Prodloužený víkend by bylo škoda trávit doma a na Vysočině už jsme dlouho nebyli... A tentokrát jsme pojali víkend ryze odpočinkově. Akorát trochu dřeva jsme nadělali...
Za Tišnovem v kopcích. Pohled na Svrateckou hornatinu. Někde vzadu dole v údolí teče Svratka (a nad námi přeletěly 2 vrtulníky).
Po příjezdu jsme hned naládovali oboje kamna, prohlédli si novou podlahu v obýváku, která od minula přibyla a zásoby jídla uklidili do špajzky.
A po obědě jsme si vyšli ven, užít si posledních paprsků slunka. Odpoledne se má zatáhnout a večer začít pršet.
Slunko se stále více halilo za tmavé mraky.
I na sníh došlo. Vzadu, v Jeseníkách, ho podle mraků budou mít ještě víc.
Výhled z Kamenice. Opět až na Orlické hory.
K jihovýchodu. Přeháňka na obzoru.
Tam někde za těmi nekonečnými kopečky leží Brno...
Ještě trocha barev.
Vítr tu je nemilosrdný. Všechny bukové listy už byly dole.
____________________________________________________________________________________
Neděli jsme celou strávili vevnitř. Venku pršelo, vítr foukal opravdu silně, hlavně jeho nárazy. Ale nám bylo v teple, v suchu, u krbu a se špajzkou plnou jídla moc příjemně.
V pondělí už počasí slibovalo zlepšení. Před polednem, kdy se na obloze ještě válely tmavé mraky, jsme vyrazili do Jimramova na nákupy a pak vzhůru na výlet.
Na Prosičku, skalnatý vrchol tyčící se nad Jimramovem mezi údolími Fryšávky a Svratky, hledíme téměř z okna. A konečně nastal čas se tam podívat. Ani nevím, jestli jsem tam jako dítě někdy byla. Do okolí jsme jezdili za příbuznými na návštěvu, ale veškerý čas jsme většinou trávili u nich, rádi, že je po dlouhé době zase vidíme. A teď máme konečně příležitost doplnit a lépe poznat celé okolí, kde vyrůstala moje babička s dědou.
Jeden ze čtyř podzimních bobulovin – hloh
Další dva, trnky spolu s šípky, tvořily neprostupné trnité křoviny.
Ze včerejšího a ranního deště bylo všechno mokré
Modrá záplava
Ale mraky se začaly trhat a my doufali, že meteorologům předpověď vyjde.
Voňavé louky i teď, v listopadu.
Žloutnoucí modříny dodávaly šedivému listopadu trochu barev.
Zbytky deště. Škoda, že se mi nechtělo tahat se 105mm. Daly by se vykouzlit zajímavější fotky.
Stoupáme na Prosičku
Skoro nahoře. Všechno zasypáno zlatým modřínovým jehličím.
Schody vzhůru.
Na Vysočině mám ráda skalnaté vyhlídky. Většinou se dá dostat na každou větší skálu celkem bezpečnou cestou. Tady jsou dokonce schody (sice trochu pro obry...).
A po vystoupání na samotný vrchol Prosička můžu říct, že je odtud jeden z nejkrásnějších výhledů ve Žďárských vrších. Není to sice nejvyšší vrchol (dosahuje výšky 739 m.n.m.) a není z něj vidět nejdál (jako např. včerejší Kamenice), ale výhled je krásně členitý. Z Devíti skal člověk vidí akorát lesy a v dálce pár vrcholků, Čtyři palice, Pasecká skála ani Dráteníčky nejsou o moc lepší. Nachází se totiž v těch nejvyšších částech Žďárských vrchů, kde nejsou příliš velké výškové rozdíly. A pokud už tu nějaký kopec je, je mírný. To v této části Vysočiny, kde se Svratka zařezává víc do krajiny – ve Svratecké hornatině – jsou kopce proklatě prudké.
Na vyhlídce (kliknutím na fotku ji otevřete ve větším rozlišení).
Lesknoucí se, stále mokré, silnice. Ta vzadu je směrem na Bystřici. Pod námi údolí řeky Fryšávky.
Na jihovýchod.
Vrcholový kříž.
Pohled ke Žďárským vrchům v dáli. Mraky se začínají trhat víc a víc. (kliknutím na fotku ji otevřete ve větším rozlišení)
Úplně vpravo za stromy Buchtův kopec, lidově zvaný Buchťák. Na vrcholku se bělá radarová stanice pro řízení letového provozu.
Ještě jedna na východ - kopečky Svratecké hornatiny. Odsud vypadají celkem nevinně.
V dálce rozhledna Karasín. Vlevo údolí Svratky.
Ještě ohlédnutí. Je tu vážně krásně.
Dál nás modrá značka vedla lesem. Na každém rohu něco zajímavého...
Buky velké
Buky malé
Na obloze provoz
A modříny...
A konečně louky a remízky a příjemné nízké světlo...
Břízy nesmí chybět.
Naše jediná nalezená houba. Škoda, že nejedlá...
Jeřabiny (čtvrtá podzimní bobulovina), kameny, břízy a pohnojená louka... zkrátka Vysočina :)
Rostou jich tu spousty, škoda jen, že jsou tak hořké... Měli by si tu vysadit ty sladké odrůdy co pochází od Velkých Losin...
Javorek.
Fryšávka není jen tak nějaký potůček. Po včerejších deštích celkem dravá říčka.
A z údolí Fryšávky jsme to vzali stečí na hrad - konkrétně ke zřícenině Skály, která se tyčí na skalnatém vrcholu Štarkov.
Zřícenina je to opravdu impozantní. Kousky zdiva jsou různě nalepené ke skalám, které jsou místy vysoké i 20 metrů. Samotné skály složené z metagranitů mají úplně jiný charakter, než na nedaleké Prosičce, která se tyčí na druhém břehu Fryšávky. Vysoké skalnaté věže byly opravdu ideálním místem na hrad.
Hrad ale dlouho nestál. V polovině 14. století ho dali postavit páni z Kunštátu. Po smrti Heralta z Kunštátu a ze Skal (r. 1417) vypukly o dědictví spory, hrad se nakonec dostal do rukou Jana z Břežan, který tu podnikal se svými vojáky loupežné výpady do okolí. A jelikož s tím nepřestal ani po skončení husitských válek, hrad odkoupily moravské stavy a nechaly ho rozbořit už v polovině 15. století.
Nyní je hrad v majetku šlechtického rodu Belcrediů (vlastní i zámek v Jimramově a v Brně-Líšni) a jeden z členů rodiny, Ludvík Belcredi, tu prováděl i archeologický výzkum (po revoluci byl vedoucím archeologického ústavu Moravského zemského muzea v Brně).
Přidám pár zajímavých odkazů:
Hrad ale dlouho nestál. V polovině 14. století ho dali postavit páni z Kunštátu. Po smrti Heralta z Kunštátu a ze Skal (r. 1417) vypukly o dědictví spory, hrad se nakonec dostal do rukou Jana z Břežan, který tu podnikal se svými vojáky loupežné výpady do okolí. A jelikož s tím nepřestal ani po skončení husitských válek, hrad odkoupily moravské stavy a nechaly ho rozbořit už v polovině 15. století.
Nyní je hrad v majetku šlechtického rodu Belcrediů (vlastní i zámek v Jimramově a v Brně-Líšni) a jeden z členů rodiny, Ludvík Belcredi, tu prováděl i archeologický výzkum (po revoluci byl vedoucím archeologického ústavu Moravského zemského muzea v Brně).
Přidám pár zajímavých odkazů:
- o geologické lokalitě Štarkov trochu odborně
- základní suroviny pro stavbu hradu
- info o hradě Skály
- pár rekonstrukcí, jak asi hrad vypadal
Skála nebo hrad? Obojí.
Zbytky věže
Zdiva se zachovalo celkem dost. Šikovně včleněno do skály (tohle je pohled z vnitřního nádvoří na zbytky obytných budov.
Unikátní průchod do úzké skalnaté soutěsky
Skály jsou tu opravdu vysoké. Je tu i cvičný lezecký terén (jen v určitých měsících).
Detail zdejší horniny - metagranity svrateckého krystalinika :)
Tajemný vchod... (směrem do hradu)
Podvečerní slunko, věnec skal, které sloužily jako hradby hradu Skály.
Nezbytný pohled do stromů
Zpátky u Fryšávky. Trochu poblázněný lýkovec... voněl..
Poslední stoupání a příjemné zapadající slunko.
Pozor, elektrický proud! Nedotýkejte se ohradníku!
Procházíme přes ekofarmu. Vzadu na kopečku se pasou kravičky, kolem husy... idyla.
Studánka. Tekla pěkně silným proudem. A my akumulujeme poslední paprsky světla.
Cestou zpět jsme ještě rozvíjeli myšlenku, že bychom se zítra dopoledne, cestou k tetě, zastavili nasbírat pár trnek a zkusit z nich trnkové víno (kamarád tvrdí, že je moc dobré). A jelikož jsme se vraceli kousek od trnkové louky, rozhodli jsme se nasbírat pár trnek rovnou. Vždyť to bude za chvilku...
Ale to jsme se přepočítali.
Trnek sice bylo spousta, ale sbíraly se blbě. Navíc, jak slunko zapadalo, začalo se šeřit a mokré a ulepené prsty nám začaly tuhnout. Každý jsme nasbírali tak 1,5 litru a už za šera se vraceli k autu.
Nakonec jsme stihli ještě do pěti otevřenou samoobluhu, zastavili se na hřbitově a hurá odpočívat do tepla. Zítra přijedou naši nás tu vystřídat a cestou do Brna se zastavíme u tety. Ale trnky už sbírat nepůjdeme :)
Úterní počasí přineslo opět mraky a déšť. Tak to nám ten pondělní výlet opravdu vyšel!
Žádné komentáře:
Okomentovat