Město Le-Puy-en-Velay (na předchozím obrázku zachyceno na Martellangově kresbě z roku 1611), hlavní město departmentu Haute-Loire (Horní Loira), ač mimo národní park Auvergnských sopek, leží v sopečné oblasti. Městem protéká řeka La Borne, která se jen o pár kilometrů dál vlévá do Loiry. Tu však Loira teče sevřeným údolím, pověstné zámky se nachází o velký kus níže po jejím toku.
Osídlení města sahá až do doby bronzové, kdy tudy, především s využitím řek, vedla stezka dopravující rudu. Sídlili tu Galové, Římané, kteří se postupně začínali prolínat s křesťany, barbary a dalšími kmeny. První tisíciletí v těchto končinách bylo zkrátka divoké.
Kromě významných historických památek, které zmíním níže, je centrum Le Puy plné starých domů především z 15.–17. století. Město patří pod UNESCO.
Nesmím samozřejmě zapomenout na věhlas, který městu přináší výchozí bod na jednu z poutnických cest do Santiaga de Compostela - Via Podiensis. Mušle, typický znak cesty a poutníků, zde najdete všude. Ať už jako upomínkové předměty, nebo značky na domech či chodnících, kudy stezka prochází. Poutníci touto 1600 km dlouhou trasou vyráží už od 10. století.
A ještě trochu tradic - pro okolí Le Puy a nedalekého města St-Flour je charakteristickým produktem zelená čočka
– odrůda čočky vyznačující se nižším obsahem
škrobu, tenší slupkou a kratší dobou potřebnou k uvaření. Vděčí za to
klimatu, v kterém dozrává. Díky srážkovému stínu okolních hor nemá moc
vláhy a vlastně úplně nedozraje. A tím právě získává své vlastnosti.
Le-Puy-en-Velay také proslulo výrobou paličkovaných krajek z konopného vlákna (už od 16. století). V roce 1860 přibližně třetina obyvatel v oblasti vyráběla krajky. Samozřejmě ručně, ale postupně došlo k mechanizaci (na začátku 20. století). Jeden obchod, kolem kterého jsme procházeli, měl přímo i v prodejně na ukázku paličkovací stroj. A ceny krajek a produktů z nich nebyly až zase tak nedosažitelně drahé.
Alespoň jeden z těchto produktů je povinným suvenýrem z Le Puy en Velay :)
Vyrážíme do centra..
Nesmírně praktická věc, tyhle okenice. A taky estetická.
Kamenné uličky.
Náměstí pod katedrálou
Katedrála Panny Marie z Puy (Notre-Dame du Puy), dominanta celého města, kde začíná svatojakubská cesta je "nečekaně" románská. Na jejím místě se nacházel kostel už v 5. století. Kult Panny Marie se tu drží opravdu dlouho.
Katedrála stojí v prudkém kopci. Této poloze musela být uzpůsobena i celková dispozice stavby. Kromě klasického bočního vchodu se nachází ještě vchod spodní, po schodišti - z části venkovním, z části krytým vstupním portálem s malbami. Vchod ústí do poloviny katedrály. Vlastně, jedině chór (kněžiště) je na zemi, druhá strana kostela je vlastně ve druhém patře.
Závěrečný výšlap ke katedrále Panny Marie z Puy (Cathédrale Notre-Dame du Puy)
Ohlédnutí zpět z úpatí schodů.
Cedrové dveře z 12. století
Pohled ze vstupního portálu zpět do ulic města - západní směr.
Interiér.
Boční dveře. Podobné jako v Brioude.
Ke katedrále přiléhá klášter z 11.–12. století., jeden z nejzachovalejších románských klášterů v Evropě a rovněž jeden z nejkrásnějších - kromě starých fresek je tahákem dvůr se zdobenými románskými arkádami. Bohužel času jsme moc neměli a tak si klášter necháme na příště.
Přilehlé budovy ke klášteru a katedrále Hôtel-Dieu hostí interaktivní muzeum historie regionu a další výstavy. Tam taky příště.
Klášter za zdí.
Na blízkém kopci - Rocher Corneille, nejvyšším ve středu města se tyčí Panna Marie Francie (Notre Dame de France). Socha v 19. století ulitá z 213 ruských kanónů z Krymské války.
Notre-Dame de France od kláštera
Ještě mají ve městě jednu podobnou sochu, více na okraji města - Rocher Sait-Joseph de Bon Espoir v části města Espaly-St-Marcel. Jde o výtvor počátku 20. století, betonový. Ale výhled odtud na město musí být pěkný.
Katedrála mezi domy.
Naším cílem byl ale nejstarší kousek architektury ve městě - skála Sv. Michala – Rocher Saint-Michel d'Aiguilhe tyčící se na 88 metrů nad řekou na osamělé vulkanické skále.
Nejstarší je pouze přední část, pocházející z 10. století. Ta zadní, spolu se zvonicí, byla přistavěna v 11. století.
Rocher Saint-Michel d'Aiguilhe
Od další románské kaple - Chapelle St-Claire (vlevo kousek apsidy).
Vstupné 3,5 euro na osobu se platí dole na úpatí schodiště. A nahoře v kapli se nesmí mluvit, což ovšem ne všichni dodržují. Focení není problém, tak jako na většině francouzských památek ve přírodních i historických. Maximálně vás někde upozorní, že nemáte používat blesk.
Schody vinoucí se vzhůru.
Vydýcháváme. Výhled na sluncem zalité město. Dominanty jsou zřetelně rozpoznatelné.
Katedrála.
Vstupní portál do kaple s maorskými a orientálními prvky.
Strážce vchodu :)
Interiér. V popředí jedna z původních hlavic z 9. století.
Pohled na nejstarší část kaple.
Přistavovaná část.
Dole pod kaplí, u pokladny, se nachází muzeum s několika fotografiemi a starými kresbami, původními hlavicemi (některé byly v kapli vyměněny) a videem o celé stavbě.
Vrátili jsme se poté rovnou k autu, ještě nakoupili v supermarketu na kraji města, konečně poslali pohlednice, dokoupili led, čočku a další nezbytnosti a vyrazili po rychlostní silnici směr Lyon.
V okolí Le Puy se samozřejmě nachází spousta zajímavých míst - středověká pevnost Polignac tyčící se na sopečné skále, viditelná z dalekého okolí; údolí řeky Allier s malebnou železnicí křižující údolí spoustou tunelů a mostů, románské památky, sopečná krajina (sopečné jezera, čedičové varhany,...), horní část řeky Loiry a další.
Lyon a okolí
Jak jsme se přibližovali k Lyonu, horský charakter krajiny úplně ustoupil a otevřelo se před námi široké údolí řeky Rhôny, kde je ještě tepleji než v Le Puy a okolí. Všude ovocné sady, jedlé kaštany, cedry... dalo by se říct, téměř středomořská nálada.
V mapě jsme si všimli hvězdičky s popiskem Aqueduc romaine. A jelikož byl skoro naším směrem, rozhodli jsme se u něj zastavit. Trochu jsme, pravda, přejeli, ale nakonec ho šťastně našli. Na okraji městečka Morant. Jen torzo - a to jsme se teprve později z letáků dozvěděli, že větší kousek nás teprve čeká. Více o něm napíšu až v následujícím příspěvku.
Akvadukt, který přiváděl vodu do Lugunda - dnešního Lyonu. Chvíli pod zemí (v popředí) a chvíli nad zemí (vlevo v údolí mezi stromy)
Zbytky nadzemního akvaduktu
Nejen funkčnost, ale i estetičnost.
Když jsem hledala ubytování v okolí Lyonu (či přímo v něm), nejdříve jsme si řekli, že se rozmazlíme a přespíme v nějakém hotelu. Ale když jsme se zamysleli nad cenami a nutností zamlouvat pokoj dopředu, poohlídli jsme se raději po nějakém kempu.
Už z minulé cesty kolem Lyonu vím, že východní strana města je zaskládaná předměstím a dálnicemi. A podle mapy se na západ od Lyonu zvedají kopečky. A také jsem jeden našla. Na jak výhodné pozici bude jsem ani netušila.
Do kempu v Pollionnay ve strmých kopcích nad Lyonem nás vedl Jacques (naše GPS) opět různými úzkými uličkami, kde nám nezbývalo než se modlit, aby se z protisměru nevyřítilo auto. Kemp leží v kopcovitém terénu plným vesniček, šplhajících do kopců nad městem a splývajících dohromady a tvořících tak aglomeraci Lyonu (i když jsme byli tak 20 km od města).
Nakonec jsme dle cedule u silnice zahli na cestu v lese a kaštanovým (jedlé kaštany) hájem jsme se vyšplhali až k vysoké bráně.
A co teď?
Mají vůbec otevřeno?
Zazvonili jsme na zvonek, chvíli čekali a konečně se po chvíli ozval z reproduktoru hlas. Oznámili jsme, že bychom rádi na dvě noci zůstali a brána se otevřela.
V recepci se s námi přivítala stará paní, sympatická babička - Bonjour madame, bonjour monsieur.
Zdvořilostně jsme pověděli, že jsme se zalekli nejdříve brány a paní vysvětlovala:
"Je to opatření proti manouches."
"Manouches? To je co?"
"Bohemia, manouche, tsigane, gitan kočují s karavany, neplatí..." a znechuceně mávla rukou.
"Myslíte Romy, cikány." došlo nám záhy a v hlavě nám vrtala všechna pojmenování, která pro ně použila. Bohemia? Slyšeli jsme dobře?
Shodli jsme se tedy, že u nás jsou s nimi taky problémy a že jsme na jeden takový kemp narazili v Muratu.
Pozn.: Jakmile jsme se z dovolené vrátili domů, začala jsem hledat informace o tom, jak francouzští cikáni ke svým jménům přišli - a tenhle velmi zajímavý článek (v češtine), jiný (ve francouzštině), vysvětluje nejen francouzské ale i anglické či španělské označení a závěrem je, že toho nakecají – že jsou z Čech (francouzské Bohemia) nebo z Egypta (anglické Egyptians - Gypsies), ale že jsou vlastně Indové, to nepřiznají.
Paní s námi vyplnila lejstro, potěšila se, že Marek je ze Slovenska a že mají euro a jestli náhodou nemá nějakou minci se slovenským motivem. Prohrábli jsme peněženky a bohužel jsme paní nemohli posloužit (pak jsem jeden pár cent našla v autě a udělali jí tím velkou radost - přidá si jej do sbírky).
Když se hovor stočil kde jsme byli a kam se ještě chystáme, zavolala právě příchozího syna, který nám místy francouzsky, místy anglicky (abych rozuměla i já), dal tipy, jak se nejlépe dostat do Lyonu a co je důležité vidět a kam si zajít na jídlo. A jeho rady byly opravdu neocenitelné. Jinak bychom po městě nechodili rozhodně tak sebejistě.
Výhled na podvečerní Lyon z kempu - jen kousek od auta. Podobný byl i v otevřené umývárně při čištění zubů. Zelený kopec vlevo za hranatými bílými baráky je známý Fouviere, místo, kde sídlili Římané.
Kemp byl docela velký, s bazénem, vypuštěným, který vypadal, jakoby nebyl nějakou dobu používaný, ale možná ho napouští až na hlavní sezonu. Stejně tak bylo vidět, že umývárky mají též nejlepší časy za sebou.
V příkrém kopci nadělané terasy a na mezích vysazené vzrostlé stromy - akáty, třešně, jedlé kaštany, cedry, borovice, smrky a další. Sem tam posazený mobilheim - v některých evidentně někdo i stabilně bydlel. A ten výhled... ten byl k nezaplacení.
___________________________________________________________________________________
V mapě jsme si všimli hvězdičky s popiskem Aqueduc romaine. A jelikož byl skoro naším směrem, rozhodli jsme se u něj zastavit. Trochu jsme, pravda, přejeli, ale nakonec ho šťastně našli. Na okraji městečka Morant. Jen torzo - a to jsme se teprve později z letáků dozvěděli, že větší kousek nás teprve čeká. Více o něm napíšu až v následujícím příspěvku.
Akvadukt, který přiváděl vodu do Lugunda - dnešního Lyonu. Chvíli pod zemí (v popředí) a chvíli nad zemí (vlevo v údolí mezi stromy)
Zbytky nadzemního akvaduktu
Nejen funkčnost, ale i estetičnost.
Když jsem hledala ubytování v okolí Lyonu (či přímo v něm), nejdříve jsme si řekli, že se rozmazlíme a přespíme v nějakém hotelu. Ale když jsme se zamysleli nad cenami a nutností zamlouvat pokoj dopředu, poohlídli jsme se raději po nějakém kempu.
Už z minulé cesty kolem Lyonu vím, že východní strana města je zaskládaná předměstím a dálnicemi. A podle mapy se na západ od Lyonu zvedají kopečky. A také jsem jeden našla. Na jak výhodné pozici bude jsem ani netušila.
Do kempu v Pollionnay ve strmých kopcích nad Lyonem nás vedl Jacques (naše GPS) opět různými úzkými uličkami, kde nám nezbývalo než se modlit, aby se z protisměru nevyřítilo auto. Kemp leží v kopcovitém terénu plným vesniček, šplhajících do kopců nad městem a splývajících dohromady a tvořících tak aglomeraci Lyonu (i když jsme byli tak 20 km od města).
Nakonec jsme dle cedule u silnice zahli na cestu v lese a kaštanovým (jedlé kaštany) hájem jsme se vyšplhali až k vysoké bráně.
A co teď?
Mají vůbec otevřeno?
Zazvonili jsme na zvonek, chvíli čekali a konečně se po chvíli ozval z reproduktoru hlas. Oznámili jsme, že bychom rádi na dvě noci zůstali a brána se otevřela.
V recepci se s námi přivítala stará paní, sympatická babička - Bonjour madame, bonjour monsieur.
Zdvořilostně jsme pověděli, že jsme se zalekli nejdříve brány a paní vysvětlovala:
"Je to opatření proti manouches."
"Manouches? To je co?"
"Bohemia, manouche, tsigane, gitan kočují s karavany, neplatí..." a znechuceně mávla rukou.
"Myslíte Romy, cikány." došlo nám záhy a v hlavě nám vrtala všechna pojmenování, která pro ně použila. Bohemia? Slyšeli jsme dobře?
Shodli jsme se tedy, že u nás jsou s nimi taky problémy a že jsme na jeden takový kemp narazili v Muratu.
Pozn.: Jakmile jsme se z dovolené vrátili domů, začala jsem hledat informace o tom, jak francouzští cikáni ke svým jménům přišli - a tenhle velmi zajímavý článek (v češtine), jiný (ve francouzštině), vysvětluje nejen francouzské ale i anglické či španělské označení a závěrem je, že toho nakecají – že jsou z Čech (francouzské Bohemia) nebo z Egypta (anglické Egyptians - Gypsies), ale že jsou vlastně Indové, to nepřiznají.
Paní s námi vyplnila lejstro, potěšila se, že Marek je ze Slovenska a že mají euro a jestli náhodou nemá nějakou minci se slovenským motivem. Prohrábli jsme peněženky a bohužel jsme paní nemohli posloužit (pak jsem jeden pár cent našla v autě a udělali jí tím velkou radost - přidá si jej do sbírky).
Když se hovor stočil kde jsme byli a kam se ještě chystáme, zavolala právě příchozího syna, který nám místy francouzsky, místy anglicky (abych rozuměla i já), dal tipy, jak se nejlépe dostat do Lyonu a co je důležité vidět a kam si zajít na jídlo. A jeho rady byly opravdu neocenitelné. Jinak bychom po městě nechodili rozhodně tak sebejistě.
Výhled na podvečerní Lyon z kempu - jen kousek od auta. Podobný byl i v otevřené umývárně při čištění zubů. Zelený kopec vlevo za hranatými bílými baráky je známý Fouviere, místo, kde sídlili Římané.
Kemp byl docela velký, s bazénem, vypuštěným, který vypadal, jakoby nebyl nějakou dobu používaný, ale možná ho napouští až na hlavní sezonu. Stejně tak bylo vidět, že umývárky mají též nejlepší časy za sebou.
V příkrém kopci nadělané terasy a na mezích vysazené vzrostlé stromy - akáty, třešně, jedlé kaštany, cedry, borovice, smrky a další. Sem tam posazený mobilheim - v některých evidentně někdo i stabilně bydlel. A ten výhled... ten byl k nezaplacení.
___________________________________________________________________________________
Žádné komentáře:
Okomentovat