V sobotu večer jsem si vše nachystala, zjistila spoje, ráno jen připravila svačinu a vychystaná běžela na bus. A tak si spokojeně sedím v buse a raduju se, že jsem se tak brzo vykopala z domu, před sebou celý krásný slunečný den. Tu se zadívám na informační řádek o další zastávce a všimnu si hodin. Devět? Jakto, že je devět? Vždyť jsem vstávala v půl sedmé, ještě kontrolovala čas... čas!
Ano, hádáte správně, zapomněla jsem si změnit čas. Úplně mi to vypadlo z hlavy. A jelikož si mobil přeřizuju ručně a další dvoje hodiny v domě taktéž nemají žádnou automatiku, vyrazila jsem prostě o hodinu později.
Tak jen doufat, že mi pojede nějaký vlak i o hodinu později. Jel, ale do Ivančic. Původně jsem chtěla vyrážet z Moravského Krumlova a v Ivančicích končit. No nevadí, tak půjdu proti proudu, alespoň budu makat do kopce.
Jen ta hodina zpoždění zapříčinila, že jsem vlastně na trasu po vystoupení z vlaku vyrážela před jedenáctou, nikoli před desátou. Nu, co už.
První zastávkou byla rozhledna Réna, nebo taktéž rozhledna Alfonse Muchy. Nevím, jestli by z ní Fóna měl radost, moc secesně nevypadá.
V roce 1912 tu místní Okrašlovací a zalesňovací spolek postavil dřevěnou rozhlednu, ještě v duchu secesním. Ta však byla celkem rychle poničena a tak v roce 1930 tu byla postavena železobetonová, funkcionalistická rozhledna, pojmenovaná po Ivančickém rodákovi Alfonsi Muchovi. Má jen čtyři metry a nachází se v nadmořské výšce 253 m.n.m. Rekonstruovaná byla roku 2000.
Rozhledna Alfonse Muchy.
Ivančice jsou odtud jako na dlani... (úplně vpravo dole vykukuje stříška železniční zastávky Ivančice-město, kde jsem započala dnešní pouť).
Kostel Sv. Jakuba nad Ivančicemi
Zezačátku jsem procházela ohavným akátovým lesem, morem jihomoravské krajiny.
Trnovník akát Robinia pseudoacacia L. pochází ze Severní Ameriky. Ve zdejších krajích nemá přirozené škůdce, a tak prosperuje. Akát byl dovezen v průběhu cest do Ameriky a protože má rychle rostoucí, tvrdé a výhřevné dřevo, našel v Evropě poměrně rychle využití. Dosud se stále používá například na výrobu latí do vinohradů (možná proto jich je i tolik kolem vinohradů). Roste do nadmořských výšek 600 m.n.m. a nejlépe se množí vegetativně - podnožemi. Rychlost růstu takové populace může být až 1 metr za rok. Špatně se hubí, a proto je třeba jej kombinovat s herbicidy nebo spásáním kozami, kterým jeho výhonky chutnají. Postrachem je akát právě pro stepní porosty, kterých se na Jižní Moravě vyskytuje celkem dost.
Pokračovala jsem dál chodníčkem skrz akátové, později naštěstí dubové lesy až k odpočívadlu U Lišky, kde jsem poobědvala - když už bylo po té jedenácté hodině... Žádný provoz tu nebyl, jen jeden běžec. Samozřejmě, objevil se zrovna, když jsem měla v tom přehledném lese plném tenkých dubových kmínků, za které se nedalo schovat, jiné věci na práci...ehm. Klasika... :)
Mohla jsem taky počkat, protože potom jsem, kromě jednoho člověka u chaty, nepotkala několik kilometrů nikoho. Tomu se říká zákon schválnosti.
Odpočívadlo U lišky se nachází nedaleko poměrně plochého vrcholu celého kopce - Réna 319 m.n.m.
Studánka nad Němčickou hájenkou se žábou na prameni. Docela to tam smrdělo, takže nevím, jestli bych vodu považovala za pitnou...
V jezírku nad studánkou zárodky budoucích generací... asi je tam nakladla ta žába :)
V údolí Rokytné. Modrá obloha, modrá značka a skoro modrá řeka :)
V lese u vody se postupně začaly objevovat květy sasanek a jaterníků.
Sasanky zatím polehoučku
Jaterníky v plné kráse
Rokytná mě překvapila svou velikostí
Ano, mezi jarními kytkami nesmí chybět ani plicník
Na skalkách a kopcích nad řekou zářily žlutě kvetoucí dříny.
Poprvé trochu otevřené louky
U Budkovic
Přes most.
Zdejší údolí si zaslouží určitě malé geologické okénko :)
Budkovické slepence tvoří východní okraj boskovické brázdy. Ta je tvořena v některých místech i významnými sedimenty jako jsou ložiska uhlí v okolí nedalekých Oslavan. Zde, na jejím okraji však převládají slepence různé zrnitosti, nejčastěji kolem 5 cm, ale lze objevit i kousky 20–30 cm v průměru. Tvar a velikost (nízké zaoblení a vytřídění) valounů napovídá, že materiál, z něhož jsou slepence tvořeny, je místní a nedoputoval zde z nijak velké vzdálenosti.
Některé skály zasahují až do vody a někde tok dělá i pravoúhlou zatáčku
Najdi volavku. (snažila jsem se k ní opatrně z boku přiblížit, ale vyplašila jsem jiného ptáka, který vyplašil i milou volavku). Jinak tu změť popadaných stromů má svědomí bobr, kdo jiný.
Budkovické slepence nad údolím
Místo činu
Bydlet tak nahoře na tom kopci... dříve tam bývala tvrz, teď tam má někdo barák.
A teď začne část článku pro milovníky fialové :) Další úsek trasy byl totiž v lese v údolí lemován koberci jaterníků. Tolik jsem jich pohromadě ještě neviděla.
Připomíná mi to zážitek starý pár týdnů. Když jsem kreslila jarní kytky své pětileté neteři, říkala jsem jí, jak se která jmenuje:
Já: "A tohle je jaterník podléška."
Neteř: "Jaterník podrážka?"
:)
Což mě vlastně dovádí k otázce: Jak tyto jarní "vnitřnostní" kytky jako jaterník či plicník ke svým názvům přišly?
Jaterník přišel ke svému názvu kvůli tvaru listů - jsou trojlaločné, takové jako jetel, jen špičatější. A prý připomínají svým vzhledem játra. A to se také odráží i v latinském názvu Hepatica nobilis. Druhové české jméno "podléška" potom poukazuje na časté stanoviště výskytu - pod lískami ("podlíska") nebo v listnatém lese ("podlístka"). Jaterník má prý dobu kvetení každého květu jen 8 dní a květy se při dešti a večer zavírají a sklání. Plody potom roznáší do okolí mravenci, které láká oplodí s olejovým "masíčkem". V léčitelství se jaterník používal nejen k léčbě jater (to hlavně díky tvaru listů) - má močopudné účinky, pomáhal při žlučníkových kolikách nebo má usnadňovat vykašlávání.
Plicník lékařský Pulmonaria officinalis - ano, tušíte správně - se jmenuje podle svých listů - tentokrát, že jsou podobně skvrnité jako plíce. A plicník se jako léčivka při onemocnění dolních cest dýchacích stále používá.
Začalo to nenápadně trsy u cesty... (vpravo od květů je vidět "játrovitý" tvar jejích listů)
A skončilo téměř souvislou vrstvou.
A tak jsem využila toho, že jsem sama a nikoho nezdržuju...
Některé byly pěkně tmavé.
Místo činu. Vpravo v rovné části lesa jich bylo nejvíc.
Zase trochu slepence. Vytváří zajímavé mohyly a terasy
Pro změnu... jaterníky.
Těsně před vesnicí Rokytná se v úzké rokli nachází velký vodopád, ovšem s malým průtokem. Lepší podívaná je to určitě za vyššího stavu vody. Nyní tenký čurůček vytrvale stékal po lehce ukloněném slepencovém schodu vysokém asi 11 metrů. Nad tímto hlavním vodopádem se nachází ještě další 4 metrový. Horní je vidět jen z dálky, k dolnímu se dá pohodlně dostat stezkou z hlavního údolí řeky Rokytné.
Občasný vodopád. Místo mi dost připomínalo dolinu Hľboča v Malých Karpatech.
A znovu... nešlo nefotit. Draly se do objektivu samy :)
I na dymnivky nesmím zapomenout. Na výslunných stanovištích jich už bylo dost. V mnohých částech lesa teprve čekaly na svou velkou chvíli.
Kaple Sv. Floriána pochází ze 17. století a je výraznou dominantou města a okolí. Sv. Florián byl ochránce před ohněm a mimo jiné je taktéž patronem Moravského Krumlova.
Nezbytný výhled na Moravský Krumlov od Sv. Floriána.
Krátce jsem se pokochala a spěchala na vlak. Nádraží tu mají daleko za městem, po dlouhé rovné silnici, kde pěkně vyfukovalo.
Ve Střelicích mě z příjemného kochání krajinou vyrušila přisednuvší postarší paní, která si chtěla povídat, nebo lépe se spíše vypovídat. A tak volně od počasí přešla k lázním a pobytům k moři. Takže nyní vím, že Egypt je levnější než Řecko, že nejlepší je mít hotel blízko moře a spoustu dalších informací, které "využiji". A vlastně, po celém dni klidného rozjímání v krásné přírodě mi to ani nevadilo. Jenom jsem se usmívala, celou cestu vytrvale přikyvovala, občas prohodila krátkou větu typu "Ano, tam je vedro.", v Brně jsem pak paní popřála, ať jí to do červencové dovolené v Egyptě rychle uteče a vlak domů jsem stihla akorát.
Příjemných 18 km, v podstatě stále mírně do kopce, proti proudu Rokytné. Ráda se sem někdy zase vrátím.
Žádné komentáře:
Okomentovat