávka zdejšího kraje, kde je toho ještě daleko víc k vidění. Ale něco si přece musíme nechat na příště.
Suchá část propasti má "jen" asi 70 metrů, takže v porovnání s Macochou nic moc. Jenže tato propast pokračuje dál, sice zatopená, ale zato do hloubky zatím prozkoumaných 474 metrů (i se suchou částí), což z ní činí nejhlubší zatopená propast na světě (názorná mapka). Do takové hloubky se potopil zatím jen robot, ale už k tomu má našlápnuto i polský potapěč Krzysztof Starnawski, který se tu zatím byl v 265 metrech.
Jeskyně vznikla postupným rozpouštěním vápence vodou nasycenou oxidem uhličitým, díky němuž jsou proslulé i nedalé lázně a hlavně Zbrašovské aragonitové jeskyně na protějším břehu řeky Bečvy.
Dnes se lidí na propast přišlo podívat dost. V nedalekých lázních byla nějaká akce a svátek, pěkný den... kdo by seděl doma. Nahoru k propasti to bylo celkem náročné se vyškrábat. Aby návštěvníci nechodili křížem přes les v příkrém svahu, ohraničili cestu plotkem. To ještě ale nebyl ten problém. Horší bylo, že na chodníku se téměř všude držela vlhkost a asi 3cm vrstva mazlavého bahýnka. Všude v lese jinak celkem sucho. Takže si každý dokáže představit tu dobrodružnou cestu při které volíte každý krok, držíte se plotku (díkybohu za něj) a vyhýbáte se lidem. Fakt paráda.
Cesta nahoru.
Dolů jsme to vzali krajem pole. Nebyli jsme jediní. Ale aspoň to tak neklouzalo.
To je ona, Hranická propast.
Ještě jsme se šli podívat na lázně, ale kvůli narůstající hustotě lidí a podivné hudební produkci, jsme raději toto místo opustili a šli se projít po městě.
Hranice mají příjemné centrum plné podloubí
Opravený zámek s vkusným parkem.
Zastřešené nádvoří zámku. Sídlí tu Měststký úřad.
Tento víkend by se dal vzít jako ochutnávka zdejšího kraje, kde je toho ještě daleko víc k vidění. Ale něco si přece musíme nechat na příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat